Článek
Úvod
Na základě výsledků hlasování v první části (děkuji tomu jednomu čtenáři… :D) pokračuji s příběhem.
Předchozí část naleznete v tomto článku.
Příběh
Autobus stále nikde a mně začaly mrznout prsty, přestože jsem měl ruce v kapsách kalhot. Kuřák, mladík se zmrzlými nagelovanými vlasy, už byl zřejmě také nervózní z toho zpoždění a šel si pro jistotu zkontrolovat čas v jízdních řádech, jestli se nepřehlédl. Nepřehlédl. Už jsme měli dávno sedět v teple. Na každém z nás byla vidět nervozita.
Každý jistě někam pospíchá. Já do školy, tamhleta babička zřejmě k doktorovi a kuřák nejspíš do práce. Ale kam jede ta slečna vedle mne? Nemá typické studentské vybavení a na pracujícího člověka vypadá moc mladě, i když u slečen si člověk nikdy nemůže být moc jist, navíc, když je téměř celá zahalená.
Nedalo mi to a zeptal jsem se: „Kam máte namířeno, takhle brzy ráno?“ Neodpověděla a už se ani neklepala zimou. Vypadalo to, že už je jí tepleji. Myslel jsem, že si už asi nechce povídat. Nejspíš je naštvaná. Také mi to vadí, že přijedu pozdě, ale co nadělám…
Najednou se vedle mě ozvala rána, jako když spadne na zem pytel brambor. „Ježišmarjá,“ vyjekla zděšená důchodkyně. Koukl jsem se na slečnu vedle sebe a uviděl, jak leží na zemi. Okamžitě jsem se k ní přikrčil a zatřásl s ní. Nehýbala se. Bylo to děsivé. Její tváře byly úplně bílé a zdálo se mi, že ani nedýchá. Co teď?
„Zavolejte sanitku!“ zařval jsem na ostatní a rozhlédl se kolem sebe. Lidé na protější zastávce se zaujetím pozorovali toto divadlo a babička s kuřákem na té naší už vyťukávali na mobilu číslo.
Je úplně promrzlá. Její rty jsou bledé a má zavřené oči. Snažím se třít si dlaně a ty jí přikládat na její promrzlé tváře. Srdce mi buší jako zvon a začíná mi být horko. Sundávám si bundu a přikrývám ji, aby se ještě víc zahřála.
„Ahoj Maruš, to mi nebudeš věřit, co se právě děje!“ ozvala se důchodkyně, která se namísto sanitky dovolala zřejmě své nejlepší kamarádce. Chtěl jsem jí ten mobil vytrhnout z ruky a omlátit o hlavu. Jenže pak jsem zaslechl klidný hlas kuřáka, který diktoval název zastávky a popisoval, co se stalo. Jen co kuřák típl telefon, s přikrčením ke mně a té slečně řekl, že během deseti minut tu bude sanitka a my se ji máme zatím pokusit co nejvíce zahřát. Také si sundal bundu a obalil jí nohy.
Lidé kolem koukají a sledují, co se bude dít dál. Oba si třeme dlaně a snažíme se ji co nejvíce zahřát. Dýchá pomalu a velice slabě, snad se z toho dostane. Po několika minutách už bylo slyšet sanitku a já si oddychl, že už bude mít odbornou péči.
Když přijeli, naložili ji na nosítka a zabalili do veliké lesklé termodeky. „Vy jste příbuzní?“ ptali se záchranáři. Samozřejmě že jsme nebyli, a tak ji odvezli samotnou a nás nechali dál čekat na zastávce. Bundy jsme si samozřejmě vzali a to už se konečně blížil náš autobus.
Hlasování
Jak bude příběh pokračovat? Hlasujte v anketě a dejte směr, jakým se bude dobrodružství ubírat.
Hlasujte do úterý, 25.3. Na základě výsledků napíši další část příběhu, kterou bych rád vydal nejpozději následující pondělí.
