Článek
Rád bych povyprávěl jeden příběh, který se mi přihodil před několika lety a který se mi nyní shodou okolností vybavil.
Rozhodl jsem se jet z práce autobusem. Pracoval jsem v sousedním městě a zatím se mi vždy povedlo se s někým domluvit, že mě vezme autem. Chtěl jsem si to jen vyzkoušet, abych v případě krajní nouze věděl, jaké to je, co mne může čekat. Pokud by totiž nastala vážná situace a byl bych nucen autobus využít, budu klidnější, než kdybych jel poprvé.
Autobus měl jet asi zhruba sedm zastávek a osmá byla má cílová. Řidič mi ochotně vytiskl lístek i s názvem zastávky, našel jsem si hezké místo u okýnka, usadil se a už jsme vyrazili. Jelo nás celkem pět, takže opravdu žádná mačkanice, ale naprostá pohodička, klid, až mě autobus ukolébal a já usnul. Drcnutí autobusu mne náhle probudilo na zastávce u Globusu, kde vystupovala zrovna jedna paní. To už jsem věděl, že hned na další zastávce jsem na řadě já. Jenže, chyba lávky. Jel na autobusák, kde vystoupil jeden pán. Tak jsem si říkal, že to asi bere oklikou. Nebral. Když vystupoval předposlední cestující, byli jsme už v depu. Doufal jsem špatně. Nejen že na té mé zastávce vůbec nestavěl, ale on kolem ani nejel. Doteď jsem z toho zmatený, jak je to možné. Určitě jsem to neprospal a protože jsem z cestování autobusem měl myšlenky na úplně jiné věci, ani mne nenapadlo se zeptat, proč jel jinudy.
Ještě jsem upozornil řidiče na jednu cestující vzadu, která se zřejmě zrovna probouzela a začínala zjišťovat, že je také evidentně úplně jinde, než očekávala. Kupodivu měla na lístku napsanou stejnou zastávku jako já, a protože řidič už začínal být nevrlý, že se nebude vracet, raději jsme se ty tři kilometry vraceli společně pěšky.
Bylo to v zimním období, venku byla tma a pouliční lampy svítily jak lesní bludičky. Cesta, kterou jsme šli, není zrovna tou nejbezpečnější. Naštěstí venku byla docela zima, takže většina vagabundů byla někde zalezlá, ale i přesto jsme kolem každého křoví raději zrychlili krok.
Slečna se jmenovala Lucka a nastupovala u elektrárny (jedna ze zastávek), když jsem spal. Byla fajn a pěkně jsme si cestou popovídali, o všem možném. O její práci, že dělá v kanceláři, o zvířatech, o sportu, že jela autobusem, protože měla ten den auto v servisu… Když jsme se loučili u jejího vchodu, řekla mi, že je ráda, že nemusela jít sama a že autobusem už nikdy z práce nepojede. A přitom mě chytla za ruku. Trochu mě to rozhodilo, ale řekl jsem, že je to v pohodě, že jsem i já rád za takovou příjemnou společnost.
Otočil jsem se a pomalu odcházel, ale neslyšel jsem odemykání dveří. Pořád stála na schodech a dívala se za mnou. Najednou slyším hlasité „Počkej prosím.“ Zarazil jsem se a zůstal stát jako přikovaný. Zezadu se ke mě blížili rychlé kroky, tak jsem se otočil. A jakmile jsem se otočil, zastavila se. „Ano?“ zeptal jsem se. Pak začala pomalu tichým tónem: „Jak jsi mluvil… o té příjemné společnosti… nechtěl bys… ještě někam zajít?“ Byla z ní slyšet nervozita a nejistota. A ve mě hrklo. „Je to tu. Osud. Tohle je určitě ta náhoda, při které se rodí nové vztahy“ říkal jsem si.
Šli jsme do pizzerie přes ulici a dali si výbornou pizzu se sklenkou červeného a povídali si. Až když sundala bílou pletenou čepici a kabát, zjistil jsem, že je to dlouhovlasá černovláska. S blankytnýma očima a velice příjemným parfémem na mě působila celý večer. Přátelská, usměvavá. Možná to bylo tím vínem, ale pak řekla boží větu, která mi z ní v uších ještě teď: „Jsi strašně moc fajn kluk, je mi s tebou moc příjemně, jako ještě nikdy s nikým. Kdybychom se potkali dřív, možná bychom byli šťastní. Já už musím jít domu, přítel se za chvilku vrátí z práce a cestou vyzvedne syna od babičky.“
Je to zkrátka tak upřímná informace, že jsem nevěděl, co na to říct a pocity jsem cítil snad všechny najednou. Usmála se, oblékla, u baru zaplatila útratu (ano, za nás oba) a odešla. Vskutku fascinující je, že za celou dobu od autobusu jsme se nezmínili, jestli jsme zadaní, nebo jak na tom vlastně jsme se vztahy a už vůbec ne o dětech. Zkrátka na to nepřišla řeč.
