Článek
Evropa se v posledních letech ocitá v podivném stavu. Zákony máme napsané jasně, přehledně a relativně nekompromisně. Věci, které jsou protiprávní, jsou v zákoně popsány tak, že nenabízejí příliš prostoru k diskusím. Přesto jako by se z práva stal jakýsi měkký materiál, který se pod rukama různých lidí ohýbá podle potřeby, nálady nebo aktuální společenské vlny. A nic to neukazuje tak jasně jako srovnání dvou světů: světa aktivistů na silnici a světa organizací operujících na moři.
Není to srovnání politické. Není to konfrontace ideologií. Je to čistě právní a lidský pohled na to, co se děje před našima očima: proč jsou některé zcela očividně protiprávní činy trestány tvrdě a jiné, často zcela totožné v podstatě, působí dojmem jakéhosi chráněného území? A proč když dva udělají stejnou věc, jeden skončí před soudem a druhý před kamerou?
Silnice: kde paragrafy mluví naprosto jasně
Začněme u toho, co vidí každý: lidé, kteří se přilepí k vozovce. Někdo řekne „aktivismus“, někdo „protest“, někdo „nátlak“. Ale jedno je jisté bez ohledu na politické názory: je to protiprávní čin, a to podle několika jasně definovaných paragrafů trestního zákoníku.
První, co přichází v úvahu, je § 290 – Obecné ohrožení z nedbalosti. Tento paragraf myslí na situace, kdy jednání člověka může způsobit hromadnou nehodu, ohrozit lidské životy nebo zabránit záchranným složkám v jízdě. Stačí jen možnost ohrožení, nikoliv skutečná nehoda. A trest? Až dva roky odnětí svobody.
Dalším paragrafem je § 272 – Poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení. Vozovka není jen asfalt. Je to zařízení sloužící celé společnosti. Pokud je její provoz narušen, jde o trestný čin se sazbou od jednoho roku do šesti let. A když se člověk přilepí k vozovce, nejde jen o „překážku“. Policie musí často aktivně pracovat na odlepení, které není vůbec jednoduché. Lepidla pronikají do mikrostruktury asfaltu, ten se při chemickém narušení drolí, a výsledkem je potřeba lokální opravy. A nebo musí vyřezat kus asfaltu. A to spadá pod § 181 – Poškození cizí věci, protože škoda na dálnici není kosmetická. Je to zásah do povrchu silnice, který stojí často desetitisíce korun.
A pokud člověk odmítne uposlechnout výzvu policisty, nastupuje § 238 – Neuposlechnutí výzvy úřední osoby, opět s možností až dvou let odnětí svobody.
V souhrnu tedy běžnému člověku hrozí, že za jediný takový čin bude odpovědný podle několika paragrafů najednou, a souhrnný trest se může pohybovat v letech. A to ještě vůbec není řeč o tom, že většina těchto akcí probíhá ve více lidech — a organizovaná skupina je v trestním právu vždy přitěžující okolnost, která může o hodně navýšit trestní sazbu. To není teorie — to je právní realita.
Ale tady přichází první záhada: proč tedy někteří lidé páchají tento čin opakovaně, veřejně a v podstatě beze strachu?
Moře: záchrana, povinnost, nebo něco úplně jiného?
Moře je svět s vlastními pravidly, často staršími než naše pevninské zákony. A základní princip je naprosto čistý: kapitán má povinnost zachránit člověka v ohrožení života. To stanovují mezinárodní úmluvy SOLAS a UNCLOS, konkrétně článek 98. Není to politické téma, je to civilizační minimum.
Jenže tato povinnost má ještě druhou část, o které se už tak často nemluví: zachráněná osoba má být převezena do nejbližšího bezpečného přístavu (podle směrnice IMO MSC.167(78)). V oblasti severní Afriky to bývá nejčastěji Tunisko, Alžírsko nebo Maroko. Teprve pokud jsou evropské přístavy blíže, připadá v úvahu Malta nebo Itálie.
A pak je tu AIS – Automatic Identification System. Jeho signály jsou veřejné. Kdokoliv může sledovat pohyb lodí v reálném čase. A právě zde vzniká mnoho otázek. Dlouhodobé sledování ukazuje určité opakující se vzorce: některé lodě dlouho vyčkávají u afrického pobřeží, poté AIS na čas zmizí a znovu se objeví, až když míří do Evropy s lidmi na palubě. To není tvrzení o úmyslech. To jsou prostě veřejná technická data, která si může zobrazit každý.
Jaký má být právní výklad takových situací? To je otázka.
Ale jedno je jisté: kdyby běžný člověk vzal loď, doplul k Africe, naložil lidi bez dokladů a dopravil je do Evropy, zákony evropských států jsou v tom naprosto nekompromisní.
Itálie – článek 12 Testo Unico sull’Immigrazione: trest jeden až pět let, u organizovaného jednání až patnáct let.
Malta – Immigration Act (Chapter 217): trest až dva roky a pokuta, u organizované skupiny více.
Francie – CESEDA (článek L622-1): pět let vězení, u skupiny až deset.
Španělsko – Código Penal, článek 318 bis: čtyři až osm let, vyšší při organizovaném jednání.
A opět se nabízí otázka: jak je možné, že právní rámec je tak tvrdý, ale u některých lodí jako by realita probíhala v úplně jiném vesmíru?
Řetězec justice: policie, státní zástupce, soud
Právo není jednorázový úkon. Je to proces. Policie může konat jen to, co jí zákon dovoluje. Když zadrží člověka, musí postupovat dál – předat spis, odeslat podklady, posunout věc státnímu zastupitelství. Státní zástupce je ten, kdo rozhoduje, zda se zahájí trestní stíhání. A soudce je ten, kdo nakonec potvrdí nebo vyvrátí vinu.
Když tedy některé věci končí „na místě“, nebo se táhnou roky, nebo se prostě neřeší, není to vina policie. A není to ani vina jednoho článku systému. To znamená, že někde mezi těmito patry se něco děje — nebo spíš neděje.
Média: kdo určuje, co je důležité?
Média umí ze stejného skutku vytvořit buď problém, nebo hrdinský příběh. A to není konspirace – to je praktický dopad způsobu, jakým funguje zpravodajství. Titulky často určují, co má být problémem a co má být ignorováno. A lidé si pak logicky kladou otázku, proč o některých nelegálních činech média informují ostře, s důrazem na trestní odpovědnost, kdežto jiné – přestože jsou právně stejné – se najednou prezentují skoro jako morální gesto.
Je to náhoda? Možná.
Je to důsledek nastavení redakčních priorit, grantů, inzerce? Možná také.
Ale i když neexistuje jasný důkaz, není těžké si všimnout, jak moc se veřejný obraz odchyluje od reality zákona.
Politika: vrstva, která určuje tón společnosti
A nakonec je tu politika. Ta neurčuje, kdo bude zatčen. Ale určuje, které typy jednání jsou považovány za problém – a které se prezentují jako „správně mířené“. Politika vytváří společenský rámec, ve kterém se tyto věci interpretují. A pokud se politické priority, mediální optika a určitá liknavost jednotlivých článků justice spojí dohromady, vzniká prostředí, kde zákon sice existuje, ale jeho uplatnění závisí na tom, kdo stojí na jaké straně příběhu.
Závěr
A tady se dostáváme k jádru celého problému. Jak dlouho může společnost fungovat, když pro jedny zákon platí bez milosti a pro jiné jen tehdy, když se to zrovna hodí? Zákony nemají být o tom, kdo je sympatický nebo „na té správné straně“. Mají být o rovnosti. O tom, že buďte aktivisti, protestujte, mluvte nahlas — ale dodržujte zákony, které platí pro všechny.
Zákon zná jedinou měnu. Jmenuje se „skutek“.
Ne „záměr“, ne „přání“, ne „aktivismus“.
Právě v tom spočívá problém dneška. Ne v zákonech samotných. Ty máme víceméně dobré. Ale v tom, jak a pro koho se vymáhají.
