Článek
běh na poli v trenýrkách
Nechávám se strhnout davem a ovlivnit okolím a dělám to, co ostatní. Běh je pro mě však velké utrpení. Do dorostu jsem hrával fotbal a běhání vnímám dodnes jako trest. Přišels pozdě na trénink, tři kolečka navíc. Nedávals pozor, když trenér něco vysvětluje, dvě kolečka navíc. Jsem součástí poznamenané generace nekvalifikovaných fotbalových trenérů mládeže. Před padesáti kily jsem býval výborný běžec, ale jak jsem nabral svalovou hmotu, je to horší. Stále jsem běhal nějaký kolečka navíc. Pak jsem s fotbalem přestal a začal hrát futsal, tam se ofsajdy nepískají. Měl jsem přezdívku Chodec a mé místo bylo u levé tyčky soupeře.
Běh nesnáším a běžce nenávidím. Jsou krásní a mají dokonalé postavy bez tukových laloků a drahé hodinky s velkým ciferníkem, které jim měří úplně všechno, i to, kolikrát byli na toaletě a kdy by měli jít spát. Ženy mají bílé, muži černé. Ukážou se jim grafy, kolik uběhli, jaký při tom měli tep, jaké převýšení překonali, jaký průměr měli na kilometr a který byl nejrychlejší a oni si mohou srovnat s časy, které na daném úseku běžel někdo jiný. Zdravá mysl ošlehaná čerstvým vzduchem v lese na louce nebo na polní cestě. Jsou svobodní, dokud se nezačnou měřit a propočítávat se. Když se zeptáte běžce, za kolik něco uběhl, tak nečekejte odpověď za pětačtyřicet minut nebo za hodinu a šest minut, jak by odpověděl normální smrtelník. Běžec vám řekne čas, který držel na kilometr. Podle toho je vždycky poznáte. All runners are beautiful mají napsáno na tričku, na ručníku nebo na pytlíku. Dostávají je na závodech, masových akcích, kde stojí startovné tisíc korun a pokud se zaregistrujete půl roku dopředu, tak možná dvě stovky ušetříte. Za to se pak můžete spolu s pěti tisíci dalšími blázny proběhnout po městě a plácnout si s diváky a slyšet své jméno v tlampači v cíli, pokud máte štěstí a nepřimotáte se do hromadné skupiny při doběhu. Já běžce rád nemám ještě proto, že vypadají spokojeně a nezadýchávají se tolik u činností, u kterých se zadýchávám já. Jediné, co mi je na nich sympatické je, že plivou na zem, to mi jde pěkně a taky se umím hezky zpotit, ani nemusím vyběhnout do prudkého kopce. Vlastně už první kapka ze mě teče při obouvání tenisek doma.
Kdysi dávno jsem trochu běhával a párkrát zkusil i nějaký „pouťák“, tedy závod lokálního významu, jak říkají závodníci. Jeden takový se jmenoval Právnická vysočina. Start býval v Bílovicích u Brna a okruhem přes Soběšice, Vranov a lesem do Adamova a pak k Býčí skále a přes Babice zpátky do Bílovic. Můj nejlepší čas byl těsně pod tři hodiny, což sice nevypadá jako příliš dobrý čas, ale je třeba zmínit velké převýšení. Rekord na té trati, který rekordem zůstane navždy, neboť nyní se už ten pochod právníků nekoná, drží syn učitele pracovního práva Galvase, který těch čtyřiadvacet kilometrů pokořil za hodinu a dvacet šest minut. Já jsem v těch prudkých kopcích šel pěšky nebo jen tak vyklusával pomalostí chůze. Držel jsem se Mary a černého pána, až v závěru mi oba o několik minut utekli. Mara je nadšenec, který sice sportovat neumí, ale je zarputilý a dal se na běhání už dávno a zlepšuje se, protože (běžci prominou) k běhání nepotřebujete žádnou dovednost, ani chytrost a šikovnost kolektivních sportů, tam nečtete hru a nepředvídáte situace, ale jen tupě zvedáte nohu a sunete dopředu a druhou a znovu a tak pořád dokola několik hodin v kuse. Ano, připouštím, že běh se nedá šidit a tu trasu prostě musíte urazit. Babička na zahrádce, která mne slyšela funět po „výběhu“ z lesa do Babic měla strach, že umírám a ptala se, jestli nemá zavolat sanitku, že takto ještě nikdy živého člověka sípat a hekat neslyšela. Mara černého pána šmikl ve finiši, protože je advokát a řekl mu, že už nemá síly na finiš a pak ho trochu měl a pána ošulil.
Dost pomáhá znalost tratě, protože když už běžec nemůže, vzpomene si, že za tou další zatáčkou bude klesání, kde si odpočine a když pak vydrží do posledního kopce, tak do cíle už je snadný doběh po louce.
Lepší, než samotný běžec jsem ale teoretik sportu. Mladí běžci sice mohou mít lepší kondici, než starší a zkušenější, ale jsou závody, zejména ty delší a obtížnější, které se rozhodují hlavou a tady mají výhodu zase ti starší. Navíc vytrvalost, jak známo, se věkem, na rozdíl od rychlosti, neztrácí. Hledal jsem Boha a našel ho v uběhnutých kilometrech, pravidelné porci a počtu, ta pravidelnost mi dodávala řád odvahu a sebevědomí. Tenkrát jsem měl pocit, že existuje-li Bůh, musí být běžec anebo alespoň velký fanoušek a patron běžců. Uvolněné endorfiny z nich dělají šťastné bytosti závislé na běhání a hledání té správné cesty. A tak se nakonec i ze mne po letech stává trochu běžec. Nemám sice hodinky jako oni, nikdy už neudržím tempo čtyři minuty na kilák jako oni (nejspíš ani pět), ale protože si je neměřím, tak mi to je jedno. Nikdy nebudu tak vychrtlý jako oni ani tak hezký, ale takhle mi to sta. Vsadil jsem se s Nesvou o deset piv, že dám půlmaraton v Olomouci pod tři hodiny. Nebo snad pod dvě? Už nevím, ale o čas mi nejde. Jde o běhání. Obouvám tenisky a jdu na to. Zima nezima. Vyfotím se na fejsbuk a budu se vychloubat nočním pohybem, abych naštval pecivály a pak se půjdu do lomu na Hádech vykoupat, bývají tam od otužilců díry v ledu. Cítím, jak začínám odspoda pomalu krásnět.
Ten půlmaraton v Olomouci jsem pak dal za dvě a půl hodiny, ale několik dnů jsem se nemohl hýbat, protože jsem měl sešlapané boty, které jsem pak hned vyhodil. No a co. „Ólranrs ár přece bjůtyfl.“
