Článek
Úvod
Na základě výsledků hlasování v první části pokračuji s příběhem.
Předchozí část naleznete v tomto článku.
Příběh
Autobus byl plný k prasknutí. Jen tak tak se tam Jakub nacpal, až ho řidič dveřmi ještě více přimáčkl dovnitř. Naštěstí slečna v modré bundě měla celkem sympatický parfém, takže mačkání nebylo tak nepříjemné jako posledně, kdy se doslova lepil na propoceného kuřáka. Jeli pomalu, téměř krokem. Kola prokluzovala a v zatáčkách se cestující pohupovali jako na koncertě, kde hrají jeden ze sladkých songů Céline Dion.
Po třiceti minutách konečně dojeli do cílové stanice a po otevření dveří je ta kovová mrcha vyplivla, jak dlouho zadržovaný bobek. Všichni byli rádi, že už se mohou hýbat a během chvilky se ze zastávky rozprchli všemi směry. Náš hlavní hrdina chvátal do školy, protože už měl celkem veliké zpoždění. Nebyl však sám. V dálce zahlédl spolužáka, který šel také pozdě. Doběhl k němu a pozdravil známým „Čáááu“.
„Nazdar!“ překvapeně vyjekl Patrik. „Co ty tady? Jakto, že ještě nejsi ve škole?“ „Ten autobus měl hrozné zpoždění a k tomu jsme měli na zastávce takový incident…“. „Fakt jo? No dneska jsou ty silnice hrozný. Zrovna nedaleko odtud to napálila jedna sanitka přímo do kruháku. Ještě že měl dva pruhy, takže se to dalo objet, ale vypadalo to hrozivě.“
Jakubovi se najednou v hlavě vynořila děsivá myšlenka. Tak děsivá, že se zmohl jen na primitivní „No ty vole…“
„Co je? Nějak tě to vzalo?“ vyděsil se Patrik nad tónem hlasu, který uslyšel.
„No, u nás na zastávce zkolabovala jedna holka. Nejspíš byla promrzlá a tak se skácela na zem. Přímo vedle mě. Volali jsme sanitku a museli ji zahřívat.“
„To si děláš srandu ne?“
„Kéž by…“
„Co když to byla právě ona?“
„Bojím se toho. Kolik sanitek dneska zrovna v tuhle dobu může jezdit?“
„Myslím, že dost… Každou chvíli se dneska něco děje.“ snažil se Patrik Jakuba trochu uklidnit.
Jejich krok se po tomto rozhovoru razantně zpomalil a do školy už neměli tak naspěch.
„Víš, co je ale nejhorší? Že když jsem ji uviděl, cítil jsem něco zvláštního. Něco, co jsem nikdy necítil u někoho cizího. Asi se o ní bojím…“
„Myslíš to vážně? Jestli ti na tom záleží, můžeme se jít za ní podívat do nemocnice, jestli je v pořádku…“
„A ty bys se mnou šel?“ podíval se Jakub významně na Patrika.
„No jistě, vždyť jsme přátelé a ti mají držet spolu.“
„Děkuju.“
„A nezajdeme tam hned? Vždyť škola může počkat…“ začínal být Jakub nedočkavý.
„To ne. Nevíme, co s ní je a pokud by byla ve vážném stavu, ani by nás k ní nepustili, protože jsme úplně cizí.“
Patrik měl pravdu a pro jeho kamaráda bylo určitě lepší, když se během školy uklidní a pak teprve zamíří do nedaleké nemocnice, kam byla nejspíš převezena.
Jakub celý školní den přemýšlel, jaké to bude. Jestli ji ještě někdy uvidí. Jestli sanitka s ní dojela v pořádku.
Když po škole došli k bráně nemocnice, poptali se na vrátnici, je-li tam nějaká slečna, kterou přivezli dnes ráno. Shodou okolností byla jediná a kluci byli přesně nasměrováni, kudy jít dál.
„Tady to je. Její pokoj. Alespoň podle rozpisu, co tady visí.“ řekl Patrik. Jakub jemně zaklepal na ty velké bílé dveře a oba pomalu vešli dovnitř.
V pokoji bylo několik postelí, ale prázdných. Na té poslední, u okna, seděla na opřena o čelo postele, zády podepřena polštářem jediná slečna a četla nějakou knihu.
„Kdo jste?“ byla její první slova, sotva nás zahlédla.
„Ahoj, já jsem Jakub a tohle je můj spolužák. Asi víš, jak jsi se sem dostala. Zhroutila jsi se na zastávce, hned vedle mě.“
„Aha, jo pamatuji si, že jsem tam čekala a byla mi strašná zima. Pak jsem se probudila až tady. Prý jsem prochladla a mé tělo to nevydrželo.“ Bylo vidět, jakou má už pěknou narůžovělou barvu ve tvářích oproti té, jakou měla ráno.
„Víš, chtěl jsem tě vidět, protože tady kamarád říkal, že ráno viděl nabouranou sanitku a… já…“ Jakub se trochu zarazil a nevěděl, jak správně vyjádřit následující myšlenku.
„Chtěl jsi vědět, jestli to nebyla ta, co mě přivážela?“ vytrhla ho z přemýšlení.
„Ano, nevím proč, ale chtěl jsem vědět, jestli jsi v pořádku.“
„Jsem v pořádku.“ usmála se. „Jinak, já jsem Lucka.“ a natáhla ruku. „A co tady tvůj kamarád?“
„Já jsem Patrik.“ oplatil jí úsměv a také si potřásli rukou. Nakonec se slovy „Nebudu vás rušit, asi si máte co říct.“ zmizel dřív, než ho Jakub stačil zastavit.
Za Patrikem ze zacvakly dveře a nastala chvilka ticha. Jakub přemýšlel, co bude dál.
„Kdy tě pustí?“ napadla ho spásná otázka.
„Ještě dnes večer. Odvezou mě naši autem… a že jsi za mnou nepřijel hned?“
Její rýpavá otázka ho nechala klidným a odpověděl samozřejmě pravdu, že musel do školy a že si nebyl jist, jestli by ho k ní hned pustili.
„Ahá a co ten tvůj kamarád? To byl ten kuřák ze zastávky?“ její úsměv byl k nezaplacení.
„Ne, jsme spolužáci a nejlepší kamarádi, tak mě šel jen doprovodit.“
Až teď si Jakub uvědomil, že celou dobu jen stojí u její postele. Tak si pomalu přisedl k ní a se slovy: „Víš, … jsem moc rád… že jsi v pořádku…“ ji vzal za ruku.
Začala se pěkně červenat. Asi nevěděla, co na to říct. Ale rukou kupodivu necukla.
„A já jsem ráda, že jsem omdlela zrovna vedle tebe.“ Nahlas to neřekla, ale myslela si to. Byla ráda, že zkolabovala právě vedle někoho duchapřítomného.
Pak nastala opět chvilka ticha a výměny úsměvů. Následovala nezávazná konverzace, typu co že si to tady čte a kam jela. Jela také do školy, na Gympl a štvalo jí, že si dnes nenapsala test, na který se tak dlouho učila…
Už se začalo pomalu stmívat a Jakub věděl, že za chvilku tu budou její rodiče a že si ji odvezou domu.
„Už budu muset jít… Uvidíme se zase někdy?“ zeptal se nejistým hlasem.
Hlasování
Jak bude příběh pokračovat? Hlasujte v anketě pro následující možnosti pokračování a podle toho, jak Lucka odpoví, bude příběh pokračovat.
Hlasujte do středy, 2.4. Na základě výsledků napíši další část příběhu, kterou bych rád vydal nejpozději následující pondělí (7.4.).
