Článek
Má pět dětí a musí živit rodinu, tak ze solidarity zmíním jen ty historky lehčího rázu a ty, jak lovil v zakázaném území obry velké jako autobus, si nechám pro sebe.
A s tím pytlákem, kterému se říká Loudy a bydlí v jedné nejmenované moravské vesnici, jsme zažili nepřeberná dobrodružství. Třeba jak nás naháněl porybný po půlnoci. Od půlnoci se totiž na revíru lovit nesmí, a to ani v létě. Vymysleli jsme si příhodu, že táhneme rybu a trvá nám to dlouho, protože je velká. Louďák měl opravdu na háčku kapra, kterého si chtěl nechat, ale když tam byl ten porybný, dělali jsme začátečníky a že nám to trvá půl hodiny vytáhnout kapra z vody. Musel ho pustit, pak jsme chytat přestali a popíjeli piva, jak se v Brně říká - škopky - a tomu porybnému jsme nalili a až odešel, chtěli zase začít lapat, ale za chvíli se za námi vrátil, asi dostal chuť ještě na cigára, tak jsme mu jedno ubalili a pak už dál nechytali a zalezli do spacáků.
A druhý den ráno jsme nahodili hned po čtvrté hodině, jak se to v létě může. Moc nebraly, jen drobotina, plevelné červenky, cejni a sem tam kapřík okolo čtyřicítky, což je hraniční míra. Ty jsme většinou pouštěli. Někdo je ale schoval do kopřiv a pak je nacpal do báglu a vzal domů jak vydra, přestože se mohl brát tenkrát jenom jeden kapr za den, takže jsme mohli mít oficiálně každý kapry dva, jednoho za večer a druhého za druhý den. Já je ale domů nebral, protože jednak jsem jich chytil podstatně méně, 3:8 to bylo mezi námi a druhak se mi s nimi nechtělo doma drbat a porcovat je a všecko od nich zašpinit a zasmradit.
Jednou jsme šli na dravce a Loudy chytl štiku a když šla kolem taková dámička s chlapečkem a pořád si stěžovala, jak ji hoch zlobí, tak jí ukázal tu rybu a když se na ni chtěla podívat blíž tak vykřikl „uuaaa“ a klapl hubou té zubaté štiky u obličeje té paničky a ona se tak lekla a vykřikla, že se tomu všichni začali hlasitě smát a ta madam přestala prudit a pak už si na kluka a na manžela a na život přestala stěžovat. Jo, Loudy to s ženskýma uměl a měl rád mladé holky, třeba patnáctileté nebo možná dřív i mladší, ale to se nesmí říkat.
Král pytláků měl tajné místo, které tu nesmíme prozradit, aby z toho nebyl průšvih, kam chodil chytat velké macky jak autobus, tolstolobiky, kteří vážili dvacet kilo a amury a candáty jako ponorky a taky sumatry, jak říkají rybáři sumcům. Jednou tam chtěl vzít s sebou i mne, ale když předtím popisoval, jak tam spadl do náhonu a málem se utopil a pak utíkal před porybným, tak jsem si to rychle rozmyslel a do Krakonošova s ním raději vůbec nešel.
Je třeba ovšem ocenit jeho soucit a trpělivost, když jsem měl nohu v sádře a Loudy mne brával na ryby jako pana Lorenze a staral se o mě. Pomohl mi rozbalit náčiní, kdo není rybář, tak si neuvědomuje, kolik bagáže si tiší blázni s sebou k vodě nosí. Vyrobil návnadu a nástrahu a já jsem seděl v křesle a pokuřoval a popíjel a on mi nahodil nebo mi podal nachystanou udici a já nahodil. Jenou jsme chytali jen pár metrů od břehu a opravdu jsme byli úspěšní, hlavně on. Je zajímavé, že když jsem nahodil přesně do míst, kde on vytáhl velkého kapra, tak mi nezabralo nic anebo a to bylo ještě horší, zabralo a já špatně zasekl a macek mi upadl, což naštve ještě víc a je to pro rybáře potupa, když už ho máte u břehu a pak ho najednou chybou upálíte. Už vidíte, jakou trofejní rybu táhnete a chystáte se pro podběrák , ryba se však ještě otočí a frnk, je pryč. Buď se vyhákne z háčku anebo utrhne návazec, protože ho máte špatně uvázaný anebo je už starý.
Některé věci se nedají rozumem vysvětlit, ale musejí se zažít, abyste jim věřili, že nejsou vymyšlené. Fascinovalo mne, jak můj parťák uměl nesmírně šikovně nabodávat na háček různou havěť. Třeba sršně, což se ale nesmí, protože sršni jsou chránění. Jiný by se bál na něho sáhnout holou rukou a napreparovat ho peánem nebo pinzetkou na háček. Ne tak můj kamarád pytlák Loudy. Nic mu sice nezabralo, ale dělali jsem si srandu, že kdyby přišel porybný, že chytáme po půlnoci, tak by mu řekl, a to nevíte ještě, na co chytáme, a pak přišel pán a začal nám vykládat, že má rakovinu a bál se, že ho udáme, že chytá po půlnoci, ale my jsme se báli zase jeho, že je porybný anebo že udá on nás, a tak jsme se tam sebe navzájem báli a pak začal foukat vítr a já jsem měl strach, že na nás spadnou větve a zabijí nás a Louďák měl ze mne švandu, že se všeho bojím a začal mi mávat před nosem velkou trávou, že mi ublíží i tráva. A pak jsem usnul a jak jsem byl opilý, tak jsem se probudil a chtělo se mi na velkou, a tak jsem šel do lesa a zabloudil jsem a nemohl jsem trefit zpátky k vodě a připadal jsem si jak ve snu anebo v jiné realitě nebo na úplně cizí planetě. Nevěděl jsem, co je skutečnost a co mé představy a trvalo notnou chvíli, než jsem pochopil, kde a proč tu jsem.
Po dlouhé době Loudy zavolal, že prý jeho tchán koupil maringotku na břehu jezera a jestli někdy budu chtít jít s nimi chytat, ale že mi teď volá kvůli něčemu jinému, abych mu proplatil hůlku, jak říkají rybáři udici, kterou jsem mu rozšlapal, když jsme spolu chytali naposledy přes noc, což jsem si už ale nepamatoval a poslal mi účtenku, že si kopil za dva litry nový prut. Tak jestli jsem mu to slíbil, tak ho musím zaplatit, i když si to nevybavuji, že bych mu nějaký prut zničil a rozšlapal, ale na rybách se kolikrát dějí věci, že jeden neví.
Jednou jsme čekali na autobus a potkali jsme pána, který se chlubil, že má v igelitce kapra. „Ale na co zabrrral vám neprrrrozrrrradím, kdybyste mi prrrrrrsty pokrrrrrajeli.“ A za chvíli sám od sebe dodal, že ho dostal na pufiky a anýzový těsto a pak nám ještě povídal o svém životě. To tak někdy je, když je někdo sám a nevypovídaný. Pozorně jsme ho poslouchali a pak přijel autobus a byl konec a každý jsme si šli po svém. A v uších nám zněl nářek jiného starého pána, který chytal na protějším břehu a nad ránem křičel do ticha. „Kua kde mám ty brejle, kde mám ty brejle?“
Rybáři bývají zpravidla podivné existence…
