Článek
V Česku se zřejmě nemůžeme obejít bez toho, aby ročně vyšla alespoň jedna publikace věnovaná ruským dezinformacím, vlivovým operacím nebo hybridní válce. Knihy tohoto žánru už mají jasně daná pravidla. Rusko je podlé, agresivní a v podvratných operacích velmi zběhlé a sofistikované. Západní státy jsou naivní, nepřipravené a nekompetentní. A protože pořád věří pohádce o konci dějin, nejsou ochotny vidět, že je proti nim vedena válka. A odborníci – tedy „vojáci na poli informační války“ (str. 11) – tu nejsou od toho, aby o tématu zdlouhavě hloubali a debatovali, ale musí národu tuto pravdu zjevit.
Této úlohy se zhostil Martin Zdráhal, student Masarykovy univerzity a popularizátor historie, jehož účet na sociální síti Instagram má úctyhodných 75 tisíc sledujících. Deklarovaným cílem jeho publikace je osvětlit laické veřejnosti, jak – zejména – Rusko manipuluje s dějinami doma i v zahraničí, a přispět tak k posilování kolektivní odolnosti (str. 13). Podle názoru autora je totiž právě toto téma poměrně opomíjené a ve veřejném prostoru citelně chybí (str. 12). Což je dosti zavádějící tvrzení, jelikož právě odkazy na falšování historie se v debatě o ruském vlivu objevují pravidelně. Jedním příkladem za všechny mohou být vzdělávací materiály organizace Jeden svět na školách, které se tomuto tématu věnovaly již před deseti lety. Tím nemá být řečeno, že se o daném tématu již nikdo nikdy psát nemůže, ale rozumným požadavkem čtenáře by mělo být nejen přečíst si něco v posledních deseti letech již tisíckrát řečeného, ale také dozvědět se i něco nového.
V tomto ohledu kniha příliš mnoho nenabízí. Ve dvou úvodních částech popisuje fungování informačních operací obecně a v Rusku. Ve třetí části se kniha věnuje roli dějin při formování identity a politice paměti – a to na pouhých deseti stranách, což je dosti málo vzhledem k tomu, že právě tato teorie by měla rámovat celou publikaci. Čtvrtá část se sice jmenuje „Rusko a dějiny“ věnuje se však řadě témat jako je ruská identita, fungování režimu Vladimira Putina, výuka dějin v Rusku nebo dekonstrukce některých mýtů, které ruský režim propaguje. Část pátá se věnuje manipulativním výkladům historie, které Rusko používá proti Ukrajině a České republice. A v šesté části se čtenář seznámí s nepříliš uspořádaným seznamem tipů, jak se proti informační válce bránit.
Už z tohoto shrnutí je zřejmé, že kniha trpí ambicí postihnout širokou škálu témat, která nedokáže popsat dostatečně podrobně. Příliš se také nezatěžuje vysvětlováním, čem a proč (ne)věnuje pozornost. Při popisu ruského vnímání historie se jistě nelze vyhnout tématu Velké vlastenecké války, ale není zcela jasné, proč věnovat téměř stejný prostor tendenčním výkladům tzv. zimní války mezi Sovětským svazem a Finskem. Dezorganizovanost knihy umocňuje skutečnost, že je rozdělena do řady kratších kapitol, jejichž téma, zaměření a do jisté míry i styl se rychle mění. Výsledný dojem je tedy spíše série instagramových postů poskládaných vedle sebe než koherentní argumentace podložená daty vedoucí k jasnému závěru. Nabízí se tak nečíst knihu od začátku do konce ale vybrat si pouze ta témata, která člověka v daným moment zajímají. Pokud však kniha nabádá k tomu stylu čtení, je otázkou, zda ji vůbec bylo potřeba psát, a nebylo by užitečnější tentýž materiál prezentovat na sociálních sítích.
U populárně-naučné publikace je samozřejmě nutná určitá míra zjednodušení. I tak je třeba se vyhnout nepřesnostem nebo zavádějícím interpretacím, což se knize ne vždy daří. Opakuje například mýtus o existenci Gerasimovovy doktríny, která má být „návodem pro postup zahraniční politiky v následujících letech [tedy po roce 2012]“ (str. 24). Takové chápání odborného článku náčelníka ruského generálního štábu je v odborné komunitě dlouhodobě kritizováno jako nepřesné. V kapitole o reflexivní kontrole – prý nejsofistikovanějším nástroji ruské manipulace – autor tvrdí, že Putin zmanipuloval západní státy, aby se v Sýrii v roce 2015 místo na svržení režimu Bašára Asada zaměřily na boj s islamisty z ISIS (str. 36–37). Tato – velmi mírně řečeno – neortodoxní intepretace není podložena žádným odkazem na zdroje a působí pouze jako autorova smyšlenka. Aféru s údajným agentem, který měl do Čech přijet v roce 2020, aby otrávil pražské lokální politiky ricinem, autor hodnotí jako dezinformaci, „která měla vzbudit strach a rozproudit debatu o schopnosti českých bezpečnostních složek chránit vlastní politické představitele i veřejný prostor“ (str. 200). Autor však nezmiňuje, že podle veřejně dostupných informací tato manipulace nebyla promyšleným tahem hybridní války, ale součástí intrikaření mezi diplomaty na ruské ambasádě. V publikaci, jejímž cílem je pomoci čtenáři „rozpoznat, kdy se výklad minulosti stává prostředkem manipulace“ (str. 13) je uvádění podobných nepřesností velmi problematické. A vrhá špatné světlo nejen na autorův přístup k výzkumu, ale i na práci odborných redaktorů Marie Koldinské a Petra Hlaváčka, kteří měli podobná slabá míst odhalit a pomoci vyřešit.
Mnohem větším problémem než jednotlivé nepřesnosti je nevyjasněný přístup ke stěžejnímu tématu knihy – historii. V některých kapitolách je nahlížena jako deterministická síla formující národní identitu a tím pádem i politiku a společnost – Češi mají silně zakořeněný mýtus zrady a averzi k elitám (str. 157), Rusové měří úspěch vůdce podle schopnosti zvětšit území státu (str. 73) a tak dále. Jiné kapitoly popisují politiku paměti jako vědomý proces formování kolektivní identity ospravedlňující mocenské uspořádání (str. 53). Proto kniha volá „historické gramotnosti“, která umožní studentům pochopit tyto procesy a rozpoznat, „kdy je historie využívána (a zneužívána) k vysvětlování dnešního světa“ (str. 233). A doslova o několik stran dále kniha volá po budování vlastního pozitivního národního příběhu, protože „společnost bez vlastního příběhu je jako dům bez pevných základů“ a prezentuje způsob, jakým vyprávíme dějiny, jako „základ obrany proti cizím vlivům“ (str. 235). Díky fragmentované struktuře a absenci teoretického rámce však tyto tři přístupy k historii vedle sebe v knize bez problémů koexistují, i přestože si protiřečí.
Popsané přístupy k historii samozřejmě mají své opodstatnění a mohou být v různých kontextech užitečné. Stejně tak však mají své limity a úskalí, která je na místě přiznat a čtenáři vysvětlit. Pokud se však v jednotlivých kapitolách perspektivy neustále střídají, působí to, jako by se autor nad tím, jak chce přistupovat k historii v rámci dané publikace, příliš nezamýšlel. Což je škoda, protože budouci.ucitel.dejepisu by zcela jistě mohl říci mnoho zajímavého o tom, jak skloubit roli nadšeného popularizátora vědy, kritického učitele a aktivního občana, který chce pomoci své vlasti. Na podnětnou publikaci, která by mohla říci něco nového o tom, jak konkrétně čelit manipulativním výkladům o historii, by to jistě stačilo.





