Článek
Nejsem žádný maratonský běžec, vždyť vážím hrubě přes metrák, byť se jedná převážně o svalovou hmotu, ale na své poměry jsem začal docela dosti trénovat. Dvakrát až třikrát týdně jsem nejméně měsíc předtím vyběhl vždycky alespoň na deset kilometrů a záměrně jsem si vybíral i kopce, abych měl „nastoupáno“.
Schválně jsem běhal bez hodinek, abych se příliš nestresoval pomalými časy a bral jsem to, že dělám něco pro své zdraví a tělo, které se postupně, jak se blížil závod, stávalo čím dál hezčím a já se pomalu stával téměř neodolatelným, jak zní marketingové heslo maratonů a půlmaratonů, přeloženo z jazyka anglického, že všichni běžci jsou (přece) krásní…
Moje žena není žádná velká běžkyně a myslím, že předtím vyběhla sotva pětkrát, jednou jsme si dali běh i spolu a strávili jsme tak příjemné nedělní dopoledne, což vám všem vřele doporučuji, ale jinak by se dalo s mírnou nadsázkou říci, že si na ten závod odskočila od plotny a že před ním jen „třikrát oběhla barák“. A jak to celé dopadlo? No tak schválně, můžete hádat…
Manželka nemá ráda, když o ní píšu, dá se vlastně říct, že mi to vysloveně zakázala a já jsem jí slíbil, že nebudu konkrétní a neprozradím ani jak se jmenuje, ani kolik jí je let a o tom výročí už nebudu mluvit vůbec.
Říkejme jí tedy třeba paní Božena a tomu závodu třetinový maraton, ale neprozradím, kdy a kde se konal, aby se nedaly vypátrat žádné detaily, ale jen pro zajímavost, převýšení na něm bylo přes dvě stě padesát metrů, tedy žádná rovinka, jak pozná každý, kdo jen trochu běhá a má nějakou představu o těchto číslech.
Věnoval jsem ho celý Boženě (zaplatil jsem za ni startovné, které nebylo nikterak levné, zvláště, když ho člověk platil na poslední chvíli neboť nevěděl, jestli se nezraní a závod bude moci absolvovat) k našemu výročí, ale nesmím prozradit o kolik se jednalo let, protože si to nepřeje a porušil bych tím GDPR, tak si představujte, že jsme spolu třeba čtvrt století a žijeme relativně spokojeně a místo oslavy formou cesty kolem světa jsme obíhali přehradu.
Pokud si Božena nepřečte tento můj článek, tak je naděje, že možná budeme pokračovat i nadále v naší společné cestě, ale to nikdo dopředu neví, co ho čeká, že?
Nebudu vás napínat a krátce poreferuji o průběhu běžeckého klání. Vždycky před startem jakýchkoliv závodů (nejčastěji cyklistických a jednou jsme kvůli tomu i vyjeli ve špatné kategorii místo na třicet na šedesát kilometrů, protože jsme nedávali pozor a následovala penalizace) dělám podobné fórky. „Už na mne prosím nemluvte, jsem jako Ester, zavírám se do své bubliny a v duchu si projíždím celou trať“ a podobné věci vykřikuji před startem, abych uvolnil napjatou atmosféru, která tam někdy panuje, ale záleží, o jaký závod se jedná a na pouťácích většinou nebývá, ale tohle zrovna žádný pouťák nebyl.
Když manželka slyšela mé předstartovní halasení, domnívala se, že se předvádím a nasadila si sluchátka a poprosila mne, možná mi to dokonce i nařídila, abych s ní neběžel, aby měla ode mne pokoj a tak jsem jí udělal radost, když jsem měli to výročí a přesunul jsem se jinam, do jiného rozběhu, takže jsme po celou dobu závodu o sobě vůbec nevěděli, což vlastně nebylo úplně špatné neboť člověk si od toho druhého alespoň na chvíli odpočine.
Běželi jsme, běželi, já jsem měl rychlejší první polovinu závodu, ale pak mi začalo docházet a zpomaloval jsem a ona naopak běžela pomaleji ale neustále si držela své tempo a to i v kopcích i v závěru a nakonec jsme měli navlas stejný čas, pár minut pod hodinu a půl, přesné číslo vám ale nepovím, aby ty výsledky nešly dohledat a někdo si nás snad neidentifikoval.
Nedělal jsem si žádné iluze, vždyť nejsem chrt a maratónský běžec, ale že jí nenadělím jako chlap ani pár minut mne ani ve snu nenapadlo. Jinými slovy jsem byl velmi zklamán a ze svého výkonu znechucen, ale ji jsem naopak jako správný manžel a gentleman za její čas pochválil.
Končím s běháním a dávám si cigaretu, na protest proti té nespravedlnosti. Olranrsárbjutyfl…
