Článek
Miluju anděly. Právě mi vychází stolní kalendář Andělé 2025 a já jsem si vzpomněla, jak mi paní redaktorka říkala, že to je kalendář plný andělů pro „takové ty pozemské anděly“, jak se říká. Díky této větě vznikl příběh o hasiči, který na konci příběhu vtipkuje o tom, že není andělem.
Plameny šlehaly do výšky a spalovaly dům, jako by to byla krabička od sirek a ne obydlí pro čtyřčlennou rodinu. Rodiče byli nešťastní. Obě dítka také, ale ta vnímala tragédii jinak než dospělí. Malá holčička se jen divila, kde budou spát. Maminka jí začala odpovídat, ale v dětské hlavičce náhle nastal jakýsi zkrat, který malou holčičku úplně na pár sekund paralyzoval. Stejná intenzivní síla jí dala impuls k tomu, aby se rozeběhla k hořícímu domu.
„Bublinko!“ volala nešťastně.
„Kdo je Bublinka?“ ptal se hasič, který se snažil udržet matku, aby neběžela za holčičkou. „Koťátko, které jsme našli na zahradě. Nechali jsme si ho, dcerka je do něho úplně blázen.“
V tu chvíli další hasič doběhl k holčičce a chytil ji. Její slzičky mu dopadly na špinavou ruku, její bolestivá slova mu zasáhla srdce. Poslal dívenku k mamince a sám zamířil k domu. Někteří si mysleli, že se zbláznil. Úplně všichni si ale oddechli, když se opět objevil a v ruce nesl chlupatý uzlíček.
Byl to chlap jako hora, a přece, když se sehnul k holčičce a podával jí koťátko, působil až dojemně křehkým dojmem.
Holčička s kočičkou se k sobě přitulily.
„Vy jste anděl,“ zašeptala postarší paní k muži.
Hasič se zasmál a začal vtipkovat.
„Já to myslím vážně,“ trvala na svém žena.
„Paní, copak vidíte na mých zádech nějaká křídla?“ mrknul na ni hasič a odešel uklízet hadici.
Žena se usmála a potichu zašeptala do tmavé noci: „Andělé, kteří přicházejí na zem, svá křídla na chvíli odloží. To ale neznamená, že zapomněli na to, že jsou andělé.“
A těm se říká pozemští andělé.
Většina hasičů by byla jako tento z příběhu. Mnozí by možná dodali, že ani „v nic takového“ nevěří.
A tak se dostávám k tématům o víře. O naší zemi se říká, že je hodně ateistická. O tom by se dalo diskutovat.
Kdo je vlastně věřící?
Na to já mám asi trošku jiný názor, než jen ten obecný. Podle mého „věřící“ je ten, kdo pomáhá, kdo se snaží být dobrým člověkem, věřící je ten, kdo neubližuje.
Člověk může chodit každý den do kostela, odříkávat modlitby a dodržovat rituály/náboženské tradice, a přesto podle mě nemůže být věřícím, jestliže ubližuje a dělá zlé věci.
Naopak, jakmile se člověk snaží pomáhat, je věřící (svým způsobem). Takový člověk totiž věří v dobro, a to není v tomto světě ta nejjednodušší věc. Tolik zla, násilí, týrání, zabíjení a ničení se děje na světě, a každý den o tom média mluví a sociální sítě to ukazují. Zlo dostává zdarma velkou reklamu. Příklad: Sériový vrah může napsat knihu či třeba jít do televize, udělá se o něm seriál. Sériový vrah prostě může být známější než třeba vědec, který vynalezl užitečný vynález.
Denně se lidé starají o zvířata v útulcích, jiní bojují za jejich práva, denně lékaři zachraňují životy, každý den se stane hodně dobrých věcí, a přesto se o tom nepíše.
A tak v našem světě věřit v to dobré není „výhodné“, pokud jde o postavení ve společnosti či třeba zbohatnutí. Být dobrým člověkem a dělat dobré skutky znamená věřit, že dobro má větší cenu než to, co nám předhazuje společnost. A to je podle mého ta pravá víra.
Asi chápu, proč se lidé zdráhají mluvit o sobě jako o „věřících“. Za prvé organizovaná náboženství v minulosti poškodila víru. Středověk je sice dávno za námi, ale na tolik mučení a upalování se nedá jen tak zapomenout. Navíc v naší zemi se vždy dařilo spíše přírodní pohanské víře, která se liší od jiných náboženstvích.
Ten druhý souvisí s naším chápáním/nechápáním Boha.
Můžeme oné síle říkat, jak chceme: Bůh, Vesmír, Světlo, Láska, Nejvyšší vědomí… pojmenování je na vás. Je to prostě energie/síla tak mocná, že ji neumíme pochopit a představit si ji. Někomu to nevadí a uvažuje o „ní“ jako o abstraktní energii/síle.
Mnoho z nás je ale holt takových (a já se k nim počítám), že si ji prostě chceme představit. Co s tím?
Každý má jiné představy. Přesto jedna vyhrála a Bůh se stal starým moudrým otcem na svém Nebeském trůnu. To je tak zajetá představa, že nás napadne téměř automaticky.
Jednou jsem viděla německou komedii. Vůbec si nepamatuji název, ale na jednu scénu nikdy nezapomenu. Mladá žena žádá Boha, aby se jí ukázal, že ho chce o něco poprosit. Bůh jí řekne, že si ho musí nějak představit. Žena to udělá, za chvíli se před ní objeví starý pán s bílými vlasy a vousy. Na uvítanou řekne: „Zase takhle.“ Ano, z toho filmu vyplývá, že sám Bůh by si už asi přál, aby měl i jiné podoby.
Mám moc ráda spiritualitu, ale přiznávám, že bych byla jako ta žena ve filmu. V mém případě by to byl někdo jako Gandalf Bílý, žádné abstraktní paprsky světla. Možná bych to měla jednou napsat Iana McKellenovi, že já jsem představu té nejmocnější energie ve Vesmíru zhustila do představy „jeho Bílého Gandalfa“. I když vím a jsem naprosto přesvědčená, že ta nejvyšší síla je abstraktní a absolutně nepředstavitelná, nějak jsem ještě nedošla do bodu, aby mi v mysli naskočila abstraktivní podoba.
Samozřejmě někomu tahle zažitá představa nevyhovuje a je mu proti mysli věřit na starého muže na trůnu na Nebesích. A tak samozřejmě tvrdí, že je nevěřící.
Dalo by se pokračovat v diskusi o víře a nevěřících, ale to hlavní jsem už napsala. Pro mě každý dobrý člověk je vlastně „věřící“.
Článek jsem začala příběhem, který děkuje hasičům za jejich práci. Stejně tak velké díky patří všem dobrým lidem. Protože tenhle svět je potřebuje jako sůl.
