Článek
Všichni si jistě vybavíte toho nerudného režiséra, který popíjel lahvové pivo, kouřil jednu za druhou a chodily za ním dívky a ženy. Možná ale nevíte, jak je ve skutečnosti Jan Kolařík pracovitý člověk.
Narodil se v roce 1968 v Drnovicích u Vyškova (Drnovice si můžete pamatovat, několik sezon hrály první fotbalovou ligu a nastupovali za ně i někteří reprezentanti) a v deseti letech se přestěhoval s rodiči do Brna. Od roku 1982 hrál v dětském studiu Divadla na provázku. Vystudoval tu hereckou konzervatoř a jeho divadelní působení zůstalo spojené s Divadlem Husa na provázku (do roku 1990 Divadlo na provázku). Ještě během studia se od roku 1988 objevoval na jeho jevišti a od roku 1991 zde získal stálé angažmá a s různými přestávkami v tomto divadle září až dosud.
Od roku 1994 uvádí také ranní vysílání na Rádiu Krokodýl a věnuje se i další rozhlasové práci. Představil se v několika celovečerních filmech (např. Posel, Hastrman, Havel, Chyby). V televizi debutoval již v roce 1985, od té doby hrál v několika televizních filmech a seriálech (např. Detektiv Martin Tomsa, Četnické humoresky). Po roce 2010 se začal v televizních seriálech objevovat častěji (např. První republika, Rédl, Rapl, Devadesátky, Dobré ráno, Brno!). Od 90. let minulého století i dabuje.
Za hlavní roli slovenského hudebníka Dežo Ursinyho v komorní inscenaci Divadla Husa na provázku Nie sme doma režisérky Anny Davidové poskládanou z dopisů umírajícího na rakovinu jazyka v panelákovém bytě, které posílal svému dospívajícímu synovi, byl vloni nominovaný na divadelní cenu Thalii. O představení jsem si přečetl na webových stránkách Divadla Husa na provázku. Je stále vyprodané, ale jakmile se mi podaří ho shlédnout, tak vám sem o něm napíši.
Poprvé jsem Jana Kolaříka viděl někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let ještě ve staré budově v Divadle na provázku v Domě umění, kde mne již tehdy jako mladý zaujal rolí Bublifuka v Pitínského hře Park. Dodnes si pamatuji jeho přihlouplý výraz a to, jak dělal ze slin velké bubliny, to byla velká kuriozita a ten jeho potřeštěný podivínský obličej s vykulenýma očima si vybavuji ještě teď.
Trochu se s Honzou znám osobně, jelikož jsem s ním v devadesátkách chvíli pracoval v rádiu Krokodýl, kde každý den vysílal od velmi brzkých ranních hodin (prý se jedná o rekord, neboť tam nepřetržitě moderuje již více než třicet let, což je v jednom rádiu tak dlouhou dobu světový unikát). Připravoval jsem tam pro něj krátké a někdy i snad vtipné texty, které tam vypouštěl svým osobitým stylem do éteru jako Kachny.
Pamatuji si, že byl velmi dobrý tenista a v turnaji osobností se umísťoval na čelných příčkách a taky měl rád cigarety, což mu zůstalo dodneška. A když jsme u těch drbů, víte jak mne naučil říkat našemu krásnému hlavnímu městu? Žádná Praha či Prágl, jak někdy v Brně říkáme, ale zcela originálně „Švindlštat“.
Také mi prozradil, že za svého duchovního otce považuje dlouholetého dramaturga a ředitele Centra experimentálního divadla a bývalého rektora Janáčkovy akademie múzických umění, pana Petra Oslzlého.
Až budete někdy ve známé hospodě U Zlatého tygra, tak si všimněte vzadu na stěně plakátu s Honzou, který hraje Hanťu podle předlohy Bohumila Hrabala a jeho slavné knihy Příliš hlučná samota.
Takže teď už víte, komu bude patřit ten hlasitý smích při přenosu z udílení Českých lvů. Ze srdce mu přeji, aby tu cenu pro nejlepšího herce v hlavní roli v seriálu získal právě on. My v Brně jeho kvality známe už dávno. Před šedesátkou se mu náramně daří. Nezastaví se a je stále v jednom kole. Exceluje v divadle, filmu i v televizi, je uznávaný dabér a v rádiu je mezi posluchači velmi oblíbený moderátor.
Na závěr ocituji Jana Kolaříka, jak mi napsal, že vidí sám sebe. „Bolek o mně říká, že jsem skvělý herec, který netouží po slávě. Vystrkovat se někam do popředí není to, po čem toužím, akorát se pokouším profesi nelajdat, páč přesvědčit večer diváky o tom, že naše konání má smysl, je občas těžké.“
