Jako malý jsem se chtěl umět prát, agenta Bournea jsem viděl devětkrát, dnes se konfliktům vyhýbám

Mám zálibu v akčních filmech a odjakživa jsem se chtěl umět prát. Ve školce jsem vymyslel takový zápasnický chvat, který jsem s úspěchem uplatňoval v chlapeckých rvačkách, možná v zápase dávno existuje, nevím, nikdy jsem žádný podobný sport neprovozoval. Svého soupeře jsem chytil kolem pasu, zvedl ho nahoru a ve vzduchu mu podlomil záda v úrovni beder a svou vahou jsem ho pak zalehl a položil ho na lopatky. V devadesáti devíti procentech se mi to podařilo. Pral jsem se tak nějak intuitivně.

Jako malý jsem býval takový cvalík a patřil jsem k nejsilnějším, když mě dal někdo v páce, tak to už byla událost a vlastně si ani nepamatuji, jestli mě někdo do deseti let vůbec dal. Kromě černé Tonky, ta k nám ale propadla a byla starší, tak to se ani nepočítá.

Ve svých čtyřiceti pěti letech jsem objevil u nás na sídlišti v Brně Líšni plakátek, který zval zájemce na krav magu, boj z blízka. Něco jsem o ní už slyšel, tak jsem neváhal a přihlásil se do kurzu. Naučit se základy pouličního boje jsem si vždycky přál a ona v sobě kombinuje základy boxu, kickboxu, juda, zápasu, jiu jitsu a dalších bojových sportů. Dva roky jsem tam poctivě docházel, dokud trenér nezměnil místo a nezačal ji učit jinde. Přes celé město se mi už pak dojíždět na tréninky nechtělo a taky už nebyl naproti pivovar a navíc mi začalo trochu lézt na mozek, jak jsem si pořád hlídal lidi a po očku sledoval, jestli se na mne na ulici někdo nevrhne, a v duchu si plánoval, co bych udělal, kdyby se to stalo. Trošku taková paranoia.

Mým nejoblíbenějším filmem je série o agentu Jamesonu Bourneovi, kterou jsem viděl tolikrát, že se až za to trošku stydím. „Ty se zase díváš na Bournea, vždyť jsi ho viděl nejmíň osmkrát?“ vyčítá mi žena. No a co.

Jeden víkend od pátku do neděle jsem strávil na bojovém kempu, kde jsme se tři dny drilovali jako nějací těžkooděnci ze zásahovky nebo vojáci. Tenkrát jsem si hrábnul na dno svých sil, to se s vysedáváním nebo poleháváním v posilovně nedalo vůbec srovnat.

Nepovažuji se za fyzicky slabého člověka, byly doby, kdy jsem dokázal vytlačit i 150 kilogramů na benč press. Přesto jsem nesmírně rád, že jsem se v poslední době nedostal do situace, kdy bych musel na ulici proti někomu bojovat. V životě to není jako ve filmu, to říká i agent Bourne v jedné replice: „tohle je realita“.

Nejlepší, co můžete udělat, je každému potenciálnímu konfliktu předejít a vyhnout se fyzickému střetu a raději do problémových míst vůbec nechodit anebo utéct, než se pustit s někým do šarvátky. S tím útěkem to ale v mém případě moc neklapne, jen málokdo je v krátkém běhu pomalejší. Jakýkoliv fyzický střet může skončit špatně buď pro vás, anebo pro vašeho protivníka/y. Stačí, abyste nešťastnou náhodou někomu ublížili, a máte na několik let o zábavu postaráno.

Mnohdy mi ale moc nechybělo a mohlo to skončit špatně. Jako student jsem se kdysi připletl na ulici do rvačky, ani jsem nevěděl jak. Ostatní mí přátelé ty rváče vyprovokovali a jediný já přiopilý trouba, jsem se do roztržky aktivně zapojil. Nechal jsem si tenkrát jako nezkušený hlupák přehodit bundu přes hlavu, což je známá pouliční finta, jak jsem se dozvěděl později, a tím jsem se stal snadným terčem pro svého soka, který mě dostal lehce na zem. Intuitivně jsem ale věděl, že musím kolem sebe kopat, a myslím, že jsem ho pěkně trefil do kolena nebo do rozkroku, protože toho velmi brzy nechal a já jsem odnesl šarvátku naštěstí jen s jedním malým monoklem pod okem.

Jednou si mě zase vyhlédla coby dvacetiletého mládence dívenka, která mohla býti šestnácte let stára (záměrně užívám tento archaický jazyk, abych ukázal, jak jsem dnes starý člověk). Byl jsem velmi polichocen, že přišla sama od sebe a chtěla, abych ji doprovodil domů, to se mi příliš často nestávalo. Ale ouha, nebylo to tak, jak jsem si představoval. Venku se na ni sesypalo deset jejích „kamarádek“ a chtěly ji kvůli nějakému klukovi, kterého někomu z nich přebrala, jak mi později řekla, zlynčovat. Měl jsem co dělat, abych ji z toho chumlu dostal a odvedl ji k ní domů. Myslíte, že se mi za to odvděčila?

Jindy mne zachránila sama Paní štěstěna, když v klubu vytáhl zfetovaný mladík pistoli a přiložil mi ji k hlavě a jenom proto, že mu to rozmluvili jeho rozumnější kolegové, tak zbraň nepoužil a zase ji schoval. Zbraně jsou kapitola sama pro sebe a prý nůž je ještě horší než pistole, protože ta se může zaseknout.

Naposledy jsem měl štěstí před několika dny, kdy jsem šel pěšky v noci přes celé město. Šlapal jsem Brnem ulicí, která nemá dobrou pověst ani ve dne, natož těsně nad ránem, což byla chyba a zbytečně jsem tím riskoval. Na protějším chodníku, kudy bych za normálních okolností šel i já, ale nějakou náhodou, jsem šel tenkrát po druhé straně, poskakovali čtyři rozjaření do půl těla vysvlečení mladíci hovořící rusky a kopali nohama do vzduchu a naprázdno se oháněli okolo sebe pěstmi. Byli v náladě a měl jsem štěstí, že jsem jim nešel vstříc a neupoutal jsem jejich pozornost a snad také, že mi opticky pomohla má váha. Ale kdyby se se mnou chtěli prát, tak na čtyři vyšlehané rváče bych si netroufal a navíc jsem měl handicap, neboť jsem měl poraněný loket z pádu z kola.

A jaké z toho plyne ponaučení? Vyhýbejte se konfliktům, nikoho na ulici nepodceňujte, protože nikdy dopředu nevíte, kdo proti vám stojí a co umí. Když to jde, utečte, pokud už nemáte jinou možnost, snažte se to „ukecat“. Neprovokujte, někdy stačí drzý pohled nebo nevhodné slovo a dráždíte býka červeným praporkem. Alkohol otupuje smysly a zpomaluje reakce, ale na druhou stranu spolu s drogami tlumí bolest, takže ten druhý toho pak vydrží víc. Hlídejte si, aby nikdo nestál za vámi, a udržujte si bezpečnou vzdálenost, ruce nemějte svěšené dole u pasu. A vůbec, nejlepší bude, když začnete chodit na kurzy sebeobrany, tam vás to všechno naučí.

Protože mezi lidmi je dnes čím dál víc agrese, frustrace a zloby…