Článek
Jak se vyjádřil jeden z diskutujících na filmovém fóru, Amerikánka je považována přesně za ten typ filmu, který budou intelektuálové a kritici milovat, ale obyčejný divák z něj moudrý nebude. Přestože se za intelektuála a kritika (věřím, že právem) považuji, musím konstatovat, že v případě tohoto filmu hodně souzním s obyčejným divákem.
Už je to asi osud umělecky laděných filmů, že se v některých případech nelíbí ani odborníkům na dané téma. Když si vzpomenu třeba na Nabarvené ptáče, při kterém údajně lidé omdlévali a museli být odváděni ze sálu, tak je to podobný případ humbuku, který také šel zcela mimo mě. Dokonce si vzpomínám, že jsem se tehdy u jedné lehce ujeté scény ze statku neudržel a hlasitě se rozesmál, což vedlo k tomu, že nakonec málem vyvedli ze sálu mě.
Interpretace již interpretovaného
Amerikánka je autorsky velice silně originální film, což je při produkci určené pro masového diváka v kinech problém. Je prodchnutý řadou symbolů, metafor, barev, hudby a až snově laděných dialogů, které výrazně překračují to, na co je běžný divák zvyklý. Příběh totiž není vyprávěn vizuálně, tedy výjevy ze života hlavní hrdinky, ale prostřednictvím emocí, které v ní zažitá životní úskalí vyvolávají. V podstatě se díváme na subjektivní interpretaci skutečnosti, ze které si máme udělat interpretaci vlastní. To je strašně náročné.
Jde to ruku v ruce s druhým problémem: aby na nás příslušné scény dostatečně emočně působily, jsou prezentovány v šílených barvách, vyloženě bijících do očí. Ve výsledku to je podobný argumentační faul jako v takzvaných lekacích scénách v béčkových hororech, kde se neleknete pohledu na upíra nebo ducha, ale třísknutí činelů. K laciným emocím mám prostě odpor.
Originalita a retro mimo svůj živel
Jak moc může umělecký film, jako je Amerikánka, oslovit diváka? Neříkám běžného diváka, který zajde do kina dvakrát do roka, ale spíše někoho, kdo filmy sleduje rád a každý měsíc vidí několik nových. Jak v dnešní době, kdy jsme viděli řadu emocionálně laděných filmů (viz výše), při kterých diváci omdlévali, odcházeli z projekce nebo byli kvůli nevhodnému smíchu z projekce vyváděni, může ještě být považován za originální?
Odpověď samozřejmě je, že moc ne. Kdyby takový film někdo natočil v 60. letech, byla by to nesporně velká senzace. Na druhou stranu s ohledem na skutečnost, že se dost výrazně strefuje do minulého režimu, stala by se z něj trezorová záležitost. V archivech by se na něj prášilo někde mezi filmy Skřivánci na niti, Spalovač mrtvol a Den sedmý, osmá noc. Připouštím, že by to byla dobrá společnost, ale je 35 let po revoluci a všechno ve filmu ukazované už jsme dávno viděli. Jinak i lépe.
Nedůstojné navázání na filmovou historii
Jistě se řada lidí se mnou shodne, že trezorové filmy, které jsem uvedl v posledním odstavci, patří do zlatého fondu české kinematografie. A že snímek, kterému se dostalo takové mediální pozornosti a který byl nominován na ceny Český lev ve čtrnácti kategoriích, na ně bude důstojně navazovat. Jistě, je to trochu jiný žánr a jsme v úplně jiné době, ale takhle oceňovaný film musí mít něco do sebe.
Amerikánka možná doplácí na to, že je až příliš znát, že předloha je vhodnější spíš pro divadelní prkna. Tam by se vyjímala slušně, protože se jedná především o výpověď jedné postavy, která zažívá spoustu bolesti a zamýšlí se nad ní. De facto je to jediná, neměnná pozice, která je v celém filmu prezentována. O nějaké souvislé narativní struktuře si můžeme v plejádě alegorií, metafor a dalších obrazů nechat jen zdát. Jinými slovy, musel bych si hodně vymýšlet a dokreslovat, abych dokázal reprodukovat, co se vlastně všechno stalo. Připouštím, že u některých filmů mě to baví, tady ale ne. Je to na mě moc.
Nevhodně zvolený formát
Shodou okolností jsem měl o něco později možnost stejný materiál skutečně vidět i jako divadelní představení, tentokrát s dětmi z dětských domovů. A světe, div se, bylo to úplně o něčem jiném. Dialogy byly živé a působivé, na rozdíl od filmu postavy s výjimkou hlavní hrdinky nesplývaly do barevné duhy, jako když jste pod vlivem LSD, a celé představení se odehrálo za necelou hodinu. Bavilo mě to.
To mě přivádí k poslednímu problému, který si zasluhuje okomentovat. Je to problém, na který u filmů občas narazíte: nevhodně zvolená délka. Vezměte si knihu Harry Potter a Fénixův řád, která má více než 800 stran. Režiséra filmu, milovaného i zatracovaného Davida Yatese, nenapadlo nic lepšího, než tuhle tunu materiálu narvat do 138 minut – to je asi šest stránek na minutu filmu. Tři čtvrtiny knihy, mimochodem výborně napsané, tak šly rovnou na smetiště dějin. Spolu s možností diváka neznalého předlohy film pochopit.
Ještě extrémnější příklad, který asi není znám tolika lidem, je sága Temná věž od Stephena Kinga. Řada Kingových čtenářů nejspíš ani netuší, že tohle dílo na pomezí westernu, fantasy a hororu bylo zfilmováno, pohříchu se tak však v roce 2017 stalo. Tady dokonce tvůrci narvali do jednoho filmu o 95 minutách (v hlavní roli Idris Elba) celých osm knih! Co z toho vzniklo, je asi nasnadě.
Totéž, ač v menším měřítku, se podle mě stalo i Amerikánce. Zatímco hodinové představení v divadle je snesitelné a vyvolá emoce, téměř dvě hodiny filmu, které nemají takovou bezprostřednost jako dramatické představení, vás plejádou barev a omíláním téhož rozpoložení spolehlivě znechutí.
Velká očekávání raději nemějte
Jestliže jste Amerikánku ještě neviděli, raději se obrňte trpělivostí a nečekejte od toho zázraky. Je možné, že se vám přesně trefí do vkusu nebo že si v ní najdete něco hezkého. Ať už máte rádi psychologické sondy nebo kritiku komunistů – některé věci prostě nikdy neomrzí. Osobně bych však před film dal varování před epilepsií, podobně jako při spouštění herních konzolí. Když jsem šel tu noc spát, všechny moje sny měly tak jasné barvy, jako by je namaloval Paul Gaugain.
Pokud nevíme, co si o filmu myslet (a já to po prvním zhlédnutí opravdu nevěděl), můžeme alespoň s jistotou říci, že se jedná o umění. Na rozdíl od Taušova dnes už letitého snímku Sněženky a machři po 25 letech je toto umění ceněno výše. Můj názor však je, že neprávem. Chybí mi tu hlubší podstata.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
