Článek
Jak jsem se na to pole dostal?
Bylo zkouškové období, koleje ČVUT, počínající léto roku 1989. Mladý a blbý autor této vzpomínky právě udělal jednu z největších chyb svého života - seknul se studiem na vysoké škole. Kvůli prospěchu to nebylo, prostě mě to nebavilo. Přestěhoval jsem se zpět do Jablonce, sehnal si dočasnou práci pomocného dělníka v textilce a přihlásil se na vojenské správě, abych měl tu vojnu co nejdříve za sebou. Po vojně nastoupím jako programátor do té textilky, kde jsem dělal dělníka (tak to bylo domluvené), vezmu si Markétu, protože mně bude už 21 a jí 19, což je dost pozdě na svatbu, já vím, ale ten rok vysoké to všechno zbrzdil. No a pak budeme mít děti. To bylo také domluvené.
Na vojnu jsem nastoupil koncem září 1989. Po přijímači ze mě udělali řidiče-sběrače raněných. Zní to skvěle, jenomže jsem neměl řidičák. Na gymnáziu jsme sice měli možnost chodit do autoškoly, ale táta mě chtěl motivovat a slíbil mi, že mi to zaplatí, když nedostanu čtyřku z němčiny. Tak jsem se z autoškoly odhlásil, to mi nestálo za námahu.
První měsíc mé řidičské kariéry jsem se vyhýbal jakémukoliv autu, natož nákladní Tatrovce. Pak mě poslali do Hodonína, aby mě z řidiče náklaďáku přeškolili na řidiče obrněného transportéru. V Hodoníně zjistili, že nemám řidičák a poslali mě zpátky do Loun. Tam zjistili, že nemám řidičák na auto (což jsem jim marně měsíc vysvětloval) a udělali ze mě motospojku. Neměl jsem ani řidičák na motorku, což nevadilo, protože ji někdo ukradl - zůstal jen rám. Pak jsem někomu zalhal, že umím psát na stroji a tím jsem se stal písařem na štábu vojenského útvaru 1051. Vedený jsem byl samozřejmě nadále jako motospojka, normovaný počet písařů byl nedostatečný pro potřeby vojenské byrokracie.
Máme listopad 1989. Zničehonic jsou zakázány vycházky, nechodí dopisy, rádia a televize zůstávají vypnuty. V Lounech byli motostřelci (jinými slovy pěšáci) a tankisté - z nich velitelé vybrali vojáky slovenské a maďarské národnosti (těch Maďarů z jižního Slovenska tam bylo fakt hodně) a z nich udělali posádky tanků a obrněných transportérů. Připravená monstra stála na buzerplace a brána byla otevřená. My pořád nevěděli přesně, co se děje, ale strach jsme měli. Louny tenkrát spadaly pod velitelství ve Slaném, kde velel plukovník Zbytek. Možná to jméno znáte - je to velký přítel Miloše Zemana, nyní podnikatel se zájmy v Rusku - a tenkrát to byl velmi zuřivý bolševik s touhou potlačit demonstrace silou. Nechci si ani domýšlet, co by se stalo, pokud by se nad plným Václavským náměstím objevily tanky a vystřelily z kanónů, klidně slepými. Zažil jsem to jednou v přijímači a tu hrůzu si pamatuji do dneška. Slovenští a maďarští záklaďáci byli vybráni proto, že se u nich nepředpokládal vztah k demonstrantům. Po pár dnech se brána zavřela, tanky a transportéry uklidili do depa a my se dostali ven na vycházky, k nám se dostala naopak pošta z domova a povolili nám sledování televize. Tam jsme také viděli generální stávku a demonstraci na Letné - a já opravdu litoval, že u toho nemůžu být a že jsem nepokračoval ve studiu. Atmosféra v kasárnách se změnila. Vojáci z povolání už nechodili ven v uniformě, protože se báli, naopak disciplína vojáků základní služby znatelně poklesla.
Přesuneme se do poloviny prosince. V civilu stále bouřila revoluce, armáda ji následovala s nemalým zpožděním a trochu chaoticky. Vlastně si ani nepamatuji, kdy bylo zrušeno oslovení „soudruhu“ nebo kdy nám povolili mít civil ve skříňce a chodit na vycházku „po zaměstnání“. Ten závan demokracie byl ale velmi rychle zrušen, nájezdy nadržených a alkoholuchtivých vojáků na města byly dlouhodobě neudržitelné. Měnily se předpisy ale samozřejmě zůstávali ti samí velitelé a to včetně bývalých politicko-výchovných pracovníků nebo příslušníků vojenské kontrarozvědky. Jedním z těch pánů byl slovenský Rom, jméno si už nevzpomínám. Působil u nás ještě v období prvních svobodných voleb v roce 1990, dostal tehdy přezdívku Černá lounská desítka - podle volebního čísla KSČ.
Zpět do prosince 1989. Venku byla zima jak v ruském filmu, pošmourno a foukal vítr. Přišel rozkaz od „lounské desítky“, všichni písaři, kresliči a podobné funkce byli naloženi na náklaďáky a odvezeni někam za Louny na holá pole. Tam nás vyložili, čekali tam na nás ozbrojení pánové v civilu. Mlčeli a ani se nenamáhali schovat zbraně. Už si nepamatuju, kde se vzaly ty papírové pytle plné papírů, já je nenakládal. Nicméně se objevily a my dostali rozkaz je spálit tak, aby nic nezůstalo. Už hořelo několik velkých ohňů, do nich jsme sypali pytel za pytlem a museli dávat pozor, aby nic neodlétlo. Mlčenliví muži dávali zase pozor na nás, abychom si nic nečetli. Kamarádovi Petrovi se jeden pytel vysypal a část obsahu se vlivem větru rozlétl po poli. V ten moment pánové přerušili mlčení a neurvale na nás řvali, ať všechno pochytáme. Zněli hodně, hodně naštvaně.
Byl prosinec, noviny a televize byly plné událostí v Rumunsku, kde řádila jejich tajná policie Securitate. Díky tomu mi došlo, že nejspíš lítám v pěkném průšvihu a že se nemusím vrátit zpátky. Nevěděl jsem přesně, co pálím, ale bylo to zjevně důležité. Byli jsme na poli, široko daleko nic nebylo a tak bylo jasné, že se nemáme kam schovat. Tak jsem běhal za rozlétanými papíry, neodvážil se je číst a celkově jsem se bál vyčnívat. A modlil se o život, v těchto situacích to můžou dělat i ateisti. Pytlů s písemnostmi bylo hodně, opravdu hodně a trvalo dlouho, než shořely na popel. Mlčící pánové byli pečliví a hlídali si kvalitu práce.
Poslední pytel dohořel, pánové rozhrabali ohniště a zkontrolovali, že nic nezbylo. To byl ten okamžik, kdy jsem strachy skoro nedýchal. Pak divní pánové kývnuli na našeho velitele a my dostali rozkaz k odchodu. Definitivně se mi ulevilo až poté, co jsme dojeli zpátky do kasáren.
Co jsme pálili přesně, nevím. Podle všeho, co se mi povedlo zjistit později, podobné operace probíhaly po celé republice a pálily se spisy Státní bezpečnosti a Vojenské kontrarozvědky, která pod Statní bezpečnost spadala. Většinou se pálily v kotlích, proč v našem případě zvolili pole, netuším.
Tím skončily nejdivočejší měsíce v mém životě. Neužil jsem si euforii studentské revoluce, demonstrace a pocit pospolitosti. Zažil jsem ale něco, co mě změnilo - intenzívní strach o vlastní život, pohled na dějiny z druhé strany a také, jak se dnes říká v motivačních příručkách, vystoupení z komfortní zóny.
A jak to všechno dopadlo?
Markéta se se mnou rozešla ještě na vojně, děti mám, ale mnohem později a s někým jiným.
Vojnu jsem dokončil jako motospojka s psacím strojem místo motorky.
Lounský pluk byl zrušen, kasárna zbourána a teď tam stojí rodinné domky. Nedávno jsem tam byl a ani jsem nenašel, kde co bylo. Bylo mi to líto, ale jen trošičku.
