Článek
Má-li naše země v něčem naprostou jistotu, pak je to v osobě prezidenta Petra Pavla. Ano, náš současný prezident – i když bývá různě kritizován bývalou opozicí – patří dnes k tomu nejsilnějšímu - nejpoctivějšímu, na co se česká demokracie a ústavní pořádek může spolehnout. Proto si dovolím tvrdit, že všichni voliči Petra Pavla – tedy neskutečných 3 359 151 hlasujících – nebyli jeho politickým chováním, které bych charakterizoval jako neústupné a odvážné, zklamáni.
A pokud někdo byť jen symbolicky urazí našeho prezidenta, dopouští se urážky oněch 3 359 151 lidí, které Petr Pavel přesvědčil svou upřímností a obyčejností, která patří k tomu nejcennějšímu, co lze na našem prezidentovi obdivovat.
Například když vyrazil na zahájení Bavorsko-českých týdnů přátelství na motorce, nepřekvapil jen české fanoušky tohoto setkání, ale i místní Němce, kteří s úžasem sledovali našeho prezidenta – motorkáře. Takových politiků v dnešním světě není mnoho, na to se můžete spolehnout.
Složitá doba volá po zásadových politicích
Mnozí kritici očerňují Petra Pavla kvůli jeho minulosti, která byla spjata s komunistickým režimem. Musím se přiznat, že i já jsem svého času uvěřil různým mýtům, jež Petra Pavla označují za komunistického rozvědčíka či příslušníka StB a podobně.
Jenže pokud si prostudujete ověřené zdroje, zjistíte, že tyto mýty o prezidentovi republiky jsou skutečně jen mýty a pomluvy, jejichž cílem je zdiskreditovat jednoho z nejlepších prezidentů této země - a to především proto, že není politickou loutkou, jak by si mnozí skuteční papaláši z řad politiků přáli.
Když má někdo otce přísného vojáka, člena armády formovaného tehdejší propagandou, nelze se divit tomu, že syn často kráčí ve šlépějích svého otce. Nejde o nic neobvyklého ani amorálního - vyrůstáte-li v takovém prostředí, stěží lze očekávat, že z vás vyroste chartista bojující za demokracii.
Proč to zde uvádím a zdůrazňuji? Protože 37 let po sametové revoluci máme na Pražském hradě člověka, který jako málokdo dokázal prozřít. Svými pro-demokratickými postoji a činy dlouhodobě dokazuje, že jeho směřování nelze zpochybnit. O to paradoxnější je, že někteří politici, kteří byli ikonami polistopadové revoluce, se právě v těchto časech nejvíce orientují směrem na východ.
Nemusím je jmenovat, protože právě tito lidé nejhlasitěji kritizují prezidenta za jeho minulost, na niž Petr Pavel neměl v tehdejších poměrech žádný reálný vliv. Zároveň platí, že značná část jeho současných odpůrců vystupuje v duchu narativů, které se dlouhodobě shodují s proruskou propagandou.
Už slyším námitky některých čtenářů, že autor tohoto textu by snad nejraději zakázal kritiku politiků. To však není pravda. Kritika politiky není jen právem, ale dokonce povinností každého zodpovědného voliče. Zároveň však nelze souhlasit s kritikou, která není založena na pravdě. Právě takovou kritiku je namístě – zvláště s ohledem na morální integritu prezidenta – odmítnout.
Žijeme ve složité době. V časech, kdy se v americkém Kongresu objevují návrhy zákonů, které otevřeně hovoří o anexi či připojení Grónska k USA. V době, kdy Spojené státy dosud nedokázaly ukončit válku na Ukrajině – přestože Donald Trump opakovaně tvrdil, že by ji jako prezident vyřešil během čtyřiadvaceti hodin.
Svět se nachází v chaosu, ve kterém sílí autoritářské ambice a oslabuje se respekt k mezinárodnímu právu. Právě proto jsem přesvědčen, že prezident Petr Pavel je v této době skutečným „ranařem“ na správném místě.
Z tohoto úhlu pohledu je možná dobře, že prezident Petr Pavel prošel tvrdou vojenskou přípravou, která ho naučila disciplíně, odpovědnosti a strategickému myšlení – přesto nikdy nepůsobil jako rozvědčík ani jako agent.
Abych tuto část uzavřel: dokud bude náš prezident Petr Pavel na Pražském hradě – osobně ho považuji za „tatíčka Masaryka“ – je naše demokracie pod nezpochybnitelnou ochranou tohoto mimořádného člověka. Dnes vidíme, jak demokracie po celém světě oslabuje a jak vinou některých mocností kolabuje světový řád. I u nás doma je proto důležité mít morálního prezidenta. A nestačí to jen pasivně přijímat – i my musíme Petra Pavla veřejně podporovat, protože jde o vzájemnou podporu.
Prezident je nestranný, ale i on má své lidské sympatie
Oponenti současného prezidenta křičí, jako by byli potrefené husy. Tvrdí, že kvůli tomu, že prezident nechce jmenovat Filipa Turka ministrem životního prostředí, není nestranný. Podle nich jde o zbytečné gesto, které má Petra Pavla poškodit v očích voličů.
Kritici Pavla často zdůrazňují, že u nás není prezidentský systém, a proto prezident údajně nemá právo zabránit jmenování Filipa Turka do vlády. Nemá smysl připomínat, jak se ústavně či neústavně choval bývalý prezident Miloš Zeman – dnešní kritici Pavla to záměrně přehlížejí. Prezidentovi není sympatický Andrej Babiš – a na to má plné právo, zvlášť když v roce 2023 během prezidentské kampaně označil Babiše za velké nebezpečí pro budoucnost země.
Argument, že by měl Filip Turek dostat šanci, aby se ukázal, je mylný. Každému je jasné, že pokud by se stal ministrem životního prostředí, stal by se automaticky neodvolatelným ministrem. Proč? Podobně jako u Tomia Okamury – kdyby ho premiér Babiš nechal padnout, s pádem by skončila i vládní koalice.
Z tohoto důvodu nemůže Filip Turek dostat možnost se předvést, byť by v této funkci nepochybil. Pokud někdo upozorňuje, že vláda hnutí ANO, SPD a Motoristů představuje pro Petra Pavla nové a nepřátelské politické prostředí, je třeba připomenout, že prezident je povinen takovou vládu permanentně kontrolovat.
Nedivím se, že vládní koalice prezidenta nevnímá jako hlavu státu. Každému se nelze zavděčit, a proto souhlasím, že dotčená strana nebude prezidenta považovat za nestranného a objektivního. Říká se, že prezident politikaří – říkejme tomu, jak chceme. Já však v jeho chování vidím především zásadovost.
Před jmenováním nové vlády Andreje Babiše prezident jasně vyslovil požadavek, aby nový premiér byl transparentní a nebyl ve střetu zájmů s Agrofertem. Jakmile pan Babiš toto pravidlo dodržel, byl prezidentem okamžitě jmenován předsedou vlády. To není politikaření, to je jednoznačná zásadovost.
A pokud někdo znovu namítá a uráží prezidenta tím, že ve své mladosti studoval vojenskou (komunistickou) školu, nebo že byl údajně „komunistický“ a proto nemá právo moralizovat, je třeba zdůraznit: dnes prezident Pavel s komunistickou minulostí nemá nic společného. Očistil se od minulosti a právě proto ho bývalí komunisté, populisté i extremistické strany kritizují.
Někdo by mohl toto označit polistopadovým slovníkem, kdy se takoví politici nazývali „prekabátníky“. Jenže všichni tito „prekabátníci“ se znovu vrátili ke své komunistické ideologii a k názorům, které nejsou slučitelné s demokratickými principy této země. Na rozdíl od nich je prezident Pavel politicky konzistentní a neústupný. Tyto ctnosti z něj činí velkého demokrata – prezidenta, který je lidský, ale když je třeba, nehledí na popularitu, protože stojí za svou pravdou.
Prezident není loutka – a toho bychom si měli vážit. Pokud někdo tvrdí, že se v případě Filipa Turka chová protiústavně, je v naší demokracii možné podat proti prezidentovi kompetenční stížnost. To se však neděje. Kritici si totiž mohou být stoprocentně jistí, že v tomto sporu by prezident vyhrál.
Navíc nejsem přesvědčen, že samotný Andrej Babiš touží po Turkovi ve vládě. Kdyby šlo o jeho lidi z Hnutí ANO, byl by nepochybně tvrdší a kritičtější než v případě Filipa Turka. Některé názory tvrdí, že Petr Pavel tento nerovný politický souboj nemůže vyhrát. Pravda je ale jiná: prezident tento souboj už dávno vyhrál – svou morálkou i zásadovostí, kterou mu nemůže nikdo vzít, natož Andrej Babiš nebo Motoristé vedení panem Turkem a panem Macinkou.
Ještě k tomu dodávám: na západ od nás by hajlující politik, který nedodržuje dopravní předpisy a jiné zákonné normy – nemohl být ani politikem, natož kandidátem na ministra ve vyspělé demokracii.
V Rakousku a Německu by něco takového nebylo přípustné. Souhlasím, že na východ od nás, kde panuje odlišná politická kultura, je podobné chování politika často normou. Záleží na nás, na které straně chceme stát. Popisuji tuto situaci nestranně, přesto nezastírám, že Petra Pavla – našeho prezidenta – obdivuji a vážím si ho nejen za jeho politické postoje, ale také za očistu své pošramocené minulosti.
Chaos a trojvládí
Jako nezávislý pozorovatel nemohu přehlédnout záležitosti, které souvisí i s naší bezpečností. Radim Fiala (SPD) opakovaně tvrdí, že neexistují důkazy o zapojení Ruska do výbuchů ve Vrběticích. Česká republika prý nedokázala vyšetřit ani odsoudit pachatele. Podle těchto tvrzení se tedy Vrbětice jeví jako komplot českých tajných služeb, které si tento případ bez důkazů vymyslely – pravděpodobně proto, aby zhoršily vztahy s Ruskou federací. Alespoň takový mám dojem z takového prohlášení.
Jenže si musíme uvědomit jeden důležitý fakt související s touto kauzou: v době, kdy muniční sklady ve Vrběticích explodovaly, byl ve vládě současný premiér Andrej Babiš. Ten mimochodem prohlásil: „Za Vrbětice mohou Rusové. Měli jsme tyto informace.“
Důvod, proč se tomuto tématu věnuji, je jednoduchý. Nová vláda hned na svém počátku vykazuje podstatnou nejednotnost – jedna ruka neví, co dělá druhá. Zatímco staronový premiér Andrej Babiš gentlemansky daruje Ursule von der Leyenové pugét nádherných květin, o pár dní později předseda českého parlamentu Tomio Okamura zcela zbytečně tuto první dámu Evropy uráží prohlášením, že předsedkyně Evropské komise je „nepříčetná“.
Na dotaz na tiskové konferenci vlády, jak bude Andrej Babiš Ursule von der Leyenové vysvětlovat, co o ní řekl předseda sněmovny Tomio Okamura z SPD, odpověděl premiér z Hnutí ANO: „Já myslím, že Ursula ani neví, kdo to je. Takže jí nic nebudu vysvětlovat.“
Tomu dost dobře rozumím – premiér nebude tuto situaci komentovat, protože je na rozdíl od Tomia Okamury zdatným diplomatem, jehož chování je na úrovni. Nicméně to jasně naznačuje, že Andrej Babiš nemá a ani nebude mít tuto vládu pod kontrolou. Zejména proto, že populističtí politici, jako je pan Okamura a další, nejsou důvěryhodní. Potvrzují se tak mé indicie, že slátanina politických proudů od levice až po pravici logikou věci nemůže fungovat – což je zřejmé z chování zmiňovaného Tomia Okamury.
Jak toto vládnutí nazvat? Máme tři nesourodé politické strany, které zastávají diametrálně odlišné světonázory. Jde o trojvládí, což je pravý opak tehdejší koalice Petra Fialy – SPOLU. Tato vláda ve mně vyvolává pocit nejednosti a budí obavy, které souvisejí především s naší budoucností. Domnívám se, že bychom se měli postupně připravovat na dobu, kdy se rodí nový světový řád – mocenské rozložení založené na institucích, kde platí pravidla a normy: mezinárodní právo, obchod a diplomacie. Jde o rovnováhu mezi všemi světovými mocnostmi.
A právě proto je nesmírně důležité, aby naše země měla jasno v tom, kam patří – na západ, nebo na východ? U současné vlády mi to vinou její nesourodosti stále jasné není. Směr SPD je jednoznačný, ale jak je na tom Hnutí ANO? Tohle je bludný kruh, který vyžaduje rozvahu a demokratickou debatu. Jakmile totiž USA vojensky obsadí Grónsko, automaticky se zhroutí stávající světový řád a mezinárodní pravidla.
Možná se svět už nebude dělit na východ a západ, ale třeba na sever a jih – kdo ví? Pokud by USA skutečně anektovaly Grónsko, budeme se pak rozhodovat, zda stát po boku USA, nebo EU? Čím bude nahrazeno NATO, protože pochybuji, že s USA bude chtít někdo spolupracovat? Do těchto otázek vstupujeme s pohledem na budoucnost. Možná se nic z toho nestane, ale to neznamená, že bychom se na takovou eventualitu neměli připravit.
Tudíž je nesmírně důležité, že na Pražském hradě máme politika, který si nepochybně uvědomuje, s kým má Česká republika na mezinárodní scéně spolupracovat, a kde má naše země v tomto světovém chaosu trvale zakotvit. Nyní to sice vypadá, že se nás tyto otázky netýkají, ale ve skutečnosti se nás dotýkají až příliš. Ať už to s naší zemí dopadne jakkoli, klíčové bude zachovat demokracii, bezpečnost a prosperitu – bez ní bychom byli pouhou rozvojovou zemí.
Věřím tomu, že spolu s prezidentem republiky Petrem Pavlem si vybereme správně, zvolíme si tu nespolehlivější světovou stranu, kde budeme mít vše, co jsem výše předestřel. Držme si palce!
Závěrem jedno sdělení:
Dovolte mi upozornit na video, které je součástí tohoto článku. Najdete v něm krátký komentář a písničku z mého nově vydaného alba, kterou si můžete přehrát i na mém YouTube kanálu. Tu píseň jsem připodobnil k síle a zásadovosti prezidenta Petra Pavla. Poslechněte si toto krátké video a nechte se inspirovat jeho odhodláním a neústupností – hodnotami, které dnes naše země potřebuje více než kdy jindy.
Anketa
Zdroje:
