Článek
Chceš-li mír, připravuj se na válku – Si vis pacem, para bellum. Tento latinský citát v těchto časech rezonuje víc než kdy jindy. V tomto zamyšlení proti sobě stojí dvě zcela odlišné záležitosti, které, ačkoliv spolu nějak nesouvisí, když se nad nimi dobře zamyslíme, zjistíme, že ve skutečnosti vše se vším nějak souvisí. A když toto pochopíme, předejdeme chybám, které by mohly ohrozit naši existenci i svobodu. Vážení čtenáři, dovolte mi v tomto krátkém článku zamyslet se nad stavem dostupného bydlení, které podle mého názoru patří k základním svobodám našeho demokratického zřízení. O tom, že naši polistopadoví politici, ale i současní, jaksi pozapomněli na své voliče v oblasti sociálně dostupného bydlení, je fakt, který v této době, kdy jsme se probudili ze snu přímo do tvrdé a nekompromisní reality, rezonuje mezi obyvatelstvem napříč politickým spektrem. To se shoduje na tom, že dostupných bytů je nedostatek, a je třeba nalézt rychlé a účinné řešení, které uspokojí potřebu bydlení především u mladých rodin.
Stát, který nezajistí bydlení, patří mezi rozvojové
Začnu tím, že ani za socialismu nebylo jednoduché se dostat k volným bytům, jak se mezi lidmi často tvrdí. Ve skutečnosti jsme na tom s byty nebyli o moc lépe než dnes. Podívejme se tedy nejprve do minulosti, abychom mohli lépe kritizovat současnost. Dostupnost vlastního bydlení v socialistickém Československu byla značně omezená, přestože oficiálně byly ceny nájmů velmi nízké. Například v roce 1989 činil průměrný měsíční nájem za byt 3+1 o rozloze 70 m² pouze 175 Kčs, přičemž průměrná měsíční mzda byla přibližně 3 170 Kčs.
Přestože byly nájmy nízké, cesta k vlastnímu bydlení byla složitá. Většina bytů byla ve vlastnictví státu a jejich přidělování bylo přísně regulováno. Lidé často čekali na přidělení bytu několik let, i když splňovali podmínky pro jeho získání. Dostat se do družstevního bytu bylo rovněž náročné, protože bylo nutné složit akontaci a splácet úvěr - půjčku v rámci měsíčního nájemného.
Tato situace vedla k tomu, že mnozí lidé žili v podnájmech nebo s rodiči, protože cesta k vlastnímu bydlení byla složitá a zdlouhavá. Přestože byly nájmy nízké, dostupnost vlastního bydlení zůstávala omezená a čekací doby na přidělení bytu byly dlouhé.
Myslím, že k tomu není třeba nic dodávat, protože dnes žijeme v naprosto odlišné době. Soustřeďme se tedy na přítomnost. Za velmi znepokojivý považuji fakt, že pořízení nového bytu si v Česku vyžaduje v průměru 13,3 ročních hrubých mezd – což je nejhorší výsledek v celé Evropě.
Hůře už jsou na tom pouze tyto státy, které se nacházejí na opačné straně žebříčku – tam, kde bychom rozhodně být neměli. Pod námi už jsou jen Bulharsko, Rumunsko, Lotyšsko a Estonsko. Věřím, že se mnou budete souhlasit, že bychom se měli srovnávat spíše s našimi sousedy než se zeměmi dále na východ.
Porovnání s okolními zeměmi:
- Německo: V Berlíně trvá průměrně 9 let, než si člověk může dovolit nový byt.
- Rakousko: Ve Vídni je tato doba přibližně stejná – kolem 9 let.
- Polsko: Ve Varšavě trvá dosažení vlastního bydlení zhruba 9 let.
- Slovensko: V Bratislavě je čekací doba delší, přibližně 15 let.
Domnívám se, že nemá smysl vás zahlcovat čísly, která vám důstojné bydlení stejně nezajistí. Řekněme si to na rovinu – stát, který není schopen zajistit svým občanům důstojné bydlení, bude dříve či později ohrožen ve své samotné existenci. Toto varování míří především k demokraticky smýšlejícím stranám a jejich vůdčím politikům.
Nedostatek bytů jako volební lístek pro nedemokratické strany
Naši politici neustále zdůrazňují, že kvůli stárnutí populace je nutné prodlužovat věk odchodu do důchodu. Vzhledem k rostoucí délce života a klesající porodnosti čelí naše země vážnému demografickému problému.
Ať už ekonomové tvrdí cokoli, pokles porodnosti znamená, že v budoucnu bude méně mladých lidí přispívajících do důchodového systému prostřednictvím daní a sociálního pojištění. Naopak počet seniorů pobírajících důchody poroste.
Tento fenomén je označován jako stárnutí populace. Jako primární příčinu nízké porodnosti v ČR vidím pouze jeden faktor, který se neshoduje s často zmiňovanými argumenty, jako jsou vysoké náklady na výchovu dětí, nejistota pracovního trhu, změna priorit a hodnot, pozdní zakládání rodiny, politické a ekonomické nejistoty, plodnost a zdraví atd.
Co tedy stojí za nízkou porodností a nedostatkem mladé populace v naší zemi, když se říká, že děti jsou budoucnost národa? Odpověď je jasná! Pojďme se ponořit do tohoto problému, o kterém je třeba otevřeně diskutovat. Příčina spočívá v NEDOSTATKU DOSTUPNÝCH BYTŮ!
Když si mladí lidé nemohou dovolit nákup bytů a nemovitostí ze svých platů, podle selského rozumu se nelze divit, že nechtějí mít děti – potomstvo, když nemají, kde bydlet. Taková situace je logicky odradí od zakládání rodiny. V současnosti se průměrná cena za m² bytu v Praze pohybuje kolem 128 000 Kč. Byt 3+1 má obvykle rozlohu přibližně 70–80 m². Při průměrné ceně 128 000 Kč za m² by cena takového bytu činila přibližně 8 960 000 Kč až 10 240 000 Kč.
Upozornění: Tyto informace považujte za čistě orientační, protože se neustále mění. Znovu vás nechci zatěžovat čísly, která nepomohou vyřešit problém s nedostatkem bytů. Místo toho se zaměřme na to, že nedostatek bytů v naší zemi postihuje 1,6 milionu lidí. To znamená téměř dva miliony občanů a voličů, kteří čelí riziku ztráty bydlení. Proč je podle mě tato situace tak třaskavá, že nedostatek bytů může ohrozit nejen naši demokracii, ale i ostatní ožehavé problémy, které postihují naši zemi?
Nedostupné byty souvisejí nejen s důchody, ale i s armádou, o níž se nyní mluví jako o klíčové ochraně našeho státu. Jestliže nedostatek bytů je příčinou výrazného poklesu porodnosti v ČR, pak to znamená jedno: do důchodu se bude chodit později a výše důchodů se bude neustále snižovat. V roce 1990 se v České republice narodilo přibližně 130 564 dětí, zatímco v roce 2023 se počet živě narozených dětí snížil na 91 149, což představuje pokles o 39 415 dětí.
Jinými slovy, tuto sníženou porodnost bych označil za vymírání českého národa. A věřte, nebo ne, dokud nebudou v naší zemi skutečně (finančně) dostupné byty, budeme dál a dál „vymírat“! A pak budeme čelit požadavkům našich politiků, kteří budou tvrdit, že se musíme bránit ruské agresi, proto je nutné navýšit rozpočet na obranu z 2 % na 3 % HDP. Nicméně si položme otázku: Když bude náš národ tímto způsobem „vymírat“, koho vlastně chtějí naši politici na tomto území ochraňovat? Důchodce a památky?
Takže už jsme dali na obranu 2 % hrubého domácího produktu (HDP), což je 177,1 miliardy Kč, přičemž skutečně vyčerpaná částka činila 166,8 miliardy Kč, což odpovídá 2,09 % HDP podle makroekonomické predikce Ministerstva financí ČR z listopadu 2024. A tak nakupujeme tanky, různé vojenské obrněnce, stíhačky F-35 – vše pro naši obranu a bezpečnost. A v tomto chaotickém zbrojení zapomínáme na jednu důležitou skutečnost: Kdo bude všechny tyto vojenské stroje obsluhovat?
České armádě totiž dlouhodobě chybí dostatek vojáků z povolání. Podle náčelníka generálního štábu Karla Řehky je ideální počet 37 500 vojáků, avšak skutečný stav se pohybuje kolem 24 000. Tento deficit negativně ovlivňuje schopnost armády plnit své úkoly a připravit se na nové závazky v rámci kolektivní obrany. Na tomto příkladu je jasně patrné, jak je vše se vším vzájemně propojené.
Nedostatek levných bytů znamená nižší porodnost, a nižší porodnost nepřinese české armádě dostatek zdravých a potřebných vojáků. A aby toho nebylo málo, dovolím si tvrdit, že pokud nějaká politická strana, bohužel i nedemokratická, zvolí si předvolební téma s nedostupnými byty a bytovou situací, vyhraje volby, protože právě tohle nejvíce osloví nejen mladé voliče, jichž se tento problém nejvíce dotýká.
I když nejsem prorokem, myslím si, že nás ruské tanky o svobodu nepřipraví, protože do té doby vinou nedostatku levných bytů se u nás mohou dostat k moci proruské politické strany, jak ukazuje příklad Slovenska nebo Maďarska. Je zapotřebí, aby demokratické síly přišly s reálným řešením tohoto problému, neboť toto téma může skutečně rozhodnout o vítězi letošních voleb.
Zdroje:
