Mňau parta z kočičí kavárny Pohoda

Kočičí kavárna Pohoda nezapře své jméno. Vládne tu pohoda a přátelská atmosféra. Sotva vejdete, ihned uvidíte někoho z devíti stálic mňau party této kavárny. Pardubická kočičí kavárna patří nejen paní Jelínkové, ale také jejím devíti kočičím manažerům. Chodím sem již pěknou řádku let, a tak vím, že některé kočičí stálice již odešly do kočičího nebe.

Pamatuji si na kocoury Adama a Boríska, kteří se opravdu vždy tvářili jako praví kocouří manažeři. Na krásnou Aničku a Gretu. Ty jejich odchody bolí jako ďas, viďte?

To ano. Každý z nich měl svou osobnost, na kterou se nedá zapomenout. Naštěstí i noví členové naší kočičí „smečky“ mě umí rozveselit. Máme tu mazla Mr. Greye, elegatní Ginger a Olivera, krasavce Felixe a Nikolku. Z původních tu je mazlivá, asi tak čtrnáctiletá Gracielka a Dárius nebo-li Dáreček. Každá kočka má svůj příběh, tak jako nová stálice naší kavárenské mňau party - bílý kocourek Oskar. Koťátko nalezené u kravína v takovém stavu, že mu nikdo nedával naději. Podařilo se ho vypiplat. Téměř na jedno očičko nevidí, ale to mu nebrání, aby byl zvědavý a kontaktní. Stal se miláčkem kavárny.

Obě naše kočky Maia a Stella jsou z pardubické dočasky. Ta spolu se židovickou dočaskou patří k útulku paní Radošové z Lovčic. Tomuto útulku vy pomáháte, jak ta pomoc probíhá?

Se Zdenou nás pojí krásné přátelství. Ze zdravotních důvodů musela velmi omezit příjem koček, ale i tak věnuje útulku všechen svůj čas, neboť se stará o hodně koček, které nelze ze zdravotních důvodů dát k adopci. A tak tu máme pokladničku, kam mohou lidé přispívat. Mohou sem nosit krmivo a věci pro útulek. Například jedné paní umřela kočička-ledvinářka. A tak všechny zásoby dietního krmiva věnovala Lovčicím. Každé léto a na podzim před Vánocemi probíhají bazárky. Výtěžek z prodeje v bazárku nebo v kočičím obchůdku jde z velké části do Lovčic a něco na naši mňau partu. Pomáháme i s adopcemi kočiček, už se nám jich podařilo přes kavárnu umístit 63.

Jak taková adopce probíhá?

Pečlivě vybíráme, komu kočku svěříme do péče. Jsou to zachráněnci, které děvčata z dočasek nebo Zdena vypiplaly. Jejich osudy začaly nehezky, a tak si přejeme, aby pokračovaly šťastně. Opravdu vybíráme a kontrolujeme, komu kočky dáváme. Sepisuje se adopční smlouva, v níž jsou podmínky, které nám zajišťují i kontroly. Naštěstí máme štěstí na lidi. Například jeden pán tu adoptoval kočičku, a protože bydlí nedaleko silnice, udělal jí na zahradě velkou zasíťovanou ohradu, aby mohla ven a neskončila pod koly auta.

Chodím sem tak moc ráda. Pamatuji si, že byla v těchto prostorách od roku 1975 prodejna ovoce a zeleniny. Ta skončila, neboť se v blízkostí nacházejí dva supermarkety a prodejna se neuživila. Když toto místo zelo prázdnotou, byla jsem zvědavá, co zde bude. A ejhle, kočičí kavárna. To mě tak potěšilo. Jak vlastně vzešel nápad na kočičí kavárnu?

Dlouho jsem pracovala jako úřednice. Sedavé zaměstnání a stres se podepsaly na mém zdraví. Musela jsem místo opustit a … co teď? Jednou jsme byly s kamarádkou v Hradci Králové podívat se v kočičí kavárně. Kamarádka si cestou domů povzdechla: „Proč nemáme takovou kavárnu i u nás v Pardubicích?“ A to byl ten okamžik, kdy jsem si uvědomila, že bych si mohla splnit své velké přání. Vytvořit místo s příjemnou atmosférou a k tomu ještě pomáhat.

A to bylo v roce…

Přípravy začaly v roce 2015. Tyto prostory patří Rozvojovému fondu Pardubic, museli jsme nejprve vyhrát konkurz. Což například v praxi znamená, že 60 % majitelů bytů v této budově muselo souhlasit s tím, abychom tu byli. To se povedlo. Musela jsem zjišťovat, jaké jsou podmínky z hlediska hygieny a veterinární správy. Například v kočičí kavárně musí být místnost, kde kočky mají své zázemí, toalety a kde si mohou odpočinout od lidí. Misky se musí mýt v úplně jiném prostoru než kavárenské nádobí. I to jsme zvládli. A tak před Vánocemi začala rekonstrukce daných prostor. Vše šlo až neuvěřitelně dobře. 16. 4. 2016 Kočičí kavárna Pohoda začala svůj provoz.

A hned tu byly kočky?

Ano, byly. Se Zdenou Radošovou jsme vybíraly kočky v jejím útulku, protože ne každá kočka se hodí do kavárny. Taková kočka musí být zvídavá, extrovertní, ale klidná. Musí také vycházet s ostatními kočkami, nesmí se bát lidí.

A co naopak lidi? Již jsem zahlédla pár článků, kdy si kavárnicí stěžují, že je to někdy s dětmi těžké? Nejen s nimi. Jak vyřešíte tyto situace?

V kavárně jsou vyvěšená pravidla chování, zrovna tak v každém nápojovém lístku. Máme i speciální pravidla pro rodin s dětmi. Co se týče dětí, ty přece přivedli rodiče. Pokud jim rodiče nevysvětlí, jak se chovat, tak to zkusím já nebo personál. Slušně a klidně. Pokud se i nadále nechovají podle pravidel, pak je musíme požádat, aby odešli. My ale máme zatím velmi dobré zkušenosti. Většina našich hostů se chová hezky. Naše kočky si je vychovaly dobře (smích).

To potvrzuji. Když zde dělám besedu o mých vydaných knihách/kalendářích, tak se tu cítím tak hezky. Atmosféra je tu báječná. Taky si vaše kavárna Pohoda získala takovou pověst, že si mnohdy musí člověk rezervovat místo, že ano?

Pokud chce mít absolutní jistotu tak ano. V běžné pracovní dny se dá u nás najít místo. O víkendu si je ale potřeba rezervovat místo. Pokud někdo chce, třeba rodiny s dětmi, tak jim třeba na WhatsApp pošlu podmínky, které se u nás musí dodržovat, aby nedošlo k nějakému zklamání. Například lidé musí vědět, že nemohou kočkám dávat šlehačku a další lidské pochoutky.

Zato máte tady balíčky s pamlsky, které si lze koupit, a dát je kočkám.

To ano. Ale ani s pamlsky se to nesmí přehánět. (smích)

Máte eshop, i zde v kavárně se dají koupit také krásné věci s kočičí tématikou. Od minulého roku vydáváte kalendář se svými kočičímu stálicemi, pořádáte besedy a různé akce, bazárky (mimochodem lidé vám do bazárku mohou přinést hezké neopotřebované věci, které nepotřebují). To je obdivuhodné.

Sama jako OSVČ víte, že se nesmí stagnovat. Musí se stále vymýšlet nápady, aby se sem lidé rádi vraceli. Moc mě baví přemýšlet, co by se dalo ještě udělat, aby kavárna byla nejen pohodová, ale i něčím originální. A nyní máme další novinku. Oslovilo nás, centrum Kosatec, které zaměstnává hlavně hendikepované a podporuje, aby se bořili bariéry mezi hendikepovanými a zdravými lidmi. Mají unikátní tiskárnu na potraviny a tisknou na čokolády a dortíky fotky členů naší mňau party, na sušenky ke kávě naše logo. Je to krásná spolupráce.

A tohle přesně si přeju – aby lidé spolu vytvářeli něco, co přinese radost i užitek. A jsem vděčná za každého dobrého člověka, kterého znám. Jako za vás. Když jsme u vás, Jarmilo, tak ještě něco z vašeho soukromí. I doma máte kočky – dvě nalezenkyně, že ano?

Ano, to mám. Kočku Amálku našla moje dcera Zuzka v Krkonoších. To osiřelé vyhladovělé kotě jsme tam nemohly nechat. Vyrostla z ní krásná kočka. A vloni přišel můj známý, tak trochu vyděšený, protože zjistil, že mu „mňouká auto“. Malé kotě si v zimě zalezlo do motoru. Naštěstí se kotěti nic nestalo, ale on nevěděl, co s ním. Sotva jsem ho, vlastně ji, uviděla, byla to srdcovka na první pohled. Je to kočička a jmenuje se Mimi. Naše starší kočka je méně nadšená, ale díkybohu žádné válečné bitvy neprobíhají, a tak Mimi žije s námi.

Ještě na závěr. Některé fotky jsou ode mě, některé od Zuzky. A jak vím, ta vám zde také pomáhá a máte spolu krásný vztah.

Ano, Zuzka, ačkoliv studuje, hodně pomáhá v kavárně, obsluhuje hosty, stará se o instagram, vytváří nápojové lístky, různé pozvánky. Mám báječnou a šikovnou dceru. Jsem za ní vděčná, stejně jako za možnost vytvořit kočičí kavárnu a potkávat v ní skvělé lidi.

Takže se sem hodí moje úsloví: To chce dobrou kávu, kočky a dobré lidi okolo… a život je fajn.

S tím naprosto souhlasím. A naše mňau parta určitě také.

Ta moje domácí dvoučlenná mňau parta také. Děkuji za rozhovor a přeji kočičí kavárně v Pardubicích, aby jí navštívilo spoustu návštěvníků, které si kočky omotají okolo pacičky a kteří budou odcházet spokojení.

To si také přeji. A jak si tady spolu často říkáme, ať je té lidské pohody a šťastných koček stále víc.

Fotografie: Jitka Saniová a Zuzana Kopecká