Jsem na holky… Specifický

Je mi přes padesát a jsem na holky. Ano, i starci přes padesát mají záchvěvy vášně. Ale abych to vysvětlil: Holka rovná se žena nad 40.

Takže – jsem na:

Do výše zmíněných kategorií spadá hodně slečen a dam. Ovšem: mimo ně tady máme jednu speciální kategorii: zrzky. Jestli vás napadly všechny ty vulgární vtipy ze čtvrté cenové, tak mě teda ne. Můj vztah k zrzavým holkám byl odjakživa platonický, obdivný a… nezdravý.

Co si pamatuju, tak to všechno začalo v deseti na letním táboře. Měli jsme tam nacvičit tanec a já vyfasoval do dvojice zrzku. Musela se mi opravdu hodně líbit, protože jsem se chtěl líbit já jí – a abych toho docílil, nosil jsem po celých čtrnáct dní jednu a tu samou bílou sváteční mikinu. Nevím, jestli jsem se slečně líbil na začátku tábora, ale na konci určitě ne. Po návratu máma vyhodnotila mikinu jako nevypratelnou a šla do koše.

O pár let později se mi stal další formující zážitek. Nazval bych jej zrzkoparalýza. Měli jsme stánek na brněnské výstavě informačních technologií Invex. Kolegové se po večerech chodili opíjet, to mě nelákalo. Takže jsem večer co večer chodil do kina. Jednou jsem měl více času, a tak jsem si chtěl nechat upravit účes. Stříhala mě, to jistě uhádnete, zrzavá slečna, Světlana se jmenovala. A tenkrát se u mě poprvé naplno projevila naprostá blokace mozkové činnosti, kterou spouští blízkost zrzky. Takže jsem seděl v křesle, přiblble se culil… a mlčel. Zoufale jsem se snažil být příjemný společník, říct vtip, cokoliv… Nešlo to, mozek se vypnul. Až pak, když mě dostříhala a zeptala se: „Tak co, dobrý?“ mě ten vtip napadnul. „Ještě obočí,“ pronesl jsem a těšil se, že se zasměje. „Tak jo,“ odpověděla a bzum, bzum – a obočí bylo pryč. Co vedlo slečnu k sestřihu na miminko netuším, ale ten rok měli všichni návštěvníci našeho stánku pocit, že mě jejich požadavky nadmíru udivily.

Asi nejsilnější zrzkoparalýzu jsem zažil o několik let později. Šel jsem s kolegou na obchodní jednání. Když jsem byl uprostřed ulice, uviděl jsem JI. Rezavou slečnu, dlouhé vlasy, vysoká, zelené šaty – a já ztuhnul a přestal vnímat uprostřed ulice. Kolem prý jezdila auta, já nic. Kdybych si z toho něco pamatoval, tak bych měl představu, jak se cítí myš, když potká kobru. Zachránil mě kolega, odvedl mě jako loutku na chodník, otočil tak, že jsem ztratil vizuální kontakt s rezokobrou a já opět začal fungovat. Zpětně hodnoceno, toto setkání už bylo o život.

Z textu určitě dokážete uhádnout, že jsem nikdy nechodil s rezavou holkou. Prostě to mozek nedovolil. Až jednou, jednou jsem byl fakt blízko. Po rozchodu se ženou jsem se zaregistroval na internetovou seznamku, osmělil se několikadenním psaním po chatu bez vizuálního rušení vlasty - a pak jsem měl vytoužené první rande s rezavou, krásnou holkou. Seděli jsme v restauraci na večeři, kupodivu jsem se nechoval jako pitomec a navíc tam s námi byla ještě jedna známá herečka, taky zrzavá. Romantiku do nebes vystřelila, když si sedla ke klavíru a hrála a zpívala tam nějakému muži… Dvě krásné zrzky v jedné místnosti, co bych si jako rezomil tak mohl přát víc… Představte si to! No přál bych si třeba, aby ta „moje“ slečna neolizovala nůž. Nebo aby nemlela takové nesmysly o očkování. Bude ještě chemtrails? Bylo. Z příjemné večeře se stala muka. Spadly mi klapky z očí. Odvezl jsem ji domů, nabídku na „kafe nahoře“ jsem odmítnul a další rande už nebylo. Bolelo to, ale muselo to být.

Jestli čekáte na zrzavý happy end, tak nebyl. Pár týdnů po nepovedeném rande jsme se potkali s mojí současnou ženou (bruneta, jak jinak). Nedlouho po seznámení jsme šli něco koupit a obsluhovala nás ta rezavá dívka, co olizuje nůž. Poznala mě, pozdravila, sjela pohledem partnerku a viditelně hodnotila. Ale já věděl, že jsem si vybral dobře. Zrzavé vlasy nejsou všechno.

Priority se sice mění s věkem, ale pokud se někdy (nedejbože) rozvedu, moji další holku podle vlasů vybírat budu. Budou krátké, aby tak často neucpávaly sifon.