Článek
Když přemýšlím o tom, co každý den prožíváme, dospěl jsem k závěru: náš život je o rozhodnutích. Každý den, každý rok, celý život – vše záleží na našich volbách. Rozhodují se i politici, kteří za nás rozhodují doma i v zahraničí, protože jsme si je v demokratických volbách vybrali. Jak se říká: co si zvolíme, to si i sníme. Takže život není jen o nás samých, ale i o nejrůznějších rozhodnutích, která zásadně mění náš život – a nejen ten náš.
Budoucnost naší země a našeho národa je totiž také podmíněna strategickými rozhodnutími, jež recipročně ovlivňují náš osud a mohou přinést budoucnost růžovou či černou. Je to jen o štěstí, nebo také o tom, že mlčící většina, která by měla posilovat prosperitu a bezpečí této země, v rozhodujících chvílích selhává?
Osudová rozhodnutí jsou nevyzpytatelná
Některá rozhodnutí mají malou či nevýznamnou váhu, nicméně jsou i taková, která mohou ovlivnit celé století. Naše osobní rozhodnutí jsou nesmírně důležitá – rozhodují o našem životě, o tom, jakou profesi budeme vykonávat, jak bude naše práce finančně ohodnocena, a o mnoha dalších věcech, které nazýváme životem.
Jenže když jde o fungování státu, nejen našeho, mají rozhodnutí daleko širší význam a větší dopad než naše osobní volby. Proto jsem si vyobrazil situaci, která měla ohromný vliv a dalekosáhlý dopad na naši zemi. Po druhé světové válce, když se formoval nový světový řád, vzniklo také takzvané bipolární uspořádání.
Došlo k rozdělení na Západ a Východ. Západ reprezentovaly Spojené státy, zatímco Východ Sovětský svaz. To, že jsme se ocitli v područí Sovětského svazu, kde vládl krutý panovník a diktátor Stalin, mělo za následek, že jsme přišli o parlamentní demokracii, která našemu národu poskytovala svobodu.
Jen ve stručnosti popíši, jak snadno jsme přišli o demokracii, svobodu slova a samostatnost, protože jsme byli od roku 1948 do roku 1989 vazalskou zemí řízenou z Moskvy. Jak k tomu došlo?
Marshallův plán je mementem i pro současnost
Je pravdou, že se nemůžeme řídit tím, co by bylo, kdyby nebylo. Nicméně pokud nezapomeneme na svou minulost a dějiny, můžeme se z nich ponaučit a vyhnout se opakování stejných chyb, které nás – tento národ – připravily o prokazatelný blahobyt.
Jedním z takových rozhodnutí, které nás připravilo o prospěch a další vyspělost, byl takzvaný Marshallův plán. Marshallův plán (1947–1949) byl americký program hospodářské pomoci zemím zničeným válkou. Západní Evropa díky němu získala významnou ekonomickou i technologickou podporu, která urychlila její poválečnou obnovu a hospodářský růst. Československo se této pomoci nakonec nezúčastnilo.
V únoru roku 1948 se komunisté dostali v Československu k moci. Jedním z důvodů jejich úspěchu byla slabá ekonomika, politická nestabilita a nedostatek podpory ze strany západních států, což mohlo být alespoň částečně zmírněno přijetím Marshallova plánu. Mnozí historici se shodují, že jeho přijetí by výrazně posílilo demokratické síly, zvýšilo důvěru veřejnosti v demokracii a mohlo zpomalit nebo ztížit převzetí moci komunisty. Nelze ale s jistotou říct, že by se tomu dalo zcela zabránit. Hlavní roli hrály politické, sociální a mezinárodní okolnosti.
Země, které Marshallův plán přijaly, byly například Velká Británie, Francie, Itálie, Západní Německo, Rakousko, Řecko, Turecko, Portugalsko, Irsko, Švýcarsko, Dánsko, Norsko, Švédsko, Island, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko. Nabízí se proto otázka, zda na tom tyto země byly skutečně hůře než tehdejší Československo.
Výsledek byl takový, že zatímco se u nás v osmdesátých letech minulého století stály fronty na banány a pomeranče, nebo i na toaletní papír či dámské hygienické vložky, tak na západ od nás byly přeplněné regály nejrůznějším zbožím, což byl v podstatě dnešek v současných českých hypermarketech, abyste vy méně starší měli představu, co znamenalo žít v nedemokratickém – „šedivém Československu.“
Vinou toho, že jsme nepřijali Marshallův plán, jsme se na 41 let stali absolutními lokaji velkého sovětského impéria, tedy totalitní diktátorské země, která určovala pravidla i samotný život v naší zemi až do roku 1989.
Proč se v tomto článku zmiňuji o Marshallově plánu? Protože vím, že se historie cyklicky opakuje. Poválečná hospodářská pomoc USA určená Evropě, tedy Marshallův plán, mi připomíná dnešní nejrůznější smlouvy a nákupy, které si v tomto článku dovolím připodobnit k jeho tehdejší důležitosti.
Doufám, že se shodneme na tom, že kdybychom tento plán přijali, mohli bychom dnes být na úrovni současného Švýcarska, možná dokonce i dál, aniž by šlo o jakékoli přehánění.
Polovičatá politika vede k polovičatým výsledkům
Vše výše uvedené zmiňuji proto, abychom si dokázali představit, že existují záležitosti, které se nás, obyčejných obyvatel, zdánlivě nemusí dotýkat, a přesto mají na naše životy mnohem větší dopad, než si dokážeme připustit.
Tím byl například Marshallův plán, který nám hypoteticky mohl přinést technologický vzestup a prosperitu na desetiletí. Především by nám mohl zachovat to nejcennější – svobodu a demokracii, o kterou musíme tvrdě bojovat i v dnešních časech, které již, vinou ukrajinské války, nejsou tak pohodové, jak se mnoho lidí naivně domnívá.
Neměli bychom zapomínat na to, že konflikt s Ruskou federací může bez nadsázky začít kdykoliv, pokud nás znovuzrozené ruské impérium začne vnímat jako slabé státy, které se nedokážou ubránit bez pomoci USA. To představuje pro potenciální nepřátele sjednocené Evropy velkou výzvu a zároveň obrovskou hrozbu pro všechny, kteří žijí pod dvanácti žlutými hvězdami Evropské unie.
Zvláště ohroženy jsou země, které byly v minulosti součástí Sovětského svazu nebo jeho sféry vlivu, mezi něž patřila i naše země. Když se Československo v roce 1968 rozhodlo vydat o něco svobodnější a demokratičtější cestou, bylo brutálně přepadeno armádami SSSR, aby náhodou neopustilo blok socialistických států řízených z Moskvy.
Proto lze předpokládat, že Ukrajinským konfliktem válka v Evropě nekončí, zejména proto, že Ruská federace usiluje o obnovení síly a slávy bývalého Sovětského svazu – což přiznávají někteří ruští politici. Nejvyšší vládce Kremlu, Vladimir Putin, opakovaně vyjadřoval lítost nad jeho rozpadem. Co nám tato lítost sděluje, ponechávám na vašem vlastním objektivním uvážení.
Nicméně zodpovědní politici v EU si uvědomují nebezpečí, které by nás mohlo postihnout, pokud by Ukrajina byla celá obsazena ruskými vojsky. Každý dobře ví, že s jídlem roste chuť, takže po „dobité“ Ukrajině by mohla být EU postupně „okusována“ – buď vojensky, nebo prostřednictvím silné ruské propagandy.
Ta by si postupně podrobovala země jako Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko či Slovensko, až by situace nakonec připomínala rok 1948 v Československu. Tehdy jedny volby rozhodly, že jsme vstoupili do velké slovanské rodiny pod vedením Sovětského svazu, odkud cesta ven prakticky neexistovala.
Ten, kdo dokáže hledět do vzdálené budoucnosti, ví, že Ukrajina nesmí být podrobena Moskvou – která netouží po míru, ale po obsazení celé země. Finanční podpora Ukrajiny, i přes její korupci, je zásadní nejen pro tuto zemi, ale i pro Česko. Jak jsem již uvedl výše, pokud bude Ukrajina poražena, bude účet za tuto válku pro naši zemi daleko vyšší, než si dokážeme představit.
Pokud by vládl Petr Fiala, jsem přesvědčen, že by Česká republika poskytla Belgii požadované záruky, které tato země potřebovala v souvislosti s využitím zmražených ruských aktiv v boji proti agresorovi. Výsledek však, i vinou současné české vlády, nedopadl dobře. Česká republika se totiž postavila po bok Slovenska a Maďarska, což mezi řádky znamená postoj, který nahrává Ruské federaci.
Je pravda, že předseda vlády Andrej Babiš jednoznačně prohlásil, že Česká republika stojí za Ukrajinou. Zároveň však dodal, že tato podpora nesmí být na úkor lidí v Česku. Ano, takový postoj lze označit za patriotický a nelze proti němu nic namítat, pokud ovšem tento patriotismus nezačne ohrožovat naši svobodu. To je nutné si otevřeně připomenout.
Domnívám se, že tato polovičatá politika nevede k dobrým výsledkům. Naopak, právě nerozhodnost nás oslabuje. Slovně sice Ukrajinu podporujeme, ale finančně jí neposkytneme ani korunu. To mohou některé země na západ od nás v rámci EU ještě pochopit a vstřebat, avšak v Moskvě může být takový postoj vnímán jako oslabení jednotného evropského kurzu, který se začíná drolit jako písek z hradu.
Ano, musíme si přiznat, že náklady spojené s podporou Ukrajiny se nám možná nikdy nevrátí. Je možné, že kvůli této válce budou nižší důchody a že se prostě budeme mít hůř, což nechce nikdo slyšet. Jenže z pohledu budoucích časů je to správné rozhodnutí, protože nám zaručuje svobodu a demokracii. A ano, za tuto morální hodnotu si sice nic nekoupíme, přesto tato oběť stojí za to, protože my nejsme agresory.
Jak to mohu vědět? Právě teď nastal rozhodující čas připomenout, že Marshallův plán jsme také odmítli – a to jen jednou. Jak tragicky to dopadlo pro naši budoucnost, to už snad dnes nemusím vysvětlovat, že? Když vláda váhá a nejedná rozhodně, pomáhá tím našim nepřátelům a zároveň oslabuje nás.
Kdyby Moskva věřila, že všechny státy EU spolupracují a že USA se chovají stejně jako za prezidenta Bidena, který podporoval Ukrajinu i skutky, válka by už dávno skončila.
My bychom dnes nemuseli vyjednávat o půjčce, která je spíše nevratným darem než skutečnou půjčkou, za což ostatně nemůže ani korupční Ukrajina.
V tomto kontextu musím připomenout, že i tuto půjčku, která fakticky bude financovat tuto nesmyslnou válku na Ukrajině, podpořilo například Rakousko. Právě Tomio Okamura opakovaně kritizuje sankce EU vůči Rusku a často uvádí Rakousko jako příklad země, která si udržuje obchodní vztahy s Ruskem, na rozdíl od České republiky, která podle něj doplácí na „protiruskou“ politiku vlády Petra Fialy. Rakousko však tuto půjčku podpořilo a nevyjednalo si žádnou výjimku z ručení dluhu, na rozdíl od Česka, Slovenska a Maďarska.
Nemohu si pomoct, ale německý kancléř Friedrich Merz, který uvedl, že Ukrajina bude muset půjčku splatit pouze tehdy, pokud Rusko zaplatí reparace za svou válku, zřejmě nebude postoj nové české vlády vnímat jako vstřícné gesto. To by mohlo oslabit jinak vynikající česko-německé vztahy.
V zahraničním tisku se objevily mapky, které mi silně připomínaly dávné rozdělení Evropy na Východ a Západ. Na mapách byly vyznačeny Maďarsko a Slovensko, bohužel už i Česko – důsledek našeho současného vymezování se vůči zbytku západní Evropy.
Tohle nás přátelé začíná posouvat někam, kam jsme se dostali po roce 1948, když jsme odmítli Marshallův plán. Čeští daňoví poplatníci se sice mohou těšit z toho, jak jsme převezli Evropskou unii, ale v budoucnu se nám to může tvrdě vrátit, třeba pokud budeme potřebovat nečekanou a zásadní pomoc. Co z toho plyne?
Pokud bude Česká vláda v podobných otázkách postupovat takto bok po boku s Maďarskem a Slovenskem, které jsou vůči EU nepřátelské, nezbavíme se německého (urážlivého) označení, s nímž nesouhlasím: Ossis.
Závěr, který si nemůžeme dovolit ignorovat
Andrej Babiš před volbami tvrdošíjně ujišťoval své voliče, že za jeho vlády se nebude konat žádné referendum o vystoupení z Evropské unie ani z vojenského paktu NATO. Jenže tento slib se porušuje už tím, že vláda postupuje výrazně proti-evropsky. Pod nálepkou národních zájmů kráčíme na samý chvost Evropy, tam, kde jsou Slováci a Maďaři, tedy směrem někam na východ, do neznáma, kde na nás nečeká blahobyt Švýcarska. Přitom většina Čechů by podle mého odhadu chtěla žít na úrovni, jakou mají obyčejní lidé v této alpské zemi.
Takže místo toho, abychom se vzájemně podporovali s Rakouskem nebo Německem, se budeme raději opírat o pomoc Maďarska a Slovenska? Nic proti těmto dvěma krásným zemím, ale s nimi do Bruselu velkou díru určitě neuděláme – spíše naopak.
Co si o tomto všem máme myslet? Andrej Babiš měl jedinečnou šanci. Všechna ta nařčení – pravdivá i nepravdivá, která se o něm před volbami psala, tedy že je proruský – mohl jednoznačně vyvrátit a ukázat tak všem politickým odpůrcům zdvižený prostředníček. Místo toho se jen potvrzují všechny možné obavy a konspirace související s jeho politickou osobností.
A poslední zamyšlení, které by nám nemělo uniknout, se týká gratulace od Donalda Trumpa, který připomněl Babišovi nákup stíhačky F-35. Proč to zmiňuji? Byl to právě Andrej Babiš, kdo opakovaně v předvolebním programu Hnutí ANO kritizoval nákup amerických stíhaček. Nyní se zdá, že tento kontrakt nikomu z Hnutí ANO ani SPD již nevadí.
Po páteční tiskové konferenci ministra obrany Jaromíra Zůny vyplynulo, že nákup stíhaček F-35, za který byla exministryně obrany Jana Černochová (ODS) ze strany tehdejší opozice a jejích sympatizantů tvrdě kritizována, nyní sklidil jen pochvalná slova. Přesto pro některé voliče SPD tato slova představují programovou zradu.
Jen si dovolím trochu rýpnout do voličů SPD. Co mohli očekávat, když Tomio Okamura a jeho hnutí patří k největším obdivovatelům Donalda Trumpa a jeho politiky? To samé platí o politicích z Hnutí ANO, kteří rovněž podporují Trumpovu politiku. A pozvání do Bílého domu za nákup F-35 se přece neodmítá, že?
Ať tak či onak, neměli bychom zapomenout, že je to právě Donald Trump, kdo může být pro sjednocenou Evropu možná ještě větším nebezpečím než dnešní Rusko. To Rusko je se Spojenými státy ohledně Ukrajiny pravděpodobně domluvené – nebo si jeho vládce Vladimir Putin z USA nic nedělá, když vidíme, jak ruská armáda postupuje na Ukrajině za jakoukoli cenu vpřed.
Jsou to právě USA pod vedením Donalda Trumpa, které se netají tím, že EU pro amerického prezidenta představuje větší nebezpečí než samotné Rusko. Z uniklé verze americké Národní bezpečnostní strategie – kterou Bílý dům oficiálně popírá – se dozvídáme, že se snaží přesvědčit Rakousko, Itálii, Maďarsko a Polsko, aby po vzoru Británie opustily EU.
A tohle je mezinárodně zapeklitá situace, se kterou se Západ dosud nesetkal – zvlášť když se USA chovají vůči svým dřívějším přátelům a spojencům hůř než k někdejším nepřátelům.
O to víc je nyní důležité mít politiky, kteří by měli vědět a zároveň jasně dát najevo, jakým směrem se v těchto složitých dobách vydat – zda pokračovat směrem k Budapešti, nebo se raději obrátit k Bernu. Co myslíte, kde by to naší domovině víc slušelo?
Každopádně polovičatá politika, jak ukázala minulost, této zemi nic dobrého nepřinesla a ani nepřinese. Je to velmi znepokojivé – současná vláda neřídí stát ještě ani sedm dní, a už jsme svědky politického odklonu o 180 stupňů na mezinárodní scéně. Jak to tu bude vypadat za čtyři roky, pokud budeme svědky takových geopolitických skoků? Nechme se překvapit a držme palce EU – ať je jakákoliv, protože je to naše jediná ochrana před tou či onou diktaturou.
A na závěr přeji všem čtenářům pevné zdraví, moudrost při rozhodování a naději, že naše země dokáže čelit složitým časům s rozvahou a odpovědností. Také ať si můžeme svobodně zazpívat krásnou českou koledu „Narodil se Kristus Pán“, která se za mých školních let ve škole nesměla zpívat.
Anketa
Zdroje:
