Článek
Příběh, který vám budu vyprávět, se stal v roce 1990.
Takže - máme tady čerstvě porevoluční dobu. Už není nemyslitelné jet se podívat do Německa, stejně tak není pro Němce nemyslitelné se podívat k nám, obzvlášť, pokud k tomu měli důvod.
Krátká historická odbočka. Kasárna v Lounech byla dostavěna (za finančního přispění (!!!) města Louny) v roce 1939. Měl tam sídlit 4. cyklistický prapor, ale ještě než stačila Československá armáda objekty pořádně využít, došlo k obsazení Čech a cyklisty nahradila německá armáda a ta v nich vydržela až do května 1945. Pak nastoupila armáda naše a to až do 90. let, kdy byl lounský pluk zrušen.
Jsme v roce 1990, vládne uvolněná atmosféra, nicméně i ta má své hranice. Jeden z limitů byl přístup civilistů do vojenských objektů - ten opravdu běžným občanům povolen nebyl. Jaké bylo překvapení dozorčího jednotky, když se dva němečtí důchodci dožadovali průchodu. Ale ne dovnitř, ale ven! Vzhledem k tomu, že je nikdo dovnitř nepustil, tak je nechtěl pustit ani zpět bez řádného vysvětlení.
K tomu vysvětlení jsem se jako písař na štábu dostal, tak mi dovolte krátkou rekapitulaci.
Oba pánové sloužili v Lounech v řadách Wehrmachtu během války. Když na tu dobu vzpomínali, tak si říkali, jak to asi tak může vypadat v kasárnách teď… A vzhledem k tomu, že u nás byla nově demokracie, tak se nebáli dlouhodobého vězení za to, že do kasáren vlezou bez povolení (že by ho dostali, tak s tím docela realisticky nepočítali). Každý voják zná slabá místa oplocení svých kasáren, znal jsem ho já a znali ho oni. Takže oplocení bývalí příslušníci Wehrmachtu přelezli vzadu u autoparku. Ano, tam lezli dovnitř i ven vojáci v roce 1939, stejně jako v roce 1990…
Kupodivu si nikdo nevšimnul, jak za denního světla dva důchodci přelézají plot. Nebo všimnul a bylo mu to fuk. Pak si pánové prohlédli bojovou techniku, zhodnotili smrad z kuchyně i z ošetřovny, obešli přízemní budovy s ložnicemi a přes nádvoří došli ke štábu a také k jediné oficiální bráně. Tam usoudili, že to stačí a chtěli ven. Po celou dobu chodili naprosto nerušeně, až teprve člověk na bráně konal svou povinnost. Zadržel je, vyslechli je, pustili je. Co s nimi také měli dělat, že? Kdyby se to rozmazávalo, tak by se někdo mohl ptát, jak si kdo plnil povinnosti…
A tím končí náš příběh o tom, jak některá slabá místa zůstávají funkční desetiletí, bez ohledu na národnost, režim i věk.
Zdroje:
https://www.vejr.cz/regiz/archiv/historie/ln_posadkovym_mestem.html
https://www.vejr.cz/regiz/archiv/historie/obnposadky.html
https://www.vojensko.cz/objekty-csla/sekce-00101-vu-1051-louny/polozka-01218-kasarna-vu-1051-louny?respond=78991&sort=fibre&posun=0
... a samozřejmě vlastní vzpomínky
