Článek
„Vždycky jsem byl lepší hráč než ty a nejinak je tomu i dnes. Dám ti housle tam a zpátky. Minule jsme vás rozsekali a uděláme to znovu i tentokrát. Prosíme soupeře, aby kladl odpor.“
Podobně „hloupé“ věty bývají slyšet v tělocvičnách, kde se přes zimu scházejí. Na jaře, až se oteplí „vylezou“ na hřiště ven. Ale postupně jich ubývá a stává se z nich chráněný druh. Kolikrát se i stane, že musejí rezervaci zrušit, jelikož se jich nesejde dostatečný počet, aby byli „hratelní“. Hlava by chtěla, ale tělo už začíná vypovídat služby. Mají své limity. Nemluvím tu o amatérských sportovcích, kteří provozují nějakou soutěž, ale o takových těch, kteří se scházejí, jen aby si „udělali žízeň na pivo“, ale přitom to berou „strašně vážně“.
Naposledy jsem zažil něco podobného v pondělí na fotbálku. Vím, že nemohu chodit do všeho naplno, ani rychlost už nevyvíjím maximální a snažím se vyvarovat prudkých pohybů a stát jen v malé brance. Ale ono se to snadno řekne, ale pak při souboji o míč na to člověk rychle zapomene. S jedním protihráčem, který je nesmírně ambiciozní, až nezdravě (takoví bývají manažeři, kteří jsou neustále hnáni majiteli k výkonům a statistikám a potřebou jen vítězit a nikdy neprohrát a být úspěšní) se už týden dohadujeme, jestli byl můj zákrok faul či nikoliv.
Oni to těžko ti mladší rozdýchávají, když je obtloustlý strejda na hřišti poníží nějakou rychlou kličkou či povedenou střelou nebo neočekávaným zrychlením a pohybem. Takoví hráči klamou tělem a ti krásní a hubení a úspěšní kvůli nim bývají naštvaní, ale protože jsou dokonalí, tak to nepřiznají a „to byl přece faul“.
Čím jsme starší, tím déle kurýrujeme svoje nemoci a různá zranění a svalovou únavu. Znám to ze své zkušenosti. Jednou jdu a pak se týden vzpamatovávám a další týden pauzíruji, abych příště mohl jít hrát znovu. Jsem si vědom, že už dlouho to takhle nepůjde a jednou budu muset skončit, ale dokud alespoň ještě trošku můžu, tak to ještě nechci úplně zabalit, protože pak bych si připadal jako „totální duchna“. Na to je ještě času dost na odpočinek a jiné aktivity, než fyzické a sportovní. Jen se vždycky modlím, abych si neutrhl achilovku, nebo se nějak vážně nezranil, to by byl můj konec, to bych pak už zabalil. A někdy cítím to pálení, které znám, protože jsem už jednu utrženou dříve měl.
Ještě raději než na fotbal chodím hrávat hokej. Přestože nejsem tak rychlý, jako o dvacet let mladší a o třicet kilo lehčí hráči, neztratím se mezi nimi a tu a tam i rozhodnu zápas. A druhý den mě rozhodně tolik nebolí nohy, jako když hrajeme v tělocvičně a běháme za balonem. Nechlubím se, ale chci tím jen říct, že led a klouzavý pohyb je pro tělo šetrnější, než tvrdé parkety nebo umělá tráva. Obzvláště pokud má člověk nadváhu, tam se to na tvrdém povrchu ty prudké pohyby projeví ještě víc a můžete si snadno přivodit úraz. Na ledě zase hrozí jiná zranění, třeba co se stalo mému kamarádovi Milanovi. Nešťastně se v závěru utkáni srazil se spoluhráčem a když padal, tak si přisedl kotník a měl komplikovanou zlomeninu a teď se s tím několik měsíců léčí a neví, jestli se mezi nás ještě někdy vrátí. Ale nepřivolávejme to. Pozitivní mysl a půl je hotovo. Jen ten zápas je prohraný, který je prohraný předem v naší mysli. Sezením večer u televize se asi nezraníte, ale…Dokud bude hrát Jaromír Jágr, tak i já budu chodit na naši THL (teplákovou hokejovou ligu).
Když je člověk ve věku okolo padesátky, tak má několik možností, jak svůj život změnit. Tomuhle období se říká krize středního věku, či druhá míza. Nejčastěji to pánové řeší tím, že si najdou milenku/y, koupí motorku, sportovní auto, založí kapelu, napíšou knihu, začnou hodně cestovat anebo se vrhnou na sporty, pokud to však ještě jejich zdravotní stav umožní. Případně se někomu povede, pokud na to má finanční a časové možnosti, všechny nebo některé aktivity spojit.
Já mám přes padesát dávno a bez mučení se přiznávám, že tuhle svou krizi středního věku řeším především sportem. Bezvadně si při něm vyčistím hlavu a dokud tělo jakž takž slouží, tak sportuju co to jde.
Snažím se hýbat každý den alespoň trošku, abych si mohl v hlavě udělat fajfku, že mám splněno. Zároveň to ale nesmím příliš přehnat, protože když se nechám vyhecovat mladými a pohyblivějšími hráči a chci s nimi závodit a soutěžit v rychlosti, tak se pak nemohu několik dní hýbat a riskuji zranění, takže takhle ne, tohle není správná cesta. Každý den lehce sportovat a pokud možno měnit pohybové aktivity, ale přiměřeně svým fyzickým schopnostem a svému věku. Kolo, posilovna, plavání…
Sportovat okolo padesátky je zrádné. Čím byli mí vrstevníci v mládí sportovně aktivnější a provozovali sport na vyšší úrovni, tím víc jejich tělo dostalo zabrat a už se dnes ani nemohou mezi nás připojit.
Nyní jsme se věnovali kolektivním sportům a někdy příště se zaměříme na ty individuální. Sportujte, dokud můžete, ale rozumně, úměrně svému věku a schopnostem. A nenechávejte se zbytečně vyhecovat těmi mladšími, ať se nezraníte.
Ve zdravém těle, zdravý duch.
