Článek
Úvod
Na základě výsledků hlasování v předchozí části pokračuji s příběhem.
Předchozí část naleznete v tomto článku.
Příběh
Už se začalo pomalu stmívat a Jakub věděl, že za chvilku tu budou její rodiče a že si ji odvezou domu.
„Už budu muset jít… Uvidíme se zase někdy?“ zeptal se nejistým hlasem…
„No, můžeme… jestli chceš…“ odpověděla a trochu se začervenala. Jakubovi se samým štěstím rozbušilo srdce.
„Co třeba zítra v Centralu v Caffé Machina?“ napadlo ho jediné pohodlné místo, kam nechodí moc lidí, takže bude mít jistotu, že tam určitě najdou i dvě místa pro sebe.
„Zítra nemůžu, musím se učit, protože budeme psát test z maturitního témata. Ty se nemusíš učit?“
„Samozřejmě že nemusím, já mám maturitu už za sebou a naštěstí tady na Vošce není učení tolik.“ Chtěl nějak šikovně zakamuflovat odpověď, aby nemusel říkat přímo, že na ní by si udělal čas kdykoliv.
„Co třeba o víkendu?“ navrhla.
„Sobota odpoledne, tak ve tři?“
„Jo to by šlo.“ souhlasila a usmála se.
„Tak super, budu se těšit. Zatím ahoj.“ Jakub vstal z její postele a až teď si uvědomil, že se vzájemně drží za ruce. Už si ani nepamatoval, jak došlo k tomuto kontaktu. Pomalými pohyby se pustili, vyměnili úsměvy a Jakub pomalu odešel z pokoje.
Když šel chodbou, nemyslel na nic jiného, než na sobotní odpoledne. Co si vezme na sebe, o čem si budou povídat a jestli Lucka vůbec přijde. Byla středa a do soboty zbývala dlouhá doba. Tak dlouhá, že to snad ani nemohl vydržet. Stále myslel na den D, který se blížil strašlivě pomalu.
Minul čtvrtek, pátek, a pak, konečně přišla sobota. Nemohl dospat a vstával už v sedm ráno, což o víkendu nebylo vůbec obvyklé. I rodiče se divili, co že je tak brzy vzhůru. Obvykle si přispává až do deseti hodin, ale dnes už ráno šramotil po bytě. Sám nevěděl, proč je z toho rande tak nervózní. Přece to nebylo poprvé. Možná je to tím, že tentokrát mělo být jiné. Jiné, než co zažil doposud. Těšil se a ihned po snídani si připravil věci, které si vezme na sebe.
Obloha byla čistě modrá, bez jediného mráčku, slunce začalo sníh pomalu rozpouštět a venku se dělala pěkná břečka. Co krok, to čvacht.
„Proč já si bral ty nejlepší kalhoty…“ brblal si pod čerstvě oholené vousy, když pomalu capkal do Centralu. „Ještě, abych přišel pozdě, to by bylo trapný.“ začal se navíc strachovat.
Naštěstí mu to vyšlo přesně na minutu, jako obvykle. Na městské věži právě odbývala 15. hodina když vcházel do dveří kavárny. Rozhlédl se po kavárně, kde sedělo jen pár hostů, ale Lucka nikde. Pohodlně se usadil a objednal si horkou čokoládu. Stále se rozhlížel kolem, odkud přijde, protože kavárna měla dva vchody. Otáčel hlavou ze strany na stranu, aby měl přehled. Možná to chvilkami vypadalo divně, ale to ho v tu chvíli vůbec nezajímalo. Těšil se, co bude.
Uplynulo pět minut, deset, čtvrt hodiny a Lucka stále nikde. „Tak to je konec.“ začal smutnit a ztrácet naději. Po třiceti minutách jen sklesle seděl a míchal studenou čokoládu, kterou už ani neměl chuť pít.
„Dáte si ještě něco?“ vytrhl ho z přemýšlení dotaz servírky.
„Ne, děkuji.“
„Nepřišla, co?“
„Prosím?“ vrhl na servírku překvapený pohled.
„Koukám, že jste takový skleslý. Asi jste někoho čekal.“
„To ano. Ale promiňte, nechci se o tom bavit.“ Servírka jen s úsměvem odešla a Jakub opět sklesle seděl a míchal zbytky hodinu starého čokoládového nápoje.
„Proč nepřišla? Co se stalo? Jsem idiot, že jsem si dělal naděje. Hlupák, že jsem si nevzal její číslo ani facebook.“ Hlavou se mu honily negativní myšlenky a vůbec nic se mu nechtělo dělat. Neměl sílu se zvednout a jít domu.
Když se konečně odhodlal, kopl do sebe zbytek čokolády a jak naklonil hlavu, uviděl něco neuvěřitelného. Stála tam a rozhlížela se. Málem nápoj vyprskl na stůl, když ji tam uviděl stát. Srdce se mu rozbušilo a na tváři se objevil úsměv. „Lucko, tady!“ a zamával rukou tak natěšeně, jako když se hlásí prvňáček ve škole. Otočila hlavu jeho směrem a usmála se. Byla to ona. Přeci jen přišla. A už se blížila ke stolu.
„Ahoj, moc se omlouvám za to zpoždění. Už jsem se bála, že tu nebudeš.“ byla udýchaná, jakoby běžela.
Odložila si kabát na židli a sedla si před něj.
„Co se stalo? Snad jsi na mě nezapomněla.“ usmál se kulišáckým úsměvem.
„Ále, prosimtě, čekala jsem na přechodu a nějakej blázen vjel do louže, co byla vedle a celou mě ohodil. Musela jsem se vrátit domu a převléct se.“ usmála se a vzala Jakuba za ruku, kterou měl na stole.
„Tak za to přece nemůžeš, venku je strašná břečka a to se bohužel někdy stává.“
„Měla jsem na sobě zrovna to nejlepší oblečení. Štve mě to.“ Zřejmě ji mrzelo, že se v něm nemohla ukázat. Ale Jakubovi to nevadilo. Byl rád, že vůbec přišla a že to nevzdala i přes to, co se stalo.
Oba si objednali horou čokoládu a povídali si, jak se měli, jak dopadl test, na který se musela učit, co mají rádi a zjišťovali, co vše mají společného. A že toho bylo hodně. Cyklistika, hudba, filmy horory a komedie, výlety a známá místa. Nebylo to naposledy, co se viděli a osud spojil tyto dva mladé lidi na dlouhou dobu.
...
Po několika letech přišel zlom. Nikdo nemohl tušit, co se stane. Snad opět ten osud. Bylo to předurčeno? Je někde dané, co se má stát a co se stane? Kdyby to tehdy na zastávce oba tušili, jednal by Jakub jinak?
Hlasování
Bude příběh pokračovat? Hlasujte v anketě pro následující možnosti pokračování.
Hlasujte do středy, 9. 4. Na základě výsledků napíši poslední část příběhu, kterou bych rád vydal nejpozději následující pondělí (14. 4.).
