Článek
Přišlo by mi velmi zvláštní, kupovat si elektro, dokud jsem ještě relativně zdráv a mohu normálně šlapat sám. Styděl bych se, kdyby mi k tomu vypomáhal nějaký motorek. Vždyť můj děda šlapal na svém starém kole ještě v devadesáti letech i s teplotou několik kilometrů v zimě k doktorovi. A žádný motorek nepotřeboval.
Nicméně dnes už jsem se přestal posmívat lidem, kteří na elektrokolech jezdí a normální kola vůbec nepoužívají. Pokud mají nějaký zdravotní problém, jsou už starší anebo nemají dobrou fyzickou kondici, tak je pro ně lepší, že jezdí alespoň na těchto kolech s motorkem, než kdyby nejezdili vůbec a seděli doma a přejídali se. Pokud se jim ale šlapat jenom nechce, tak k tomu mám výhrady.
Opravdoví cyklisté nemají příliš v lásce ty, kteří jezdí na elektrokolech. Jsou to pro ně jen lidé na mopedu, s motorkem, který za ně šlape a nemusejí se namáhat. To prý není ale tak úplně pravda, jak mi vysvětlil kamarád Jarda, který již několik let elektro používá. Můžete si totiž nastavit stupeň, kolik za vás bude pracovat motorek a kolik pošlapete vy. „Nedávno se mi vybila baterka a já jsem musel jet sto kilometrů jako na normálním kole. Bylo to hrozný, protože to elektrokolo je těžší než kolo,“ stěžoval si mi nebo se možná i trochu chlubil kamarád Jarda, kterého brzy čekají operace obou kolen, takže v jeho případě chápu, že jinou možnost, jak si zajezdit, asi nemá.
Na dovolené jsme potkali zajímavý pár, pán důchodového věku, který vypadal jako takový ten prachatý štramák s pupíkem a zlatým řetězem a vedle něj mladá dívka s vyrýsovanými „břišáky“. Člověk by si myslel, že je to jeho dcera, ale evidentně nebyla, podle toho, jak se k němu měla. A na jakých myslíte, že jeli kolech? Pán na elektrokole, dívka na normálním horákovi. Pán asi musel strpět pohledy a úšklebky některých cyklistů, jinak si myslím, že situaci vyřešili dobře, aby spolu mohli jezdit na výlety a navzájem si stačili. Otázkou je, jak dlouho jim to spolu vydrží šlapat, ale to už není naše starost.
Cyklistický vtip říká, že zatímco ti na normálních kolech spěchají do hospody, aby si tam dali pivo, lidé s motorkem spěchají, aby si tam mohli nabít baterku.
Jsem členem cykloskupiny. Nejsme žádní profesionálové, ale když neleje, jako o víkendu, tak se několikrát týdně vyjíždí na projížďky do přírody nebo na silnici (té se však neúčastním, neboť nemám silničku, jen horské kolo). Ostatní členové váží něco mezi padesáti a sedmdesáti pěti kilogramy, takže se jim šlape do kopce o maličko lépe než mě, který váží téměř dvakrát tolik. Stačím jim jen po rovince a z kopce, jakmile se začne zvedat terén, mám problém s nimi držet krok. Kdybych měl elektrokolo, tak tento problém neřeším. Ale zatím ho nechci. Když jsem se nedávno za nimi trmácel do prudkého kopce a kapal ze mne pot, vysloužil jsem si obdiv kolemstojících u silnice, kteří na mne volali, že jsem dobrý, když tak „mažu“ se svou váhou bez motorku. Ani mi to nepřišlo.
Jiný případ byl můj kamarád tělocvikář Honza, který jezdil na elektrokole každý den čtyřicet kilometrů do školy a čtyřicet zase ze školy zpět domů. Přes den pak s dětmi ještě cvičil v práci. „Dříve jsem jezdil na normálním kole, ale jak se mi blížila šedesátka, pořídil jsem si elektro. Je to pohodlnější, když má pak člověk ještě celý den fungovat,“ vysvětlil mi. Chudák měl v létě pohřeb, umřel na kole, ale to nijak nesouvisí s elektrokolem, prostě mu jen z ničeho nic vypovědělo činnost srdce, které už asi nevydrželo to dlouholetou extrémní námahu, které ho vystavoval.
Ještě pár let se budu snažit jezdit na normálním kole a občas i závodit a do kopce se potit a trápit s cykloskupinkou a v důchodu, pokud se ho ve zdraví dožiju, se uvidí. Nevylučuji, že si elektrokolo jednou možná také pořídím. Borntubajk.
