Článek
Kdy a kde vlastně vznikl život, Honzo?
Většinou se traduje, že život vznikal ve vodním prostředí a pak se postupně přesouval na souš. Pohledem absolutního stáří naší planety či Sluneční soustavy na to měl dobrých více než 4 miliardy let. Jeden úhel pohledu říká, že evoluce je vlastně evolucí Země jako planety a součástí tohoto procesu je i vznik a vývoj živočichů nebo rostlin. Víme, dá se říci s jistotou, že tato evoluce Země probíhá asi 4,5 miliardy let – případně i déle, pokud započítáme vývoj předcházející vzniku Sluneční soustavy. Co se týče evoluce samotného života, tedy různých klasických životních forem, tam je to podle mého názoru otevřené. Pokusím se nastínit proč.
Jak se o tomto časovém rámci uvažuje v dnešní vědě?
Ve vědeckých kruzích dnes existují klasické škatulky jako archaikum, kambrium, ordovik, devon či perm. Jsou to v zásadě virtuální časová okna, která připomínají buňky v Excelu. Každá buňka je vymezena pevným časem „od-do“ a často charakterizována živočichy, kteří v ní měli podle předpokladů žít.
Ty s těmito tabulkovými buňkami souhlasíš?
V podstatě s nimi nesouhlasím. Osobně bych od podobného stylu škatulkování raději zcela upustil. Podle mého názoru jsou paleontologie a z ní odvozené představy v historické geologii ve skutečnosti extrémně neúplnými otisky statistického zkreslení – takzvaného biasu. Jinými slovy: tvoříme příběh evoluce na základě extrémně omezených a chaotických dat. Kdybychom řekli, že paleontologický záznam netvoří ani procento toho, co zde kdy žilo, a toto procento navíc představuje zmuchlané, poházené a roztrhané odstavce z knihy života, byli bychom blízko pravdě. A s tou neúplností to může být ještě mnohem horší. To je jedna věc.
Jak se tedy vlastně určuje věk fosilie?
Drtivá většina se určuje na principu srovnávání. Paleontolog věk často ani nijak laboratorně neurčuje. Z principu totiž nemá k dispozici metodu, která by věk fosilie určila absolutně – když pomineme mladé vzorky datované pomocí uhlíku. Podívá se tedy do tabulky stratigrafie a věří údajům v ní. Stává se ale, že například jurské pískovce dávají laboratorně typicky jen směsná stáří. Nejmladší zrníčka, zpravidla zirkonu, jsou stará řekněme 450 milionů let, přičemž škatulka jury má být mezi 145 a 200 miliony let. Chybí tam magmatické produkty zahrnující celých 300 milionů let vývoje. To nám jasně ukazuje zásadní věc: dochází ke statistickým zkreslením. Ukazuje se, že produkty v sedimentech, které dnes datujeme, se derivují z fundamentů kontinentů. A drtivá většina těchto fundamentů je pre-permská. Škatulka perm má přitom končit stářím 252 milionů let a uvádí se, že tehdy masivně vyhynuli například trilobiti a další skupiny. Od té doby už významná část fosilií v záznamu není. Je to ale tím, že po permu je ve fundamentu kontinentů statisticky mnohem méně vulkanických či magmatických produktů, nebo v té době skutečně došlo k takzvanému velkému vymírání? Je dobré připomenout, že řada živočichů naopak v téměř nezměněné podobě prokazatelně žije od kambria přes perm až do současnosti. Zároveň existují takzvané živoucí fosilie nebo Lazarovy taxony. To jsou druhy rostlin či živočichů, které se považovaly za miliony let (desítky až stovky milionů let) vyhynulé, a přesto se nedávno zjistilo, že žijí dodnes.
Jaké z toho vyvozuješ závěry?
Operuji s pracovní hypotézou „mladé evoluce na staré Zemi“. To znamená, že evoluce života proběhla mnohem rychleji a za kratší čas (například v rámci milionů či maximálně desítek milionů let), než jak nás dnes učí historická geologie. Jde o to naučit se striktně oddělovat proces geologický, kdy vzniká produkt, který datujeme, a proces biologický, který souvisí s fosilizací. Pokud by se ukázalo, že stáří trilobitů je výsledkem kombinace statistického zkreslení a omezenosti paleontologického záznamu, můžeme v určení skutečného časového okna začít zcela tápat. Kdyby se čistě hypoteticky podařilo najít živého trilobita dnes – což vědecky vyloučit nelze, viz zmíněné Lazarovy taxony – byli bychom postaveni před problém chybějících 250 milionů let jejich paleontologického záznamu. Nebylo by to v paleontologii nic neobvyklého. Zásadní je připustit, že i když platí postupný vývoj evoluce a geologický princip superpozice, paleontologický záznam může být z velké části otiskem chaosu. Lidská snaha propojit stáří geologických událostí s fosilizacemi, kombinovaná s potřebou vše škatulkovat skrze indexové fosilie, může způsobit, že soudobý časový příběh vývoje života na Zemi je mylný.
