Článek
Tím neříkám, že je špatný. Je velmi silný a má jasné poselství a svou výtvarnou stylizací a barvami je pozoruhodný a v kategorii kostýmů či kamery bude pravděpodobně oceněn i na Českém lvu, ale prostě jsem dokoukal a pak se z něho desítky minut vzpamatovával, a to jsem se ještě přistihl, že jsem ve druhé polovině filmu začal místy i klimbat. Unavený člověk prostě na některá témata a situace a styl vyprávění nemusí mít zrovna po celém dni náladu.
Jelikož vyšel u filmových kritiků zcela naprázdno film Vlny Jiřího Mádla, tak se domnívám, že na Českých lvech naopak vyhrají Vlny a Amerikánka tam posbírá ocenění za kostýmy nebo scénu.
Hlavní hrdinkou je děvčátko a později žena Ema Černá, která měla těžký život a prošla si za socialismu pasťákem a pěstounskou péčí a po revoluci se jako plnoletá těžko srovnávala se svobodou za pomoci drog a prostituce k obživě.
Je samozřejmě chvályhodné, že se Viktor Tauš rozhodl natočit takovýto film, který u nás takovým způsobem ještě natočen nebyl (podobné téma zpracovává například Filip Renč v Requiem pro panenku) a ke kterému má naprosto osobní vztah, jaký běžný divák naštěstí mít nemůže. Je známo, že na ulici jako bezdomovec poznal skutečnou Amerikánku a její příběh ho natolik fascinoval, že o něm napsal divadelní hru a později se mu ji podařilo i zfilmovat za přispění štědrých mecenášů a výtěžek šel na pomoc právě takovým dětem, o kterých film pojednává. A tohle celé v sobě nosil více než dvacet let. Ohromně silná výpovědní hodnota a snaha pomoci podobně postiženým dětem, je na celém příběhu ta pozitivní zpráva, že vlastně jednou může skončit dobře. Skutečná Amerikánka nyní pomáhá jako sociální pracovnice právě takovým dětem, které sama jako malá poznala a žila s nimi.
Svou naléhavostí a silou prožití a intenzitou jistě má film na světě své místo a je důležité, že byl natočen. Mám-li však být upřímný, tak jsem se na něho díky ohromné publicitě a co všechno o něm bylo napsáno těšil a po jeho shlédnutí jsem byl mírně zklamaný. Prostě běžný divák nemá chuť vidět něco tak ošklivého, jako je mlácení se mladých holek v pasťáku, kradení a prostituce a halucinogenní stavy, pod jejichž optikou se většina barevných scén odehrává s prolínáním časových rovin. Hlavní hrdince pomohla přežít i v těžkých životních situacích silná víra a sen o tom, že se jednou vypraví do Ameriky za svým tátou, kterého nikdy nepoznala. Její matka (přesvědčivá a čím dál výraznější Lucie Žáčková, už žádná Slepice z Rapla), která děvčátku pořídila staršího a mladšího bratra a která se o své děti nikdy pořádně nestarala, protože měla potíže sama se sebou, věčně zpitá nebo zfetovaná a na živobytí si vydělávající prostitucí předala genetickou výbavu i svým dětem.
A také Amerikánka později šla v matčiných šlépějích. Jak silná to musela být žena ve skutečnosti. Je o ní známo, že se „z toho dostala“ a nyní žije normálním životem a pomáhá právě dětem bez domova. Za zmínku stojí herecké výkony. Dospělou Amerikánku ztvárnila Pavla Beretové, která má za sebou úspěšný rok a přestože tady u kritiků svou nominaci neproměnila, oceněna byla jako herečka v jiném filmu, kde hrála hlavní roli a sice Rok vdovy. Spolu s Lucií Žáčkovou se několik měsíců věnovaly právě opuštěným dětem v dětských domovech, se kterými vedly různá cvičení a připravovaly je pro role ve filmu, kde se tyto děti neherci objevují. Skvělý výkon podala představitelka mladé Amerikánky, holčička Klára Kitto, která byla rovněž nominována na cenu kritiků za svou roli. Přestože na divadle hrají s úspěchem Amerikánku Tereza Ramba a Eliška Křenková, tady se režisér rozhodl svěřit hlavní roli jiné herečce.
Amerikánka je film bezesporu artový s krásnými obrazy a barvami a výtvarnou stylizací s přesvědčivými hereckými výkony. Některé scény mi trošku připomínaly film Kill Bill nejen svou barevností, ale i viděním ženskou optikou. Žena, která bere svůj osud do vlastních rukou, byť tady není tak velká nadsázka, jako u Tarantina a také se tu neumírá, jen skutečně trpí. Svou barevností a viděním různých lidí v různých barvách mi zase připomněl scény z filmu Až přijde kocour Vojtěcha Jasného.
Jsem rád, že jsem ten film, o kterém se teď tolik mluví viděl, a že mám splněno, oceňuji jeho poselství a to, že otevřel nové téma, které se snaží i řešit. Zaujal mne svou výpravou, ale znovu se na něj dobrovolně dívat už nebudu, nejen proto, že to stojí úsilí a není to příjemná podívaná.
Pokud jste ho ještě neviděli, tak se na něj nejdřív připravte a nalaďte.
A Viktoru Taušovi i dalším jeho spolutvůrcům blahopřeji, že kritici ocenili jejich mnohaleté úsilí o nápravu světa.
