Článek
Kobylka Máša žila společně s ostatními kobylkami ve stáji blízko sovího lesa, u malého rybníka, s rozlehlými loukami v okolí. Společně běhaly po loukách, pásly se, popíjely z nedalekého potoka a těšily se, až budou jednou velké, že si je namluví nějaký hřebec a budou mít vlastní hříbata. Pokud možno ne jen tak ledajaký hřebec. Nejlépe nějaký takový jako hřebec Princ z vedlejší pastviny. Všechny na něm mohly oči nechat. I když jen postával, a když se dal do běhu, podlamovaly se jim nohy.
Princ byl mohutný mladý hřebec, s hnědou srstí, dlouhou hřívou a svaly jen hrajícími pod kůží. No prostě koňský krasavec, který se líbil všem. Samozřejmě tam byli i další hřebci, ale jak vzdychaly kobylky večer ve stáji: „Když ten Princ je prostě princ.“ I kobylce Máše se moc líbil, i ona na něm mohla oči nechat, když byl nedaleko. Ale ona na rozdíl od ostatních na něj necivěla, dívala se spíš jen tak úkosem, aby si toho nevšiml. Myslela si totiž, že u někoho, kdo se nosí tak jako on, by ona nikdy neměla šanci. Samozřejmě, že se Princ přede všemi předváděl, nosil se jako páv, vyhazoval zadkem do výšky a schválně často klusal podél kobylí ohrady. Byl pyšný na to, že se na něj všechny kobylky dívají.
To samozřejmě Máša věděla, a o to víc jí bylo smutno. Sice byla mladá jako ostatní, měla štíhlé tělo, vlající hřívu, ale… Neměla ocas. Neměla ty krásné dlouhé žíně jako ostatní, nemohla s nimi pohazovat ze strany na stranu a odhánět tak hmyz a ochlazovat se. Ostatní klisny si jí kvůli tomu občas trochu dobíraly. Když si myslely že je neslyší, dělaly si z ní legraci. Byla přesvědčená, že bez něj, tedy bez ocasu není celá, nemůže se nikomu líbit, tedy ani Princovi, kterému nadbíhaly ty nejhezčí klisny ze stáje. A tak se vždycky popásala spíš trochu stranou a snažila se netočit k Princovi zády.
Všechno běželo ve stejných kolejích až do onoho podzimu. Byl to podzim trochu víc deštivý než obvykle, a tak i potůček za pastvinami se rozvodnil a vytvořil několik bahnitých tůněk. A právě tam se to stalo.
Princ se jako obvykle předváděl a letěl plným tryskem kolem kobylí ohrady. Na konci se mu ale smekly po bahně podkovy, on nedokázal zastavit a spadl do jedné z těch bahnitých tůněk. Zapadl do bahna až po hnědé břicho a ještě ke všemu se pomalu bořil dál a dál. Čím víc se vzpínal, tím víc ho bahno vtahovalo hlouběji, až zůstal nehybně uvězněný a zoufale volal o pomoc. Seběhly se všichni hřebci a klisny z okolí, ale nikdo nevěděl, jak mu pomoct.
Hřebci zmateně pobíhali okolo, klisny sice řehtaly a snažily se něco vymyslet, ale kloudného nenapadlo nikoho nic. Zato všem začínalo být jasné, že než přivedou pomoc, s Princem už bude amen, protože do bahna klesal stále hlouběji. Mumraj vzadu za loukou u potoka zaujal i kobylku Mášu, takže přiběhla blíž, aby viděla, co se děje. A z toho co uviděla, jí zamrazilo v zádech. S Princem bude za chvíli konec, a všichni kolem jen zmateně pobíhají a brebentí.
Vzepjala se na zadních, pak co jak nejrychleji dovedla, vyrazila ke stromu na okraji louky, kde měly farmářovic děti provazovou houpačku. Snad jí to děti odpustí. Rychle odhryzala oba konce houpačky a s provazem v zubech tryskem pádila zpátky k místu neštěstí. Jeden konec provazu hodila Princovi, aby se ho mohl zuby chytit, s druhým koncem provazu v tlamě se však najednou zastavila a zaváhala. Když se teď otočí a bude táhnout za provaz, uvidí Princ to, za co se tak hodně stydí. Ale co, tak se jí bude posmívat i on s ostatními hřebci, ona to nějak vydrží. Otočila se a začala táhnout ze všech sil. Chvilku se sice nic nedělo, ale pak se najednou začalo dařit. Nejen proto, že Máša napínala všechny svoje síly, ale i ostatní kobylky pochopily, o co se snaží, a začaly táhnout. Netrvalo dlouho a společně Prince vytáhly z bahna. Špinavého, prochladlého, bahna až po krk, přesto šťastného, že vyvázl.
Všechny kobylky se chvástaly, jak právě ony přispěly nejvíc k Princově záchraně a tlačily se kolem něho. Až na jednu, na Mášu. Ta pomalu smutně odcházela domů do stáje, protože jak by ona mohla soutěžit o jeho přízeň s ostatními, když nemá tak krásné žíně jako ony. Jenže Princ dobře věděl, kdo přinesl provaz, a zachránil mu život. Prodral se mezi ostatními, předhonil Mášu a postavil se jí do cesty. Ostatní jen nevěřícně koukali, ale neodvažovali se je rušit. Po nějakém čase se Máša i Princ rozloučili, pokývali hlavami a rozešli se ke svým druhům a družkám.
Cestou domů jim každý řekl, o čem si povídali. Když se potom všichni ve stájích ohřáli, osušili a očistili, bylo rychle všechno připraveno. S prvním úderem zvonu o půlnoci se rozrazily dveře hřebčína a vyrazil z nich průvod vedený Princem s velkým věncem kolem krku. Nedaleko se otevřely dveře stáje, kde bydlely kobylky. Stála v nich Máša, s pentličkami v hřívě, a dalšími pentlemi místo ocasu. I ona se v čele ostatních vydala na pastviny. Myslím, že co bylo dál už asi víte, a kdo ne, najdete to v písničce od Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře „Když se zamiluje kůň“.
