Článek
Tak jsem si ji koupil a během několika hodin o víkendu přečetl. A jak na mne, jako na „průměrného“ čtenáře, zapůsobila?
Když se člověk uvolní, lehne si a příjemně se nastaví, tak je to četba milá, uvolněná a pěkně klouže po těch obrazech, které autor vytváří. Ač většina textů (jsou to vůbec povídky?) je bez děje a bez příběhu (ne všechny ale), tak si na ně brzy zvyknete.
Čtete a představujete si ty neobvyklé situace, které Petr Borkovec popisuje, třeba jak dravec ulovil veverku v letu.
„Jakmile veverka dospěla po vrcholek smrku, lehce se odrazila a dlouhým obloukem vítězně vzlétla. Mířila do vrchních větví sousedního, poměrně vzdáleného stromu. Ale udělala chybu: její oblouk byl příliš široký a větev, na niž mířila, rostla příliš nízko. Dravec nezaváhal a vyřítil se z větví, aniž by dospěl k vrcholku, v mžiku se ocitl ve vzduchu nad ubohou veverkou a těsně před tím, nežli se dotkla jehličí sousedního stromu, v němž chtěla zmizet, sevřel ji shora v drápech a jeho zobák až po kořen zmizel v její lebce. Ve vteřině pták změnil směr letu a, jako by celý obraz poskočil, viděli jsme, jak se ztrácí v dálce s bezvládnou veverkou v zaťatých drápech. Měkká, pohupující se skvrna byla tím posledním, co jsme zahlédli.“
To je panečku existenciální drama. A pak že se v těch prózách nic neděje a jsou bez příběhu. Na tomhle příkladu by si klidně učitelé českého jazyka mohli procvičovat se svými studenty interpretaci literárního textu.
Jak vidíte, ono to s tou „intelektuálštinou“ není zdaleka tak strašné a při jistém nastavení mysli může knihu číst i obyčejný mainstreamový čtenář. Když se nechá unášet proudem autorovy fantazie. A jsou to vůbec povídky a mikropovídky? Nejsou to tak náhodou básně v próze? To je přece úplně jedno. Když se zachováte podle návodu, hlava vás z nich bolet nebude. Četba to není vyloženě lehká a odpočinková, ale příjemná a v jistém smyslu dokonce relaxační ano. Klidně si k ní uvařte dobrý čaj.
Všimněte si, i humor se v knize objevuje. „V jezírku u jeskyně běželo třicet pět kuňek rudých a třicet šest užovek zelených, v pravém zadním jezírku jsem provedl třicet sedm kuněk velkých a třicet osm čolků červenookých. Cestou do jezírka jsem na zdejších loukách byl užovka.“
Vůbec obraz přírody a svět zvířat a rostlin je zde časté téma. Například jak přesekl užovku, když sekal trávu a pak složitě googlil, jestli zase doroste. Je až zábavné, s jakou naléhavostí autor řeší „takovou prkotinu“. Imaginace a jazyková výbava, to jsou předpoklady a přednosti, které porota na vítězném Borkovcovi ocenila. A jako sázkař bych si klidně vsadil i na to, že vyhraje Magnesii literu.
A ještě jednu mikropovídka na závěr. Babička ve vlaku (i když většina próz je delšího rozsahu).
„Na pupku jste velký lidi. Pijete bublinky – jste velký lidi! Tak co, sprcha voňavá? Bigroy. Bigroy. Zas něco vyměřili do našeho mozku. Jsou to lidi – rozkrýt! Rozkrýt! Děti! Dejte si auto pragovku. Já jsem babička taková osmdesátiletá vyprávěcí. Hop do auta, pragovka, hadimrška, hop do cadillacu! Přece bys nehrál žabičku? Všechny kamery kolem nás, držáky kamer. Děti, nemusíte se bát, všechny máte lidská těla, všichni tam sjedeme. Maminky! Hop do auta! Bigroy! Všechny vás ovázali. Policie tekoucí. Hop do auta pryč! Všechny kamery kolem nás, držáky kamer. Tak co? Na plakátech je vesmír. Lidská tvář. Už nikdo neví. Čau. To poznáš, že nejsem. Všechny kamery kolem nás. Zkus si sednout do aut, seš v něm velkej. Jde ti to?“
Jak jsem říkal na začátku. Když se uvolníte a necháte plynout autorova slova a obrazy, tak se Vám bude hezky klouzat v těch jeho představách a četba Vám bude místy i příjemná.
Nemusíte se té knihy bát ani vy, obyčejní čtenáři, i když se nejedná o klasické povídky, ale o něco poněkud jiného. Nepodléhejte autorovým textům, jen si je představujte.
Petr Borkovec (1970) je známější jako básník než jako prozaik a sbírek básní vydal zatím víc. Píše básně, povídky, eseje a texty pro děti. Překládá ruskou poezii 20. století, řecké tragédie a podílel se i na překladech klasické korejské poezie a japonských forem waka a haiku.
