Článek
Při mé poslední vyjížďce na horském kole mi v tom nejprudším kopci, který měl 16 % a šel jsem ze sedla a šlapal ve stoje, utekl běžec. Vzdálil se mi jako nic a dohonil jsem ho až mnohem později na rovném úseku, kde jsem to již mohl pálit třicítkou. Vynadal jsem mu, jak si dovoluje mě tak ponižovat, že jsem si až do této chvíle myslel, že jsem na tom nejlépe za posledních dvacet let, když každý den jezdím na kole, a že mám ze sebe dobrý pocit, jak se zlepšuji. Omluvil se, ale řekl, že si myslí, že by mu neujel nikdo, možná tak nějaký opravdový závodník z olympiády snad, ale jinak si natolik věří, že by se s tím cyklistou i vsadil. „Já jsem totiž dvakrát vyhrál Beskydskou sedmičku a dvakrát jsem jako první vyběhl na Lysou horu,“ vysvětloval mi, abych si z toho nic nedělal a jako by to bylo úplně normální, že běžec uteče cyklistovi.
„Ještě víc si ale cením druhého místa, které jsem získal nedávno na mezinárodních závodech na Istrii,“ objasnil mi své úspěchy mladý pán. „Můžu se s tebou vyfotit? Mám pět tisíc přátel, tak když dám tu fotku na fejs a na instáč, budeš ještě populárnější než doposud.“ Souhlasil, a tak jsem se s ním vyfotil a zeptal se ho na jméno.
„Honza Procházka. Mám ženu a malé děti, takže nemůžu trénovat tolik, jak bych chtěl, a samozřejmě nejsem profesionál a normálně pracuju,“ vysvětlil mi hned a dodal, že atletiku nikdy závodně nedělal. Byl to takový ten samorost, který se vypracoval proto, že má silnou vůli a hlavně k takovým běhům do kopce měl mimořádné předpoklady. Hubený, lehký a přitom s relativně silnýma a svalnatýma nohama, což je do kopců výborná kombinace ještě spolu s vytrvalostí, které se mu také v hojné míře dostávalo.
Kdo někdy běžel do kopce, ví, jak je ten pohyb jiný na rozdíl od běhání po rovince. Čím je člověk lehčí, tím se mu lépe běží (a šlape) nahoru. Zároveň ale potřebuje silné nohy a musí mít dobré plíce, aby to „udýchal“. To všechno můj nový známý Jan má.
Když jsem ho poprvé uviděl, jak lehce běží a jak mi utíká a přitom mu jen hrají svaly na nohách, byla radost ten ladný běh pozorovat. To já, pokud bych vůbec dokázal do tak prudkého kopce pomalu vyběhnout, tak bych působil značně těžkopádně, on skákal jako vodoměrka na nakloněné hladině. Chtěl jsem si ho natočit, až takovou radost mi dělala ta lehkost pohybu. Ona je to krása pozorovat někoho, kdo dokáže něco, co vy neumíte, ale přitom víte, jaké to je, neboť tu činnost dobře znáte, jen ji nemáte na takové úrovni propracovanou. Ale zároveň dovedete ocenit i ty jemné nuance běhu ve strmém stoupání které někdo jiný, kdo to nikdy nezkoušel nedovede posoudit a jen si řekne, že je to blázen.
Myslel jsem na Honzu v sobotu, kdy jsem běžel do kopců při běžeckém závodě okolo brněnské přehrady nazvaného Vokoloprýglu. Jak by se mu tam asi dařilo? Ty kopečky by na něj byly málo prudké a bylo jich příliš málo a ta trať čtrnáct kilometrů by na něho byla velmi krátká, a tak by tam nestačil uplatnit svou vytrvalost ultramaratonce a talent a předpoklady na prudká stoupání ve vysokém tempu. Přesto jsem se užíval pocit, když jsem ve své kategorii těch relativně pomalejších běžců do kopce po jeho vzoru všem utíkal a přestože to bolelo, tak jsem ještě zrychloval, což mi hodně pomáhalo psychicky a domnívám se, že ty mé soupeře běžce muselo hodně naštvat, že je předbíhal někdo o čtyřicet kilogramů těžší, kdo u toho ještě s nimi vtipkoval a hrál si s telefonem a fotil to na Instagram a rovnou při běhu to tam i dával. To by Honza nikdy neudělal, takhle se rozptylovat hloupostmi a nesoustředit se jen na běh.
Ať ti to, Honzo, běhá a příště ten závod na Istrii ať vyhraješ. Born to run…
