Poprvé v životě jsem stál na stupních vítězů na závodech horských kol

Se známými jsme kdysi jezdili takový závod, kde se započítávaly kilogramy. Sto kilo bylo nula bodů a kdo vážil kolik kilo pod sto kilogramů, tak tolik měl trestných minut a kdo vážil kolik kilo nad sto kilogramů, tak tolik minut měl k dobru. Jelikož jsem tenkrát vážil sto čtyřicet pět kilo, tak jsem byl prakticky neporazitelný. A ještě jsem vyhrál závod Kolo pro život ve Znojmě jakožto nejtěžší cyklista, ale to jen díky své váze. Jako bajker kde by se nepočítala hmotnost jsem nevyhrál nikdy v životě.

Až teď ve svých skoro třiapadesáti letech jsem se konečně dočkal. Na posledních závodech, kterých jsem se zúčastnil, ve Ždánicích na jižní Moravě jsem zcela regulérně skončil ve své kategorii třetí. A víte jako ohromnou jsme z toho měl radost? Několik dní jsem z toho byl v euforii a vlastně kvůli té radosti, abych se o ni s vámi podělil, píši i tento článek. Možná napíšu knihu Vítězové a poražení.

Ono to bylo tak, že nás v naší kategorii nad padesát let na kratší trase třicet kilometrů, kterou jsme si vybrali, moc nestartovalo, asi osm. V té delší na padesát kilometrů jich bylo víc a byli to větší závodníci neboť se stala taková kuriozita, že můj kamarád Mirek, který je na rozdíl ode mne opravdový závodník a několikrát se umístil na stupních vítězů na mistrovství republiky para závodů (má něco s nohou) skončil na tu delší trasu čtvrtý. A já jsem dojel na třicet kilometrů třetí, jak ho to štvalo chudáka, že já nejtěžší jezdec v historii závodů jsem si odvezl domů medaili a na něho opravdového cyklistu a bajkera zbyla pouze brambora.

A jak jsem to se svou váhou dokázal? Inu bylo to způsobeno tím, že pršelo a bylo strašné bahno a tak většina normálních lidi po prvním okruhu vzdala. Ono se místy totiž nedalo vůbec jet a jak se bláto lepilo na kolo, tak se prakticky nedalo ani tlačit. Já jsem chtěl také vzdát, už jsem byl pevně rozhodnut, že to udělám a do dalšího okruhu vůbec nepojedu, ale když mne těsně v závěrečném stoupání prvního okruhu předjel pán na jedno kolce, řekl jsem si tak to tedy ne a pokračoval jsem dál.

Předtím mě totiž ovlivnila celá skupinka jezdců, kteří na mne volali: „Ty to nevzdáš? My to všichni vzdáme, já mám naražené koleno a on bok a nechceme se zabít“. Ale ten „Večerníček“ na jedno kolce mne přiměl pokračovat neboť jsem si řekl, když může jet on, tak já také a byl jsem tomu rád. V neposlední řadě mne ovlivnila také má lakomost, že když už jsem zaplatil startovné šest set korun, tak jsem se nechtěl nechat o ně připravit tím, že závod skrečuji a nedojedu do cíle. Také jsem si v duchu během druhého kola říkal, že pokud do cíle dorazím, tak budu mít reálnou šanci na umístění na stupních vítězů, protože hodně závodníků do cíle vůbec nedojede. A tak se i stalo a já už několik dní slavím bronzovou medaili a Mirek je naštvaný, že má bramboru.

Tak tady vidíte, že cyklistika je o hlavě a že se dá i různě taktizovat, ale nesnižujme můj výkon, místo to opravdu bylo strašné a několikrát jsem při sjezdech v tom blátě spadl a jednou jsem i udělal dva kotrmelce, protože jsem zapomněl říct, že jsem měl sjetý zadní plášť a házelo to se mnou, jako bych jel na kozlovi. A nevzdali to úplně všichni z mé kategorie, za mnou skončil ještě jeden pán.

A nejhorší je, že ten závod jel se mnou i Mara (skončil těsně před mnou druhý) a ten přesně předpovídal, že se může klidně stát, že nejlepší cyklista z naší party Mirek tím že si zvolil trať kde jedou „chrti a žiletky“ skončí čtvrtý a já který vážím sto dvacet kilogramů, skončím na bedně a tak se i stalo.

Ještě závěrem splním zpravodajskou povinnost a dovolím si informovat čtenáře o tom, že další člen naší party Klára vyhrála závod na padesát kilometrů. U ní to ale takové překvapení není, jelikož váží padesát kilogramů a na stupních vítězů je jako doma. A Milanovi od nás, co se mu rozlepila bota na Lysé hoře, který chudák marodí s naraženým ramenem, přejeme brzké uzdravení. Na dalších závodech Mirek určitě jinou trať než já nepojede, o tom jsem přesvědčen.

Závěrem se sluší poděkovat pořadatelům za organizaci. Byť je závod Ždánický okruh menší, přesto se s nepřízní počasí poprali skvěle a pokud vím, tak se tam stal v těch hrozných podmínkách jen jeden menší úraz, kdy odvážela sanitka závodníka na šití nohy, takže nic vážného.

Jsem rád, že jsem se poprvé v životě dostal jako bajker na stupně vítězů. Je to skvělý pocit a budu nyní uvažovat o dráze profesionálního cyklisty, tedy pokud mne Mirek nezabije za to, že se mu posmívám, že já medaili mám a on je jen brambora…Born to bike.