Blondýna s prstem na spoušti pušky. Aneb o čem střelci obvykle nemluví

Ano, chlubit se na sociálních sítích, to my střelci, mezi které se s hrdostí i skromností dovoluji hlásit, umíme. Dávat příspěvky s videi ze závodů, fotkami ze stupňů vítězů, to by nám šlo.

Ale prozradit svoje slabůstky, chyby a chybičky, s tím už málokdo jde ven. A tak jsem se rozhodla, že půjdu se svou kůží na trh.

MS v dynamické precizní střelbě malorážkou je něco, s nadsázkou řečeno, jako soutěž odstřelovačů, kteří si ráno zalili kafe Redbullem. Žádné ležení v trávě a zaměřování. Přesouváte se mezi překážkami, do který se musíte nějak „naskládat“, a střílíte na několik terčů, vše ve velké rychlosti. Rychlost a přesnost rozhoduje.

Závody jsou na dlouhé vzdálenosti, obvykle do 250 metrů.

Aby se člověk kvalifikoval na Mistrovství světa, musí na závody jezdit. A jelikož je dlouhých střelnic v republice velmi málo, obvykle se jede daleko. Nebo se také jede do sousedních zemí.

Většinou vstávám kolem čtvrté. A to samo o sobě už není moc dobrý začátek, protože jsem takzvaná sova a ve čtyři ráno bych šla spíše spát než vstávat.

Při budíku si pravidelně říkám, proč to vlastně dělám. Proč nezůstanu ve vyhřátém pelechu, třeba lenošit celý den. Proč se někam vláčím, tam pobývám ve větru dešti a pokouším se trefovat nějaký cíl. Cíl malý a daleko. A v krátkém časovém limitu. Co z toho?

Tak na tuto otázku asi rozumná odpověď neexistuje.

Asi mě to baví. Baví mě překonávat svoje vlastní limity. Vystupovat hodně, ale hodně daleko ze své komfortní zóny, jak se dnes říká.

Před každým závodem je činnost, které se říká ověření nástřelu.

To je v lepším případě nuda, v horším případě panika.

Je to zkušební střelba na terče, kdy si ověřuji, jestli mi „to lítá“ tak, jak si myslím, jak mám spočítáno, prostě podle nějaké balistické křivky. Balistika, to je alchymie na vědeckém podkladě. Netroufám si tvrdit, že jsem v této oblasti expert, ale orientovat se musím, jinak netrefím nic.

Každý střelec na to má pět minut. Buď mi vše sedí a potom mi stačí třeba tři minuty.

A nebo nastane nějaký problém a potom i půl hodiny může být málo.

Pět minut je pět minut a potom další prosím..... Máš problém? Je jen tvůj. Prostě opusť stanoviště, tvých pět minut je pryč.

Mimochodem, ráno je určitě jiná teplota, vlhkost vzduchu a vítr, než bude později při závodě. A tyhle věci mají na střelu velký vliv. Co si ráno odzkouším, za pár hodin nemusí fungovat.

Alespoň mám za sebou takzvanou studenou ránu a probuzení studeného střelce, když nic víc.

Čím delší je vzdálenost, tím záludněji se trajektorie střely může vyvíjet.

Většinou je nástřel na závodech paradoxně povolen jen na 50 a 100 metrů, přičemž většina vzdáleností při samotném závodě je 100 až 200 metrů. Tak tohle jsem dosud nepochopila. Ale pořadatelé to tak prostě dělají. To se mi nelíbí. Ale pokud se mi to nelíbí, tak jediným řešením by bylo uspořádat si svůj vlastní závod. A to se mi nechce. Takže držím pusu a krok.

Na kontrolu nástřelu je obvykle dlouhá protivná fronta. Nejsem ještě dostatečně probuzena, mám za sebou pár hodin v autě, třeba je zima a třeba i prší. A tak stojím a čekám. Střelci přede mnou často zdržují tím, že se předem nepřipravili. Proč si například včas nenapáskovali náboje do zásobníků, aby to rychleji odsýpalo, nevím. Těžko ale mohu nahlas kritizovat střelce, kteří už stříleli, když já jsem ještě tahala pomyslného kačera. Tak stojím, čekám, dlouhé stání mi vyvolává pocit na omdlení. Tuhle ranní proceduru opravdu nemám ráda, zvyšuje mi tlak z nazlobení.

To se naštěstí mísí s fajn pocity ze setkání s kamarády. Jenže po ránu se mi nechce moc mluvit, chci už tu kontrolu nástřelu mít prostě za sebou.

A pak se čeká na nástup a zahájení závodu. Někdy se čeká dlouho. Alespoň mně se to vleče.

Konečně zazní věta: „za 10 minut všichni střelci na svých stanovištích“. Závod začíná.

Tak přesně v tuhle chvíli začínám mít hlad, žízeň a potřebu vyhledat toaletu. Moje tělo je mrcha, která čeká na svoje příležitosti, kdykoli se mi to nejméně hodí.

Někdy není do poslední chvilky známo pořadí střelců, tak letím vyřizovat potřeby těla a děsím se toho, že na stanoviště přijdu pozdě a co když zrovna já budu první na řadě.

Ono to obvykle není tak horké, ale já se stejně zapotím a zneklidním sama sebe.

Na závodě bývá například 10 stanovišť s různými překážkami a terči. Střílet první není dobré. Lepší je okukovat pár střelců přede mnou, jaké dělají chybičky, jak by se dalo stanoviště optimálně zvládnout, vychytat detaily a záludnosti.

Střílet poslední také nemám v oblibě, čekání mě nebaví. A taky pokud všichni přede mnou trefují dobře, upadám do deprese, že budu určitě horší. Pokud ostatní naopak nestřílí moc dobře, upadám do deprese, že je stanoviště moc těžké. Buď jak buď, člověk si vždy dokáže najít způsob, jak se vystresovat.

Jedno z největších umění ve střelbě je patrně v překonávání vlastní nervozity.

Marně si říkáte, vždyť o nic nejde… je to jen závod.

Přesto nějaká soutěživost žene člověka vpřed.

Někdo se snaží překonávat hlavně soupeře, někdo soupeří sám se sebou. Já jsem v té druhé skupině.

Jednotlivá střelecká závodní stanoviště nazýváme obvykle stage.

Většinou je předem znám matchbook neboli rozpis, na jakou vzdálenost se střílí, v jakém pořadí terčů, z jakých pozic atd. Takže si večer předem nebo ráno v den závodu můžu udělat přípravu. Jenže. Pak přijdu na stage a zjistím, že to nesedí, že je nějaká změna. Takže jisté je jen to, že všechno je nejisté… Kontrolovat musím všechno a pořád. A je toho dost na práci.

Závod teprve začíná a já už jsem unavená. To je standard, s kterým jsem se musela smířit.

Zahřívám se obvykle až tak v polovině závodu na žádoucí „střeleckou teplotu“. Po poslední disciplíně mívám pravidelně pocit, že jsem se tak akorát rozstřílela a nyní by bylo dobré začít závodit. Že bych jako střílela lépe.

Tak tohle všechno jsou věci, o kterých se moc nemluví. Nebo možná vůbec. Každý si vede svůj osobní boj a navenek se tváří, že je v pohodě. Možná ostatní v pohodě jsou. Daleko více než já. A možná také ne. To se asi nikdy nedozvím.

Tož tak. Za pár dní odjíždím do Anglie, reprezentovat svoji zemi. Zvláštní pocit. Ještě před pár lety mě ani ve snu nenapadlo, že budu sportovně střílet. Za těch pár let se udála spousta věcí. Nikdy není pozdě s něčím začít. Těším se. A zároveň se obávám, že nebudu dobře trefovat.

Než jsem začala střílet, jezdila jsem pár let kamionem. Jedna z cest je popsána zde: