GPS odhaluje živou planetu: Proč desková tektonika selhává a Země se hýbe jinak, než jsme si mysleli

Když se řekne pohyb kontinentů, většina lidí si představí obrovské zemské desky, které se pomalu posouvají jako dílky puzzle. To je základní představa deskové tektoniky, teorie, která vysvětluje zemětřesení, vznik hor nebo tvar oceánských pánví. Jenže moderní technologie, zejména satelitní měření pomocí GPS, začínají tento tradiční obraz zpochybňovat.

GPS dokáže sledovat pohyb povrchu Země s neuvěřitelnou přesností – na milimetry. To vědcům umožňuje vidět nejen velké posuny kontinentů za miliony let, ale i jemné každodenní pohyby, které mohou souviset třeba s činností sopek nebo s napětím, které se hromadí před zemětřesením. Díky tomu už nejsme odkázaní jen na dlouhodobé geologické modely, ale máme k dispozici přímá měření.

Právě tady ale vzniká problém. Tradiční modely, například NNR-NUVEL-1A, popisují rychlost a směr pohybu desek na základě starších geologických dat. Tyto modely se často zabudovávají přímo do takzvaného mezinárodního referenčního rámce, který se používá pro vyhodnocování GPS měření. Tím ale vzniká riziko, že se skutečná pozorování smíchají s teorií a výsledný obraz je zkreslený.

Jak k tomu říká autor nové studie, český nezávislý badatel Jan Měšťan: „Pokud do referenčního rámce vložíme model, už nikdy nemůžeme mluvit o čistě pozorovacím systému. Dochází k tomu, že teorie začíná určovat data místo toho, aby data určovala teorii.“

Podle Měšťana ale problém sahá ještě hlouběji. „Desková tektonika není platná teorie. To, co skutečně desítky let pozorujeme, ji vyvrací. GPS měření jasně ukazují, že zemská kůra se nechová jako soubor rigidních desek, ale jako dynamický a proměnlivý systém,“ vysvětluje.

Měšťan zároveň dodává, že je třeba nahlížet na Zemi jako na celek: „Naše planeta je komplexní, 4,5 miliardy let starý a neustále proměnlivý systém. Je nejen v globální expanzi, ale zároveň v ní probíhají další dílčí jevy, například lokální toky hornin. Celý systém je natolik složitý, že dnes nedokážeme předpovědět zemětřesení. Je to chtonijská planeta, která stále relaxuje – pozůstatek dávné plynné obří planety.“

A zároveň upozorňuje na širší problém: „Je také na čase, aby se tyto otázky řešily na akademické a univerzitní úrovni. Bohužel se to zatím neděje, přestože jde o zásadní téma, které by mělo být předmětem seriózní vědecké diskuse.“

Když se GPS data nechají „mluvit sama za sebe“, ukazuje se, že desky nejsou dokonale pevné. V různých částech světa se objevují jemné posuny a deformace, které klasické modely nedokážou zachytit. „GPS nám ukazuje, že Země se chová mnohem dynamičtěji a méně předvídatelně, než by odpovídalo jednoduchému obrazu rigidních desek,“ dodává Měšťan.

Podle něj je proto čas na změnu přístupu: „Musíme dát měření přednost před modelem. Nejprve pozorovat, pak vysvětlovat. Jinak riskujeme, že přehlédneme skutečné procesy, které se odehrávají přímo pod našima nohama.“

Pro čtenáře, kteří se chtějí ponořit hlouběji, je Měšťanova prvotní studie k dispozici na několika místech: