Článek
Vítejte v éře, kde o vašem osudu rozhoduje to, jak moc se u kandidáta zasmějete a pobavíte a čím vás na první pohled (poslech) zaujme. Není čas ztrácet čas studování programu a posloucháním sáhodlouhých chytrých předvolebních řečí.
Stala se z nás společnost, která už nečte volební programy, ale sleduje krátká videíčka. Už nás nezajímají složité ekonomické analýzy ani vize rozvoje školství. Chceme jen vědět, jestli je ten člověk „sympatický“. A jak se ukázalo, nejrychlejší cestou k sympatiím není odbornost, ale schopnost udělat si ze sebe legraci – i kdyby to mělo být až na hraně vkusu.
Jak trefně prohlásil můj soused, který se neúspěšně snažil dostat u nás na radnici a o třicet jedna hlasů mu uteklo křeslo zastupitele, ono toho Honzu Grolicha ani nejde moc kritizovat, protože vlastně přesně nevíme, jaké má na konkrétní problémy názory a co by chtěl přesně v politice změnit, ale zato dobře víme, že nás dovede pobavit a rozesmát, až se za břicho popadáme a vůbec je to příjemný a milý chlapík z vedlejší dědiny, ten přece nemůže být špatný člověk…
Showmani v parlamentu
Podívejme se na dva příklady ze senátních obvodů Vyškov a Brno-město. Jan Grolich, předseda KDU, který se v minulosti profiloval jako „COOL starosta“ a bývalý stand-up komik, to s humorem neváhá. Jeho volební klip s písní „Nejhorší předvolební song ever“, kde se nechává hodit do Vltavy, je dokonalým symbolem tohoto trendu. Pro někoho je to inovativní přístup, pro jiného jen levná estráda, která má zakrýt nedostatek věcných argumentů.
Podobný fenomén vidíme i o senátní obvod vedle v Brně-městě u jiných úspěšných kandidátů. Stačí se podívat na to, jak se v politické scéně pohybují lidé jako učitel z Biskupského gymnázia v Brně Zdeněk Papoušek zvaný Zdenál, který sice staví na hodnotách, ale i v jeho případě se politická komunikace stává neustálým bojem o pozornost v digitálním prostoru. Nechali byste si na hlavu nalít pivo a na obličej narazit dort, abyste tím zaujali voliče? Odpovězte si každý sám, já přiznávám, že mě tento estrádní a poněkud dryáčnický způsob pozornosti nikterak neuráží a když vím, že ten člověk není jen prázdné slupka, schránka bez duše, ale má za sebou i nějakou historii a hodnoty, tak tento způsob komunikace klidně přijímám.
Psychologie „přitažlivého“ politika
Proč to funguje? Psychologové upozorňují, že v nejistých dobách mají lidé tendenci hledat v lídrech určité emocionální kotvy. Emoce hrají při formování veřejného mínění klíčovou roli. Pokud se politik dokáže zasmát sám sobě, v očích voliče přestává být „vznešeným a nedotknutelným úředníkem“ a stává se „jedním z nás“.
Tento mechanismus je ale dvousečná zbraň. Předvolební zjednodušování vytváří zkratky, které jsou sice snadno vstřebatelné, ale zároveň extrémně povrchní. Politika se mění v ryzí show, kde vyhrává ten, kdo má lepší marketing, ne ten, kdo má lepší řešení pro stát.
Tento trend není jen o jednom kandidátovi nebo jedné straně. Je to systémový problém. Když se politická komunikace zredukuje na „pitvoření“ a krátké vtipné výstupy, ztrácíme schopnost řešit skutečné problémy.
Pokud budeme volit podle toho, jestli nás kandidát pobavil, nesmíme se divit, že se horní komory parlamentu začnou připomínat spíše jako scéna v kabaretu než jako místo tvorby zákonů.
Politika už není o tom, co kandidát udělá, ale o tom, jak skvělý showman dokáže být a nám nezbývá, než s tímto stavem smířit a volit vždy podle svého nejlepšího svědomí.
Přes to všechno výše zmíněné se domnívám, že tento styl nemusí vždy znamenat jen úpadek a že nemusí být sám o sobě nutně špatný. V dnešní složité době nám tak nezbývá, než absorbovat co nejvíce informací a dle nich si pak utřídit vlastní názor a jestli k tomu z lenosti použijeme zkratkovité zjednodušení už záleží pouze na naší volbě, i když může být riskantní.
Ale třeba zrovna u těchto dvou konkrétních senátorů po prostudování jejich profilů o jejich morálních, odborných ani lidských kvalitách nepochybuji.
A jaký je váš názor na tento způsob sebeprezentace politiků? Ty, ty, ty…
