Článek
Bílovice nad Svitavou se nacházejí severně od brněnské městské části Maloměřice a Obřany. Obec leží na železniční trati Brno-Česká Třebová a protéká jimi řeka Svitava. V katastru obce se nacházejí rozsáhlé lesy. Dominantu obce tvoří kostel Svatého Cyrila a Metoděje. Svým charakterem, významem i počtem obyvatel (přibližně 3700) odpovídají spíše menšímu městu než vesnici, na Moravě se říká dědině. Bílovice bývaly oblíbeným místem výletů obyvatel Brna již za první republiky. Chodívali pěšky od konečné stanice šaliny z Obřan podél řeky Svitavy do Bílovic, případně i dále. Zejména v období před druhou světovou válkou byly Bílovice oblíbeným letním sídlem a výletním místem řady českých umělců.
Často sem jezdíval a později i řadu let žil novinář a spisovatel Rudolf Těsnohlídek, autor půvabných příběhu o lišce Bystroušce. Trvale zde žil i komunistický básník S.K. Neumann, otec popleteného krále z Pyšné princezny, jehož zdejší pobyt inspiroval k básnické sbírce Kniha lesů, vod a strání. Prázdniny v tichém údolí Svitavy pravidelně trávili bratři Čapkové, do bývalého mlýna U Julinků často chodil malíř Alois Kalvoda, do Randulovy vily jezdíval sochař František Úprka, do vily rodiny Poláčků zase malířka Zdenka Braunerová. Bílovice dobře znali i básníci Jakub Deml, Viktor Dyk a František Gellner, spisovatelé Jiří Mahen a Marie Majerová, malíři a sochaři Otakar Kubín a Vencenc Makovský, herci Karel Hoger a Oldřich Nový či hudební skladatel Leoš Janáček, který svou operou proslavil Příhody lišky Bystroušky po celém světě.
V Bílovicích nad Svitavou vznikla tradice Vánočních stromů republiky. Zasloužil se o to novinář Rudolf Těsnohlídek. V roce 1919 před Štědrým dnem nalezl s přáteli v lese odložené děvčátko, které později dostalo jméno Liduška. Před pár lety tam postavili novou rozhlednu. V místě nálezu dítěte je dnes pomníček, nachází se nedaleko hájovny lišky Bystroušky nad nově zbudovaným rybníčkem okolo něhož vede pěkný táhlý kopeček kolem Šumbery nahoru na Klajdovku, který často šlapu nahoru. V těch místech jsou pěkné cyklostezky i jen takové úzké pěšinky pro bajkery. Spisovatel Těsnohlídek inicioval v roce 1924 první charitativní sbírku pro chudé a opuštěné děti. Ta se uskutečnila v Brně na náměstí Svobody pod Smrkem dovezeným z Bílovic. Těsnohlídkův Vánoční strom republiky byl spolu s německým Výmarem první v Evropě. Tato tradice se později rozšířila do ostatních měst. I nyní do Bílovic směřují turisté a cykloturisté cíleně nebo jimi projíždějí. Dole pod kopcem teče pramenitá voda ze studánky, kde může poutník spočinout a svlažit své rty.
Když jsem jel bílovický kopec poprvé, funěl jsem a nadával, proč musí být tak dlouhý. Teď, když ho jezdím poměrně často, si v něm začínám nacházet podivné masochistické zalíbení. Tedy ne, že bych nefuněl a že bych ho vyletěl, jak raketa, jak lžu na „fejsu a instáči“ a vychloubám se přitom, jaký jsem velký cyklista a fotím se u toho, tak to rozhodně není. Ale už alespoň dobře vím, za kterou zatáčkou jaká bude další následovat, kolik zbývá metrů, než se stoupání zmírní a člověk si odpočine a podobné pomůcky cyklisty si v něm zařezávám do paměti a vytahuji v případě potřeby, kdyby už tělo, nohy a plíce chtěly začít stávkovat. Dole buď vůbec nepřemýšlím a jako stroj šlapu a šlapu anebo si řeknu, že tentokrát si kopec užiju a pojedu ho na pohodu a svým tempem a nenechám se nikým strhnout k závodění. Nejsem prototypem cyklisty už jen svou váhou téměř sto dvacet kilo, tak si umíte představit, jak mě to více než tříkilometrové stoupání musí bolet, když se snažím jet rychle. V mládí jsem hodně jezdíval na kole a nyní se ku kolu horskému a intenzivnímu ježdění na poměry běžného cykloturisty zase rád vracím. Jelikož mi ukradli mé staré horské kolo, kopil jsem si horáka nového a taky mám po jednom kamarádovi, který umřel, jeho kolo cestovní na cykloturistiku, takže ta kola střídám. Někdy se nechám strhnout a když mě někdo předjede, tak zrychlím a podvědomě s ním začnu závodit, ale většinou si jen tak na pohodu na večerníčka vyšlapávám jako pantáta, protože už mám svůj věk.
Za tu snahu se nechat strhnout může mysl bývalého sportovce a dnešní doba a práce a potřeba světa neustále soutěžit. Čím jsem starší, tím se nechávám však strhnout méně a když vidím, že je to vyšlehaný závodník anebo důchodce na elektrokole, tak zpravidla nereaguji vůbec, když mne ale někdo šmikne jen o fous a je patrné, že nevypadá, že by mohl nosit puntíkatý dres krále vrchařů a mám své nové kolo, zrychlím a snažím se s tím člověkem držet šlap.
Kdysi mne takto předjela maminka s dítětem na sedačce za sebou, starý pán, který u toho telefonoval (ten měl ovšem elektrokolo) nebo mě vzal běžec, což bylo potupné, ztratil jsem ho před poslední zatáčkou a už jsem ho v lese nenašel, přestože jsem po něm pátral. Tu maminku jsem nahoře dojel a v cílové rovince ji šmikl, to jsem musel, jinak by to byla velká ostuda. Před nedávnem mě tam předjel prošedivělý frajírek. Měl horší kolo, ale vypadal lépe než já, byl hubenější a měl pěkně vyrýsované nohy, ne však jako cyklista, ale spíš jak fotbalista, protože šlapal s koleny od sebe jako kačena. Přeřadil jsem na tvrdší převod a v polovině kopce před Resslovým pomníkem, kde se stoupání zmírňuje, jsem ho sprintem vzal. To by ještě nebylo nic zaznamenáníhodného, každý člověk někdy někoho na kole do kopce předjede. Ale jak jsem cítil tu jeho namyšlenost, neudržel jsem se a když jsem projížděl kolem něho, procedil jsem mezi zuby: „takovej dědek mě tady nebude předjíždět“ a pomalu jsem se mu začal vzdalovat. Nutno poznamenat, že ten pán nebyl starší než já. Něco zamumlal, čemuž jsem vyčerpáním nerozuměl, silně jsem funěl a nebyl schopen se soustředit na nic jiného, než na sebe a svůj výkon. Za chvíli mi ale ztuhly nohy a úplně mi došlo. Chlapík se usmíval a předjel mne s poznámkou: „to ti dlouho nevydrželo“ a pak jsem ho už nikdy neviděl. Má bezmoc byla k uzoufání. Nebylo pomyšlení, že bych se za ním pustil, jen jsem s pokorou došlapal tempem zmoženého dítěte nahoru a neměl síly ani zuřit.
Přesto jsem byl zpětně rád, že jsem zkusil sprintovat, byla to změna a tělo v tu chvíli zapomnělo na únavu a hlava na starosti z práce, kde mne vytočil nějaký člověk svými nejapnými dotazy a svou nevychovaností. Kyselina mléčná v nohách a pánovy šedivé vlasy v malebné přírodě udělaly své. Tady to mám moc rád, tady bývám chvíli šťastný.
Z Hádů na Šumberu cesta zdá se krátká, zatímco es ká Neumann jarního rusáka tu veršem koval, já chodím podél lomu do Maloměřic dolů a nevracím se domů. Lesem se spolu nesem zpátky přes Bílovice, s Jiříkem u studánky vypijeme dva litry slivovice a místo lišek svlečem pár jarních slečen, ze kterých nezůstane nic, v tichu zpovědnic. Díky bílovický kopče, žes ze mne udělal lepšího člověka…
