Článek
Jsem stejně starý jako Jaromír Jágr a chápu ho v tom, že má problém skončit a sám toho není schopen, tedy dokud mu tělo a vlastní soudnost neřekne tak a už dost. Zdá se, že tato chvíle právě nastala, i když u něj ale člověk nikdy neví.
O Jaromírovi tu však mluvit nechci, to je jen takový oslí můstek, já zde chci hovořit především o mých problémech, které souvisejí se sportem a pohybem. Žádných výrazných úspěchů jsem ve svém životě ve sportu nedosáhl, ale zvykl jsem si se pravidelně hýbat a sám od sebe se nedokážu rozloučit s něčím, co miluju.
S tou atmosférou na hřišti, s legrací v kabině, s radostí ze vstřeleného gólu, z pěkné přihrávky, z ubránění vyložené šance soupeře, z těch heců a hloupých řečí a mouder a s tou příjemnou únavou a euforií, která následuje po (vyhraném) zápase, ať už je to v kterékoliv soutěži anebo klidně i bez rozhodčích. Když už nic, tak si člověk udělá alespoň žízeň.
Ty chvíle si nekoupíš, ty musíš zažít. Dokud jsem ještě alespoň trochu schopen, tak to zkouším, ale téměř jistě vím, že tahle sezona je pro mě už definitivně poslední. Možná si ještě pak někdy zakopu s dětmi někde na plácku, ale co se týče zápasů a turnajů, tak budu muset ze zdravotních důvodů ukončit kariéru. Kvůli bolestem v kyčli. Některé jiné sporty, jako třeba hokej, se s tím provozovat jakž takž na nižší úrovni dají, ale fotbal a zejména uvnitř v tělocvičně na parketách už prostě nezvládnu. Ta hodina a půl mi nestojí za to další utrpení, které vždycky následuje.
Téměř padesát let jsem na rekreační a pak výkonnostní a pak zase rekreační úrovni provozoval kopanou, později futsal. Nikdy jsem ho nehrál vrcholově a nebyl jsem profesionální sportovec. I tak mám ale problém s tím nadobro skončit a stále si namlouvám, ještě pár měsíců, ještě jednu sezónu dám, ještě tu úplně poslední a pak už toho opravdu, ale opravdu nechám a budu se věnovat zahradě a chodit na ryby, jako pravý důchodce.
Dvacet let jezdím hrávat s kamarády na vánoční turnaj do Dražovic, letos jsem chtěl už skončit, ale možná se ještě na jeden ročník nechám přemluvit, na ten úplně poslední v životě
Každý rok říkám, že vánoční turnaj v Dražovicích, kde jsem byl už dvacetkrát, je pro mě ten poslední a příští rok už nepůjdu ale pokaždé to oddaluji a zase se tam objevím, ale letos už vím, že tam půjdu zcela určitě naposledy. Čím jsem starší a pomalejší a náchylnější ke zraněním, tím víc se přibližuji vlastní brance, až jsem v ní nakonec skončil, abych nemusel běhat, tak se ze mne stal z nouze brankář.
Pořád jaksi zkouším hrát. Venku na umělé trávě, přes zimu v tělocvičně, ale tělo vysílá jasný signál. Měl bys toho nechat, aby sis ještě víc neublížil. Již stokrát jsem si řekl, že už nikdy hrát nepůjdu. Pak mi ale napíší spoluhráči, že jim jeden hráč chybí, aby byli hratelní a já se nechám přemluvit a pak toho lituju, když v noci nemůžu spát od bolesti a další dva dny pak ještě trpím. Je tohle rozumné? Není, ale na druhou stranu…
Z hlediska zdraví to moudré jistě není, spíš naopak, je to jakási fyzická sebedestrukce, ale pro ten pocit, že ještě nepatříte do starého železa a že ještě můžete, pro psychiku, to dobré určitě je. Jsem stoprocentně rozhodnutý skončit a už nikdy si s nimi nejít zahrát ani fotbálek do tělocvičny, ale když ono je to tak strašně těžké udělat ten definitivní krok a tenhle druh sportu nadobro vymazat ze své mysli.
Ta radost z krásné branky, z chytré přihrávky, ze zabránění jasného gólu, který vykopnete na poslední chvíli špičkou boty nebo kolenem. Inu, kdo to zná, tak mě chápe. Jako když má alkoholik najednou ze dne na den přestat pít.
Stokrát si můžu říct, že budu hrát jen napůl plynu a budu JENOM stát v brance, ale pak přijde roh, pak prostě na chvíli zapomenu, že už běhat moc nemůžu a pustím se do akce, jako by mi bylo dvacet nebo třicet nebo čtyřicet nebo padesát. Pak se přirozeně nestihnu vrátit a pokud nedám gól, tak je malér na světě. Kromě toho, že dostaneme gól, tak mě začnou bolet třísla a kolena a kyčle a záda. Úplně zbytečně. Hlava by pořád chtěla jako kdysi, ale tělo už vypovídá služby. „A to si stěžuješ anebo se chlubíš,“ řekl by můj kamarád Marčák zvaný Chlup, který před rokem umřel. Inu tak i tak Pavle a jak je tam nahoře?
Naštěstí existuje ještě pár dalších druhů pohybu, které může člověk jako já, který váží hrubě přes metrák a je mu hodně přes padesát roků, stále vykonávat.
Ke sportu a ježdění mám vztah již od malička, jen koloběžku později nahradilo kolo
Například kolo je v této souvislosti výborný doplněk a není pro tělo zdaleka tak devastující jako běh, který také ještě zvládnu, ale jen pomalu a konstantním tempem bez zrychlování a prudkých pohybů, abych neriskoval úraz, jak se mi stalo před lety, kdy jsem si přetrhl achilovku. Samozřejmě je vhodné plavání, tam si neublížíte, ale když já plavat moc neumím, respektive umím, ale velmi neefektivně. Nadřu se u toho a plavu velmi pomalu a co chvíli si loknu vody a pak se kolem mne mihne stará paní a uplave mi levou zadní a já se naštvu ne na ni, ale na sebe. Zbytečně si totiž vysiluji a necítím vodu, takže tady je do budoucna ještě velký prostor ke zlepšení.
Jako další vhodný sport, byť jen na rekreační úrovni a s tím tempem se to nesmí také přehánět, je bruslení a lední hokej. Jelikož se přitom klouže, tak ten pohyb je milosrdnější. Jeden můj známý takto chodí hrávat s mladými hochy ještě v sedmdesáti a fotbalu prý před šedesátkou také musel zanechat, takže existuje naděje, že se sklouznu s hokejkou ještě třeba i za několik roků.
Dříve jsem se smál důchodcům, kteří chodí v lese s hůlkami, ale už se jim nesměji. Každý pohyb na zdravém vzduchu je dobrý a chůze patří mezi nejvhodnější pro staré lidi, protože není tak razantní a když zrychlíte, tak je dobrá i na fyzickou kondici.
Pro starší lidi je velmi vhodným sportem posilování. Nejprve s vlastní vahou a postupně můžete i přidávat zátěže. Ve stáří totiž svaly ochabují a tak není na škodu, laicky řečeno, mít dobrou zásobu, aby nám něco potom i zbylo a abychom se udrželi a také svaly pomohou kloubům.
Byl jsem teď několik týdnů nemocný a nemohl jsem vůbec sportovat. Byla to hrozné, strašné utrpění. Nevěděl jsem, co mám ve volných chvílích dělat, byl jsem protivný a zbytečně podrážděný a samozřejmě jsem za tu dobu několik kilogramů přibral, protože jsem neměl žádný výdej energie.
Naštěstí už zase můžu začít alespoň cvičit a jezdit na kole a pomalu zkouším i běhat, takže z nejhoršího jsem, zdá se, venku. Kondice je sice zatím slabší, ale snad se za měsíc dám zase dohromady a bude lépe.
A s fotbalem již brzy definitivně skončím, to tady veřejně prohlašuji a slibuji, vydávám veřejný příslib. Ještě dvakrát třikrát půjdu, vyfotím se na fejsbuk a instagram, posbírám lajky a na vánočním turnaji ukončím kariéru a spálím tam své brankářské černé tepláky.
S legendou na vánočním turnaji, tomu pánovi vedle mne je pětašedesát a pořád chytá, klobouk dolů, já letos spálím své černé tepláky a skončím, to tady veřejně prohlašuji a sním svou botu, jestli je to lež
Závislost je zkrátka hrozná věc a když musíš, tak musíš. Vůbec si neumím svůj život bez toho představit. Co si pak počnu? Born to sport…
