Článek
Byl rok 1948. Můj prastrýc Ladislav Kořán se nadechnul a pořídil si neúspěšného výrobce elektrických pián s patentem na snímač zvuku. Ta firma se jmenovala Resonet. Ano, v roce 1948 si prastrýc koupil firmu, on byl vždy optimista.
Společnost měla sice patent na snímač zvuku, byli jedni z prvních v Evropě, ale celá věc měla jednu vadu: snímač nefungoval dobře. Strýc přestěhoval firmu do Blatné, najal jako konstruktéra mého dědečka Vladimíra Vlčka (a i jeho tam přestěhoval). Děda neměl žádné vzdělání, od čtrnácti se coby poloviční sirotek živil sám. Co mu chybělo na formálním vzdělání, to si byl schopný dohnat studiem a inteligencí. Takže se mu povedlo snímač předělat tak, že skutečně začal fungovat. To byl rok 1949, firma pořád mohla fungovat, z první série deseti kusů si jedno piáno koupil známý Rudolf Kortéz z orchestru Karla Vlacha. Firma se přestěhovala ze zadních prostor pivovaru do vlastní dřevěné montované budovy a navzdory době se chystala na rozmach. Jenomže… strýc se dozvěděl, že se chystá jeho zatčení, důvodem měl být chystaný prodej patentu do Kanady a Austrálie. Strýc utekl do Německa, v roce 1949 se vrátil zpět pro ženu a syna a společně s kamarádem a jeho rodinou se pokusil o přechod zpět. Na hranicích zastřelili jeho kamaráda a strýce zavřeli za velezradu do uranového lágru v Jáchymově - trest byl na tu dobu mírný, jen 18 let. Společnost Resonet byla samozřejmě znárodněna, ale díky nadějnému programu mohla pokračovat dál, zpočátku pod vedením dědečka, toho pak nahradil pan Růžička a děda pokračoval jako konstruktér. Myslím si, že se mu muselo ulevit, protože podnikatelská a organizační neschopnost je u nás vepsána do genů.
V roce 1954 začala firma, nově přejmenovaná na Dřevokov, vyrábět první elektrofonickou havajskou kytaru, Resonet Akord. Tu se mi povedlo před třemi lety sehnat a táta ji dostal k osmdesátinám, vidět ji můžete na obrázku.
Resonet Akord - první havajská kytara
Z havajských kytar už byl jen krůček ke kytarám klasickým. To bylo po roce 1955. Dědovi přibyl další patent na pákové tremolo (pro nás laiky - měnění tónu kytary pomocí páky, kdo má rád metal, už ví- používá se to dodnes). Kytara se začala vyrábět pod názvem Resonet Grazioso. Na britský trh se kytary exportovaly pod názvem Futurama. A to se už dostáváme k titulku článku… Ale moment! Nesmíme zapomenout na Světovou výstavu v Bruselu, kde kytary dostaly zlatou medaili. Celá historie této výstavy by asi vystačila na samostatný článek, každopádně tam se děda coby švagr třídního nepřítele nepodíval - na rozdíl od ambicióznějších a spolehlivějších straníků.
Resonet Grazioso - první elektrická kytara z Blatné
Máme rok 1958 a mladý kytarista George Harrison si přišel koupit kytaru. Zaplatil 60 liber a odnesl si českou kytaru z Blatné. O dva roky později založil s kamarády kapelu názvem Beatles. Ještě v Hamburku byste mohli vidět Beatles, jak hrají na kytaru Futurama. Malá vsuvka: tato kytara byla v roce 2024 vydražena za 1.27 miliónu dolarů. Na dobovou fotografii se můžete podívat tady.
Na československé kytary hráli i další hudebníci: Jimmy Page z Led Zeppelin nebo Eric Clapton. Prodejům kytar v Británii samozřejmě pomohla nižší cena - ale základ pro úspěch byl velmi silný.
A to by nebylo socialistické řízení ekonomiky, takže se dostáváme ke konci podniku Resonet. V rámci organizačních přesunů byla sloučena s hradeckým výrobcem kytar a dala vzniknout značce Jolana. Do Hradce Králové byla přesunuta i výroba. Zmizely inovace, stará sláva byla zapomenuta a podnik dožíval jako mnoho dalších socialistických podniků…
A děda? Zůstal v Blatné, začal pracovat jako konstruktér v Tesle. Je hlavním protagonistou akce párátka, o které jsem tady psal:
Umřel, protože nevědomky pil otrávenou vodu po úniku ropných látek z nádraží.
Strýc byl tím druhým párátkovým záškodníkem. Po amnestii se mu v roce 1968 povedlo emigrovat do Spojených států a prožil neuvěřitelný život - plavil se na lodi s Jacques Cousteau, založil tropický resort na Saipanu, několik běžeckých závodů… Ještě v devadesáti létal za prací mezi Los Angeles, tichomořským ostrovem Saipan a Českou republikou, řídil auto a nezastavil se. Nakonec umřel nešťastnou náhodou na následky pádu během křtu knihy, která o něm vyšla.
Strýc s rodinou (zleva syn Vladimíra Vlčka Jiří Vlček, Ladislav Kořán, můj otec Vladimír a já). Foceno pár týdnů před strýcovou smrtí, sám přijel do Blatné autem z Prahy po letu z Los Angeles. Bylo mu přes 90…
Zdroje:
