Článek
Zaječice Alice žije v malém lesíku u louky, jezírka a městečka. Má spoustu sourozenců a milující rodiče Zajícovy. Společně bydlí v pěkné noře pod starým mohutným dubem uprostřed lesa. Alice byla od mala trochu jiná než ostatní sourozenci. Byla mnohem tišší než ostatní a místo aby hopsala s ostatními po lese, raději si hrála sama. Občas si trochu kreslila do skicáře, mimochodem moc hezky. Když všichni vyrostli, rozeběhli se její sourozenci po celém lese a začali si zakládat vlastní zaječí nory. Alici se však nechtělo nic měnit, neměla změny vůbec ráda. A tak zůstávala v rodné noře, a z jejích kresbiček ve skicáři se postupem času staly opravdové krásné obrazy.
Její rodiče moc nevěděli co s ní, ale snažili se jí pomáhat, aby se jí dobře žilo, aby věci kolem ní byly ve správném rytmu a v pořádku. Také jí podporovali v malování, nechávali její obrazy zarámovat u starého bobra, aby si je mohli vystavit po celé noře.
Do lesa docházel také mladý myslivec. Měl zvířátka moc rád, a přes zimu nosil do lesa kaštany, kukuřičné klasy a další dobroty, aby se měla zvířátka dobře. Když měl čas, rád sedával na mýtince na pařezu, vytáhl si z mošny svačinu a dělil se se zvířátky o své dobroty. Stejně jako on měl rád obyvatele lesa, tak i zvířátka měla ráda jeho a nebála se. Ráda si za ním chodila popovídat.
Právě od něj se Zajícovi dozvěděli, že podobně výjimečné jako jejich dcera Alice, jsou i některé děti ve městě. Prý se tomu nějak říká, snad autismus. To sice Zajícovi nevěděli co je, ale už věděli, že není jediná, a hlavně že ji budou mít rádi, i když si z ní některá lesní zvířátka trochu utahují. Ptáci i zvířata se také zajímala o to, co se děje ve městě i jinde ve světě. Myslivec jim to rád vyprávěl, na oplátku mu zase zvířátka povídala, co je nového v lese.
Jednoho dne se myslivec opět usadil na pařezu na pasece, rozbalil svačinu, ale neusmíval se jako jindy a vypadal velmi smutně. Když si k němu přišla zvířátka popovídat, tak jim nevyprávěl, co se děje ve světě nebo v jiných lesících nového. Místo toho jim sdělil vážně a smutně nepříjemnou novinu. O jejich lesík projevila zájem velká zemědělská společnost. Chtěli by ho koupit, stromy vykácet a dřevo prodat. A až už nezbude žádný strom, vytrhají pařezy, rozorají celý les a udělají z něj ornou půdu. Na prodaných stromech a pak i na půdě budou vydělávat. To všechna zvířátka hodně vyděsilo. Kam se schovají, kde budou žít? Na poli to nejde, tam jsou všem na očích, do okolních lesíků se všichni rozhodně nevejdou. S tím se všichni rozešli do svých domovů a snažili se vymyslet co s tím.
I Zajícovi se doma bavili o možném stěhování, což ovšem Alici moc rozrušilo a přivedlo až k pláči. Ona přece nechce žádné změny, nechce se stěhovat, chce jen žít v uklizené noře a malovat obrazy přírody kolem ní, to má moc ráda. Tu noc se všem zvířátkům tuze zle spalo. Nejen Alice, ale ani jiná zvířátka nechtěla přijít o svůj domov.
Druhý den ráno přišel opět myslivec na mýtinu, a když se zvířátka seběhla pověděl jim, co se ve městě dozvěděl. Že kdyby někdo sehnal peníze a koupil les jako první, nebudou ho pak moct zemědělci vykácet a udělat z něj pole. Jenže kde by na to on vzal, a zvířátka stejně nemají nic jiného než sebe a svůj les, a ani jedno z toho určitě prodat nechtějí.
Na mýtinu přihopkala i zaječice Alice, která jinak na schůzky s myslivcem moc nechodila. Ale nepřišla jen tak, přinesla s sebou jeden ze svých obrazů a podala ho myslivci. „Je moc krásný, ale nevím jestli za jeden obraz dostaneme dost peněz,“ řekl smutně myslivec. „Mám víc,“ řekla stručně Alice a odhopkala zpět do bezpečí své nory. Myslivec si přeci jen obraz odnesl a odpoledne se stavil u galeristy.
„To je nádhera, to musel namalovat někdo, kdo přírodu opravdu miluje!“ jásal galerista. „Mimochodem, kdo je autor?“ ptal se. Myslivci bylo jasné, že nemůže říct pravdu. Tak se zamyslel a řekl: „Taková mladá, zatím neznámá slečna Alice. Alice Zet.“ „Jo tihle umělci,“ řekl galerista s tím, že vezme obraz na aukci.
Hned druhý den volal myslivci, že obraz měl veliký úspěch, a jestli jich mladá umělkyně nemá víc. Myslivec mu slíbil, že se zeptá. Zeptal se, a Alice mu s těžkým srdcem věnovala několik svých nejhezčích obrazů. Nechtěla se s nimi rozloučit, ale přeci jen věděla, že je to pro dobrou věc a záchranu lesa. Myslivec stejně jako předtím donesl obrazy galeristovi, a ten je odnesl na aukci. O mladé neznámé umělkyni se mluvilo po celém městě i v okolí, a každý chtěl alespoň jeden její obraz domů, takže se rychle všechny prodaly a ještě za hodně peněz. Ty myslivec donesl do lesa Alici, aby rozhodla, co se s nimi má udělat. Ta jako vždycky prohlásila, že jediné co si přeje je, aby byl v lese pořádek, aby nikdo nerušil ji ani ostatní zvířata v lese. A že chce mít klid na svoje malování, tak jestli by jí s tím myslivec nepomohl. Myslivec souhlasil a donesl peníze zase zpět do města.
Zanedlouho vedle obrazů, které malovala Alice přibyl ještě jeden. Kupní smlouva na celý les a potvrzení, že les patří jen a pouze slečně Alici Z., a nikdo ho tedy bez jejího vědomí nesmí kácet ani jinak poškozovat. A tak má les novou majitelku a nová majitelka lesa zaječice Alice má zase klid na svoje malování…
