Článek
Má smysl chodit na protivládní demonstrace několik měsíců po volbách, které jasně rozdaly karty a určily, kdo má a nemá mandát vládnout? Volby vyhrálo hnutí ANO, tak proč si někdo dovoluje protestovat proti demokraticky zvolené vládě?
Volby rozhodly a je zapotřebí jejich výsledek respektovat. Jenže existuje jedna zásadní výhrada, která všechno výše uvedené staví na hlavu. Pokud vláda ohrožuje demokracii a bezpečnost – například tím, že její ministr vyhrožuje prezidentovi republiky, nebo když se kabinet pokouší oslabit dobře fungující pilíře demokracie, jakými jsou Česká televize a Český rozhlas – pak ani volební vítězství neposkytuje takové vládě mandát chovat se tímto způsobem.
Ano, musíme respektovat volební výsledky. Na druhou stranu však nelze přehlížet situace, kdy ministr zahraničních věcí Petr Macinka beztrestně vyhrožuje prezidentovi republiky. Respekt k volbám je důležitý, ale nemůžeme mlčet ani ve chvíli, kdy zůstává nevyřešený střet zájmů premiéra Andreje Babiše, k jehož vyřešení se sám veřejně zavázal.
Položme si upřímně jednu otázku: Kdyby v jakékoli evropské zemi ministr zahraničí zaútočil způsobem pana Macinky na prezidenta republiky, jak by to asi dopadlo? Hledal jsem obdobný případ po celém světě a nenašel jsem podobný případ, kdy by ministr vyhrožoval prezidentovi republiky. V demokratických zemích je přímý pokus ministra vydírat prezidenta extrémně vzácný až téměř neznámý. A když se něco podobného stane, obvykle to vede k okamžité politické krizi, vyšetřování a často i k rezignaci dotyčného ministra.
Pokud policie potvrdí vydírání – co se pak stane?
Prezident Petr Pavel prohlásil, že zprávy předá policii, protože by mohlo jít o pokus o vydírání. Policie již potvrdila, že podnět přijala a bude se jím zabývat. Pokud další člen vlády – konkrétně Tomio Okamura, který před volbami prohlásil, že pokud by SPD vstoupila do vlády, „vymění policejního prezidenta Martina Vondráška“ – nenaruší vyšetřování, policie bude moci případ posoudit jako vydírání.
Kdyby policie skutečně dospěla k závěru, že šlo o vydírání, měl by být Petr Macinka soudně stíhán. Premiér a celá vláda by byli postaveni pod obrovský tlak, logicky by měla vzniknout politická krize, případně by mohlo dojít k předčasným volbám. Ano, tohle všechno by se mělo stát. Ovšem nestane se tak, protože by musel být Petr Macinka vydán parlamentem k soudnímu stíhání, k čemuž pravděpodobně nedojde. Proč? Macinka by mohl argumentovat, že chce stejné podmínky jako premiér Babiš či Tomio Okamura – tedy že se k soudu dostaví až po skončení svého poslaneckého mandátu.
Co to znamená pro naši demokracii? Přestává fungovat, protože vládní politici jsou prakticky neodvolatelní. Mohou spáchat cokoli, ale nikdo je nemůže odvolat – protože kdyby se tak stalo, celá současná vláda by se zhroutila jako domeček z karet. Taková je skutečná situace. Hrozba soudního stíhání vytváří u vládních politiků nezlomné pouto, které ohrožuje nejen tuto zemi, ale i samotnou demokracii a svobodu, o kterou bychom se neměli nechat okrást, jen proto, že se někteří politici vyhýbají trestnímu stíhání.
Každopádně tato kauza se už netýká pouze České republiky. Píše se o ní i v zahraničním tisku. Zahraniční média popsala spor Macinka-Pavel poměrně široce - objevila se v Evropě, ve Spojených státech i na Ukrajině.
Uvedu jen několik příkladů médií, kterým tato ostuda neunikla: „Český spor mezi prezidentem a vládou se vyostřuje,“ napsala Deutsche Welle. „Český rozkol se prohlubuje, když prezident obviňuje ministra zahraničí z „vydírání“, uvedl server Politico.eu.
O čem tohle všechno vypovídá?
Kvůli tomu, že premiér Babiš nemůže z výše uvedených důvodů odvolat ministra Macinku, vinou toho se stáváme banánovou republikou, a to snad už odsoudí i skalní přívrženci Hnutí ANO?
Ministr, který nemá úctu k prezidentovi republiky a vyhrožuje mu, by neměl vykonávat funkci ministra zahraničních věcí. Takové jednání je neomluvitelné. Pokud jej navíc obhajuje premiér této země jen proto, že je politicky závislý na Motoristech kvůli vlastní kauze a soudnímu verdiktu, který jej čeká, nelze očekávat ani omluvu Petra Macinky prezidentovi republiky. Spíše naopak – lze předpokládat další útoky na Petra Pavla, což je v demokratické zemi zcela nepřípustné.
Je pravda, že u nás zatím nejezdí ruské tanky, ale duchovní směřování naší společnosti se opět posouvá k východu, před čímž jsem své čtenáře varoval již v dřívějších článcích. Právě proto je nutné demonstrovat, jako se tomu stalo v neděli 1. února na Staroměstském a Václavském náměstí.
Francouzské demonstrace mohou přinést změnu
Česká republika se v tuto chvíli nachází v politickém přechodu. Jde o období, kdy se rozhoduje, zda demokratický systém obstojí, nebo zda bude postupně oslabován ve prospěch autoritářských tendencí. Procházíme zkouškou, která určí, zda se budeme orientovat směrem k otevřené demokracii a západním hodnotám, nebo zda se přiblížíme modelům moci typickým pro východní autoritářské režimy.
V tuhle chvíli se naše demokracie může spolehnout jen na silné demonstrace a odpor společnosti, které mohou zabránit jejímu postupnému oklešťování politickým vydíráním.
Paradoxně nejhůře doplatí na politiku hnutí ANO právě jeho vlastní voliči. Vláda, která místo odpovědného vládnutí vytváří nestabilitu, zadlužování, vládne bez morálních zábran a podporuje oligarchizaci společnosti, nemůže dlouhodobě prospět nikomu. Právě v takových chvílích se ukazuje skutečný charakter těch, kdo drží moc.
„Skutečný charakter člověka poznáš podle toho, jak zachází s těmi, kteří mu nemohou být k užitku.“
Teď si dovolím krátkou odbočku, která s tím ale úzce souvisí. Víte, proč se nám sousední Polsko začíná ekonomicky vzdalovat? Proč je polská ekonomika na tom výrazně lépe než ta česká? A proč mají v Polsku levnější potraviny i paliva?
I když to není zcela pravda, o našem severním sousedovi se říká, že „nemá oligarchy“. Něco pravdy na tom ale pravděpodobně bude – právě proto si Polsko může dovolit financovat svou armádu způsobem, který si Česká republika nemůže dovolit.
Stát si ponechal kontrolu nad klíčovými sektory – energetikou, bankami a těžkým průmyslem zůstávají z velké části státní. To paradoxně brání vzniku oligarchů, protože není co „rozkrájet“. V takovém politickém prostředí si moc budují především politické strany, ne jednotliví oligarchové.
A teď se vrátím k hlavnímu tématu. V Polsku jsou veřejné protesty mnohem silnější – opakovaně se jich účastní desítky až stovky tisíc lidí. Země má dlouhou tradici masových demonstrací, od Solidarilty v 80. letech až po pravidelné mobilizace proti vládám PiS či PO. Protest je tam běžnou součástí politického života. Česká republika má naopak jinou politickou kulturu – spíše umírněnou a méně konfliktní. Zákony se dodržují jen tam, kde se to hodí.
I když bych nerad zažil protesty jako ve Francii – bouřlivé, někdy i násilné, s barikádami, střety s policií, blokádami silnic a výlukami dopravy – právě v otázkách demokracie a svobody bychom si měli vzít příklad od národa, který zavedl myšlenku, že moc vychází z občanů, nikoli z krále. Na tom nelze prodělat. Politici jako Petr Macinka se nikdy nesmíří s prezidentovým názorem a postojem, že lidé typu Filipa Turka do vlády nepatří. Mohou se panu prezidentu Pavlovi mstít a systematicky ho podrývat, kde to jen bude možné. A to vše jen v případě, že jim to občanská a demokratická společnost dovolí. O tom, jak tomu zabránit, jsem už psal v tomto článku.
Anketa
Zdroje:
