Článek
Krtek Radek společně s ostatními krtky žil a hrabal svoje chodby na veliké louce nedaleko malé vesničky, malého jezírka a lesíka, kde v noci houká sova. Jak ho naučili rodiče pan a paní Krtkovi, tak hrabal chodby nahoru i dolů, doprava i doleva a občas ozdobil louku hromádkou hlíny – krtincem. Práce mu šla pěkně od pacek, takže měl jedny z nejdelších a nejhlubších chodbiček v okolí.
Právě když jednou hloubil chodbičku nedaleko sovího lesa, tak se to stalo. Zrovna kontroloval, jestli podpěry dobře drží chodbičku. Jedna z podpěr povolila a nastalo to, čeho se všichni krtci bojí nejvíc ze všeho hned po lidech – zával. Poslední co uslyšel byl šustivý zvuk, jak se na něj sype veliké množství zeminy, pak bylo najednou všude ticho a krtek Radek se pod tíhou závalu začínal pomalu dusit. Ještě chvíli se snažil nadechnout, ale přes velikou váhu to nešlo, takže za chvíli omdlel.
Když se o nějaký čas později probudil, zjistil, že je doma ve své ložnici, ve své posteli, ale nemůže se ani hnout. Je celý zabalený do fáčů a obinadel, až mu kouká jen čumáček. Vedle jeho postele pospávala na židli postava zabalená do jeho deky. Chtěl do ní drcnout a deku si vzít, ale díky pečlivému ošetření a zafačování celého těla se nemohl ani pohnout. Tak chtěl alespoň zavolat, ale díky suchu v hrdle se mu podařilo vydat jen takový slabý sípavý zvuk. I to ale stačilo, aby se postava na židli probudila, pohnula se a podívala na Radka. Krtek Radek viděl, že z pod jeho deky se na něj dívá mladá krtčice.
„No to je dost, už jsi prospal skoro dva dny,“ řekla mu. Krtek Radek opět jen slabě zasípal a ukázal očima směrem ke stolku, na kterém stála sklenice s vodou. Pochopila a dala mu napít. „Co se to vlastně stalo?“ zeptal se Radek. „Ty si nic nepamatuješ? Před dvěma dny ucítili krtci z vaší louky, jak se zachvěla země. Starší krtci hned věděli, co se děje, a tak se začali shánět po svých sousedech, jestli někdo nechybí, nebo se někomu něco nestalo. No a tebe viděli naposledy u sovího lesíka a pak už nikde. Zorganizovali výpravu a během chvíle tě našli a vytáhli ze země. V nemocnici s tebou dělali všechno možné, aby tě dali dohromady. Jak vidíš, povedlo se. Převezli tě domů, protože už jsi nebyl v nebezpečí, a zůstala jsem u tebe jen já. A mimochodem jmenuji se Šárka a jsem ošetřovatelka.“ Krtek Radek jen přikývl. „A za pár dní ti sundám obvazy a budeš zase chlapík,“ řekla Šárka.
Nekonečných několik dní uběhlo jako voda a Šárka začala Radkovi odmotávat obvazy, jak slíbila. Hlava byla v pořádku, nožičky taky, hrudník už se zahojil. Až když odmotala poslední kusy obvazů, zůstal Radek vyděšeně hledět na svou pravou pacičku. Tedy tam, kde původně byla, protože teď už tam nebyla. Šárka si všimla jeho pohledu a snažila se ho uklidnit: „Ano, nepodařilo se nám zachránit úplně všechno, ale nechtěla jsem ti to říkat, aby ses co nejlépe léčil, než to zjistíš. A vůbec, buď rád, že jsi naživu, bylo to o stonožčí ponožku těsné.“ „Jak mám být rád?“ křičel Radek. „Víš, jaký to bude život? Nevyhrabu ani jeden tunel, neudělám ani jeden krtinec. Budu jen ležet a čekat až mi dojdou zásoby!“ Šárka ale byla statečná a silná a nenechala se Radkovým lamentováním odradit. „Budu ti pomáhat dokud budeš potřebovat, určitě to nějak zvládneme,“ řekla.
A jak slíbila, tak udělala. Pomáhala mu každý den cvičit, česala mu srst a připravovala jídlo ze zásob z veliké spižírny, kterou měl Radek hned vedle kuchyně. Radek byl rád, že na to není sám, spíš mu vyhovovalo mít společnost. Jaká to byla vítaná změna proti jeho bývalému staromládeneckému životu.
Po čase se rozneslo, že Radek už je natolik silný, aby k němu mohli ostatní chodit na návštěvu. A tak ho navštěvovali krtci z okolí a nosili mu malé dárky. Všichni sousedé si už zvykli, že Radka a Šárku vídají spolu, a tak už nejen Radkovi, ale oběma nabízeli, že kdyby něco potřebovali, mají si říct.
Při jedné sousedské návštěvě si Šárka povzdechla, že chodbička za kuchyní by potřebovala trochu prodloužit. Krtek Radek tedy poprosil souseda, jestli by mu tu chodbičku neprokopal, protože on nemůže. Soused samozřejmě souhlasil a pustil se hned do práce. Když skončil, přinesl Radkovi a Šárce plnou náruč kořínků, brouků a všeho možného, co našel při hrabání. Šárka to pečlivě uložila do spíže a za odměnu dala sousedovi velkou sklenici zavařených brouků. Večer pak Radek navrhl Šárce, že by mohli z té pomoci udělat pravidlo, a že každý kdo jim pomůže hrabat, dostane něco ze spíže. Jestli by mu s tím nepomohla, když už ho teď vlastně ani moc neošetřuje.
Hned druhý den rozhlásili po okolí, že kdo pro ně vyhloubí kus chodbičky a přinese jim to, co v ní našel, dostane za to ze spíže odměnu. Nemusí se starat o hloubící povolení, ani jiné věci, to zařídí KRTINEC R+Š, jak nazvali svůj nový nápad. Ostatním se to zamlouvalo. Mohou dělat to, co umějí nejlépe, tedy dělat chodbičky, a o ty ostatní věci se postarají Radek se Šárkou. Takže než se za rok konala svatba Šárky a Radka, měli už největší síť chodbiček a tunelů na celé louce, ozdobené těmi největšími a nejkrásnějšími krtinci…
