Článek
To, co si dovolil Petr Macinka – ministr zahraničí vůči prezidentovi republiky, není jen skandální chování. Je to už i útok na naši demokracii, která se musí bránit všemi možnými prostředky. Zároveň toto nátlakové chování pana Macinky jen potvrzuje, že prezidentovy výhrady vůči jmenování Filipa Turka jsou nejen oprávněné, ale i nutné, pokud chceme mít vládu v souladu s běžnými evropskými zvyklostmi. Co na to říká premiér Andrej Babiš? „Já nic, já muzikant,“ i když v podstatě vše běží pod jeho taktovkou, což z něj dělá šachového velmistra domácí politiky. Co tento brutální politický útok na hlavu státu předznamenává? Smyslem je dobrovolná abdikace Petra Pavla na post prezidenta republiky.
Babišově politice stojí v cestě prezident
Nejspíš nebude náhodou, že Andrej Babiš stávajícího prezidenta na Hradčanech nechce, zejména když předsedu Hnutí ANO Andreje Babiše současný prezident Petr Pavel drtivě porazil v prezidentských volbách.
Dne 24. 1. 2026 prohlásil na volebním sněmu ANO: „Považuji za důležité, aby vládní koalice byla schopná nabídnout společného kandidáta. Kandidáta, který nebude reprezentantem jedné části společnosti, naopak autoritou, která dokáže spojovat.“ Z těchto slov sice nelze vyčíst nic zásadního. To, že ale leží Andreji Babišovi – jak se lidově říká – pan prezident v žaludku, už vyčíst lze.
Prezidenta, který spojuje obyvatele naší země, už na Hradě zjevně máme. Dokazuje to počet hlasů, které Petr Pavel získal – neskutečných 3 359 151. Mimochodem, v porovnání s výsledkem hnutí ANO obdržel Petr Pavel o 1 419 094 hlasů více než celé hnutí ANO v posledních parlamentních volbách. Jak jinak tohle prezidentské vítězství nazvat, než že vyhrál prezident, který skutečně spojuje lidi.
Samozřejmě, prezident, který nejde na ruku Andreji Babišovi – tak jako to činil bývalý prezident Miloš Zeman – pro něj logicky nemůže být prezidentem, který lidi sjednocuje.
Z tohoto úhlu pohledu si kladu otázku: kolik by musel prezident získat hlasů, aby si Andrej Babiš tuhle větu vůbec nedovolil vyslovit?
Když přes tři miliony voličů zjevně nestačí k tomu, aby uznal, že máme prezidentskou hlavu s tak vysokou důvěrou veřejnosti, že ji lze považovat za nestrannou a demokratickou autoritu.
Kdo tento výsledek jakkoliv zpochybňuje, nepohrdá jen voliči, ale i samotným státem a jeho demokratickými principy.
Kromě vzájemné rivality mezi Andrejem Babišem a prezidentem Petrem Pavlem vede tyto dva politiky ke sporu také jejich odlišný pohled na zahraniční politiku. Je zjevné – a zároveň na tom není nic špatného – že Petr Pavel měl v tomto směru blíže k bývalému předsedovi vlády Petru Fialovi.
Abych byl konkrétní: Petr Pavel není obdivovatelem amerického prezidenta Donalda Trumpa, zatímco Andrej Babiš je doslova fanouškem tohoto nevypočitatelného lídra.A tento rozdíl o něčem vypovídá. Donald Trump je politik, který má sklony k autoritářství, nerespektuje podepsané smlouvy a je zároveň klasickým populistou.
Tuhle neskrývanou sympatii, kterou má premiér Babiš k prezidentovi USA, poskytuje každému odpověď na to, jaký bude Andrej Babiš premiérem ČR. Ano, autoritářství a zejména šachové politické partie proti politickým oponentům, tohle vše můžeme od nového premiéra očekávat. Z čeho tak usuzuji?
Útok na prezidenta je toho očividným důkazem. Ministr zahraničí Macinka se navíc netajil podporou Andreje Babiše.
Takže to můžeme shrnout dvěma prostými slovy: Andrej Babiš o vydírání Petrem Macinkou moc dobře ví. A možná si dovolím trochu spekulovat, že byl dokonce sám strůjcem tohoto nedemokratického nátlaku, který má prezidenta přinutit ke jmenování Filipa Turka ministrem životního prostředí.
Možná má v této hře velmistr politického šachu ještě větší ambice, než si dokážeme představit. O tom se ale dozvíte níže v tomto článku.
Zkouší, co jim projde proti prezidentovi
Prezident, který podporuje Ukrajinu v souladu s většinou západoevropských zemí a zároveň chrání demokracii, je nepochybně trnem v oku současné politické moci.
Petr Pavel je kritizován – a dokonce i vydírán – za to, že odmítá jmenovat Filipa Turka do vlády. Podle kritiků se tím prý dopouští porušení ústavy.
Jsou situace, kdy nelze přesně říct, kdo je z hlediska ústavy v právu. Tomu říkám přirozený vývoj – zákony se musí s vývojem společnosti měnit, ústavu nevyjímaje. A pokud nastaly okolnosti, kdy nelze jednoznačně určit, zda je v právu prezident, nebo motoristé, pak je namístě, aby rozhodl kompetenční soud.
To očividně vládní koalice v čele s motoristy a Petrem Macinkou nechce, protože si uvědomuje, že v právu je prezident, který ústavu neporušuje. Nikdo nepochybuje o tom, že pokud by soudy rozhodly ve prospěch Filipa Turka, náš demokratický prezident by toto rozhodnutí respektoval a pana Turka by jmenoval i na post ministra zahraničních věcí, jak bylo původně navrhováno.
Bývalý ministr zahraničních věcí Cyril Svoboda na ČT prohlásil, že tak může učinit i prezident, tedy že může sám podat kompetenční stížnost v tomto sporu. Jenže nechápu, proč by to měl dělat právě prezident, když je přesvědčen, že je v právu on. Pokud má někdo na tuto kompetenci jiný názor, pak by měl být tím prvním, kdo tuto stížnost podá k soudu.
Je skutečně na pováženou, když někdo, kdo sám zjevně porušuje zákony této země – například tím, že se jako Filip Turek prohání po české dálnici rychlostí přes 200 km/h – a má za sebou i další problematické kauzy, zejména v rovině morálky, si dovoluje kritizovat samotného prezidenta z porušování Ústavy.
Obviňuje ho z přecitlivělosti a zneužívání soukromé komunikace, zatímco sám má, lidově řečeno, máslo na hlavě.
Znovu musím zopakovat: pokud má Filip Turek pocit, že prezident porušuje Ústavu, ať s panem Babišem podají kompetenční stížnost k soudu – a hned bude v této věci jasno. Je to jediné transparentní a čisté řešení, které odpovídá demokratickému principu „Padni komu padni.“
Nicméně pokud vládní koalice vedená panem Babišem na takový krok nenašla dostatek odvahy, pak by se do té doby měli všichni politici současné vládní koalice zdržet podobných výroků o tom, že prezident porušuje Ústavu.
Pokud jde o tvrzení pana Turka, že považuje titulky o vydírání prezidenta za „scestné“, protože je přesvědčen, že ze zveřejněné komunikace „o žádné vydírání nešlo“, pak v tomto jediném s panem Turkem souhlasím.
Je totiž zřejmé, že nešlo o vydírání, ale o zcela evidentní zastrašování– obdobné tomu, když Filip Turek v roce 2017 umístil na auto zaměstnance saúdskoarabské ambasády obrázek šibenice a velkou loveckou nábojnici. Ale jinak je to věc názoru a pohledu na tuhle věc.
A jak je vidět, se zastrašováním mají Motoristé zjevně dost zkušeností, když si dnes dovolují beztrestně zastrašovat i samotnou hlavu státu.
Tato kauza nemá od dob sametové revoluce obdoby.
Pokud je současná vláda u moci přibližně teprve šest týdnů a už čelí takto závažným politickým kauzám, které mohou vést až k jejímu pádu či k předčasným volbám, pak bychom měli mít skutečné obavy o stav naší demokracie.
Každopádně platí, že pokud musel kvůli bitcoinové kauze odstoupit i bývalý ministr spravedlnosti Pavel Blažek, který se oficiálně ničeho trestného nedopustil, pak by měl ze svého postu okamžitě odstoupit i ministr Macinka.
Jeho způsob komunikace má k jednání ministra zahraničí daleko - připomíná spíše mocenské intriky, které jsou s demokratickou politickou kulturou neslučitelné.
Důvod, proč Macinkovo sdělení vnímám jako intrikánský způsob komunikace, který nemůže zůstat bez veřejné odezvy, vyplývá už z jeho podstaty: bylo bez ostychu a bez respektu adresováno hlavě státu.
Pokud by se podobné praktiky včas nezastavily a jednoznačně neodsoudily, máme nakročeno k systému, který se nebezpečně blíží nekalému pojetí moci a vládnutí.
Za prvé: politik s politikem by měl své spory řešit výhradně prostřednictvím soudů nebo institucí, které jsou k tomu určeny – nikoli formou textových zpráv.
Kritizovat prezidenta za zveřejnění soukromé komunikace lze velmi snadno zpochybnit.
Pokud by vám někdo zaslal takovouto SMS, pak by bylo naprosto přirozené a správné takovou věc oznámit policii.
Ministr zahraničí poslal prezidentovi textovou zprávu, ve které doslova píše:
„Pavel podle něj může získat klid, když bude (Filip) Turek na ministerstvu životního prostředí. Pokud ale ne, spálím mosty způsobem, který vejde do učebnic politologie jako extrémní případ kohabitace.“ K tomu dodám už jen tuto poznámku: pokud by takové vyhrožování skutečně mělo „vstoupit do učebnic“, pak by to znamenalo jediné – že jsme přišli o svobodu i demokracii.
Protože jinak se takové zastrašování může stát maximálně předmětem politického výsměchu, nikoli seriózního odborného výkladu, natož součástí učebnic politologie.
Když jsem napsal článek „Minulost se vrací – hrozí nám nový rok 1948?“, mnozí čtenáři se mu vysmáli.
Dnes, v situaci, kdy jeden politik vyhrožuje druhému – ministr prezidentovi s podporou předsedy vlády – se ale skutečně přibližujeme době, která nás v roce 1948 připravila o demokracii.
Abyste zůstali v obraze a byli bdělí, musíte si přečíst, co se dělo v roce 1948.
Ano, situace je šokujícím způsobem podobná té, které čelíme dnes.
Macinka, zastupující pana Babiše, vytváří neústavní tlak na prezidenta republiky, aby se podvolil jmenovat Filipa Turka do vlády – jinak hrozí vážné důsledky.
Čtěte prosím pozorně a nestranně, abyste si mohli utvořit objektivní a spravedlivý názor.
Klement Gottwald, předseda tehdejší vlády a komunistické strany, vyhrožoval prezidentovi Edvardu Benešovi stejným způsobem, jak dnes Macinka hrozí Petru Pavlovi.
Proto tvrdím, že historie se cyklicky opakuje – možná proto, abychom se z ní dokázali poučit a neopakovali chyby, které nás mohou negativně poškodit i na desítky let.
To, že se premiér od Macinkovy neetické komunikace vůbec nedistancoval, ba naopak potvrdil, že Macinka hovoří jménem předsedy vlády, lze považovat za tvrdou zkoušku naší demokracie.
Jde o test odolnosti: co si může předseda vlády nedemokraticky dovolit vůči demokraticky zvolené hlavě státu, která má mandát od tří milionů voličů.
Řekněme si na rovinu: i kdyby prezident nakonec svolil jmenovat Filipa Turka ministrem životního prostředí, ty „mosty“, o nichž pan Macinka hovoří, jsou tímto útokem mezi vládou a Petrem Pavlem dávno spálené.
Namísto toho, aby vláda naplňovala slib pracovat pro lidi a vytvářet podmínky pro kvalitní život, čelíme praktikám, které mají k demokratickému vládnutí daleko a v lecčems připomínají rok 1948.
Jestliže někdo oklešťuje naši demokracii intrikami a zastrašováním, může se Česká republika stát „tou nejlepší zemí k životu“ – ale bude to nejlepší země jen pro vyvolené. To už Andrej Babiš zapomněl dodat.
Jak to celé asi dopadne?
Pan Macinka musí okamžitě rezignovat na funkci ministra zahraničních věcí. Není možné, aby v demokratické zemi nebylo trestné vyhrožování a následné realizování těchto hrozeb – například že prezidentu Petru Pavlovi bude znemožněna účast na červencovém summitu NATO.
Nejde tedy o to, že by prezident „nechtěl jet“, ale o to, že Macinka tvrdí, že mu jeho resort účast znemožní. To, že se o této ostudě dozvídáme již ze zahraničí, naznačuje závažnost situace. Ukrajinský tisk už píše, že nedodání L-159 je pomsta prezidentovi.
V úvodu článku jsem již naznačil, kam toto zastrašování, k němuž se ochotně přiznává i Andrej Babiš, vede.
Tohle zastrašování a následná šikana směřují k jedinému – jsem o tom skálopevně přesvědčen, což dokládají výše popsané kauzy: na prezidenta je vyvíjen enormní politický tlak, aby se nakonec dobrovolně vzdal svého prezidentského úřadu.
Řekněme si na rovinu, málokdo by měl žaludek snášet takové ponižování, jakému musí čelit prezident v „demokratické“ republice, Petr Pavel.
A jak to celé dopadne? Buď pan Macinka rezignuje na svůj ministerský post ve vládě – což je nepravděpodobné – a bude dál prezidenta Petra Pavla ještě agresivněji zastrašovat než doposud.
Nebo se odehraje to, čemuž bych se vůbec nedivil: že Petr Pavel ze zdravotních důvodů abdikuje na svou funkci prezidenta republiky.
Anebo se zvedne takový veřejný odpor proti nehoráznému jednání Petra Macinky, že bude muset z vlády odejít – nebo se vyhlásí nové, předčasné volby. Je tu ještě jedna možnost: pan Okamura, velký zastánce lidových referend, může nyní dokázat svým voličům, že to s referendy myslel vážně. Mohl by vyhlásit referendum, zda má větší právo prezident Petr Pavel, který odmítá jmenovat Turka do vlády, nebo zda má být Filip Turek jmenován bez námitek prezidentem ministrem v Babišově vládě.
Pokud Babišova vláda nechce eskalovat konflikt s prezidentem – jak tvrdí koaliční politici – a nikdo nepodá kompetenční žalobu, bylo by referendum o Filipu Turkovi nejtransparentnějším řešením.
Na rozdíl od Macinkových výhrůžek, které do naší politické kultury nepatří.
Referendum o kompetenci prezidenta se, vážení čtenáři, konat nebude. A víte proč?
Protože pan Okamura a spol. moc dobře vědí, že by v takovém referendu vyhrál prezident Petr Pavel.
Jistě, kdyby se mělo konat referendum o vystoupení ČR z EU, byl by pan Okamura ve svém živlu.
Nejvýhodnější řešení pro vládu je nechat prezidenta republiky tyranizovat – sníženým rozpočtem pro Hrad a všude, kde to půjde - a vyčkávat, dokud prezident sám neabdikuje, jak jsem uvedl výše.
Jak to celé dopadne, záleží také na nás, občanech: dovolíme to, nebo ne?
Anketa
Anketa
Zdroje:
