Článek
Pamatujete doby, kdy byl politik služebník lidu? Já už taky ne.
Dnes máme politiky, kteří si hlasují o vlastních platech, odměnách, benefitech, bytech i služebních vozech. Přidávají si s klidem sobě i svým poradcům, zatímco běžní lidé se snaží přepočítat, jestli jim po nákupu zbude na elektřinu.
A jako třešnička na dortu? Pan prezident si stěžuje na plat. A první dáma? Ta si posteskla, že toho mají s manželem málo – přitom berou milionové částky ročně. Jen za reprezentaci a doprovod.
A teď zpět na zem. Do reality.
Matky s nemocnými dětmi sbírají víčka, aby mohly zaplatit rehabilitace. Otcové prosí na sociálních sítích o dar na specializovanou léčbu. Děti s rakovinou čekají na sbírky, protože stát jim nedá ani korunu navíc. A zatímco jejich rodiny pláčou bezmocí, politici si schvalují další bonusy.
A útulky?
Organizace, které zachraňují zubožená zvířata z týrání, hladomoru a špíny, bojují den za dnem o přežití. Mnohdy s holýma rukama. Dobrovolníci si berou druhé práce, aby mohli koupit pytel granulí. Stát? Nedá ani halíř.
Ale když se na obzoru objeví možnost, jak poslat miliardy na válku, na zbrojení nebo na podporu „strategických partnerů“, najednou to jde. Peníze tečou jak voda. Do Ukrajiny, do Bruselu, do nevládních organizací s tajemným pozadím.
A vlastní občané? Ať si sbírají víčka.
Uprchlíci dostávají dávky, bydlení, jazykové kurzy, podporu. Kdežto naši senioři míchají těstoviny s kečupem a modlí se, aby přežili zimu. Přitom celý život poctivě pracovali, platili daně a teď jim zbyly oči pro pláč.
Někteří lidé dřou dvanáctky, a stejně nevydělají tolik, co průměrný poradce ve vládním kabinetu, který jen překlápí papíry a schvaluje návrhy na to, komu se ještě přidá. Není to urážka pracujících lidí?
Kam jsme se to dostali?
Někteří mají víc než dost a ještě si stěžují. Jiní dřou do úmoru a musí žebrat o základní důstojnost. A přitom pořád slyšíme slova jako „solidarita“, „rovnost“, „sociální spravedlnost“. Jenže na koho se to vztahuje? Protože na nás, obyčejné, určitě ne.
Chceš důkaz? Stačí se podívat kolem.
Zkuste si někdy otevřít noviny:
- Zvířecí útulek na pokraji krachu
- Matka s dítětem hledá pomoc pro syna s dětskou mozkovou obrnou
- Důchodkyně s příjmem 11 000 měsíčně: „Za léky dám půlku důchodu.“
A vedle toho:
- Zvýšení rozpočtu prezidentské kanceláře
- Reprezentace v zahraničí za miliony
- Nové limuzíny pro ministerstva
Ale hlavně, že máme „dobré jméno ve světě“, že?
Jenom už asi nevíme, kdo tenhle stát vlastně platí. Protože ti, co dřou a drží ho na nohou, dostávají čím dál tím méně. A ti, co jen sedí ve vládních lavicích, mají plné kapsy a ještě se tváří dotčeně, když je někdo kritizuje.
Ne, není to závist. Je to hnus ze systému, kde se pomoc měří podle médií, dotace podle známostí a úcta podle funkce.
Nevadí mi, že někdo vydělává. Vadí mi, že se přehlíží utrpení vlastních lidí, zatímco stát rozhazuje na všechny světové strany. A kdykoli se někdo ozve, slyší: „Buď rád, že tu můžeš žít!“
No… rád bych. Ale chtěl bych taky, aby tu mohli žít důstojně i ti, kdo nemají konexe, funkce a milionové platy.
