Článek
Jsou lidé, pro které byla Samotová revoluce chvíle, kdy mohli konečně zvednout hlavu. Jsou lidé, kteří ji pomáhali vybojovat v době, kdy měli před sebou skoro celý život. A pak jsme tu my. Generace, která se narodila na začátku devadesátých let, v prvních svobodných dnech téhle země. Generace, které už nikdo nemusel vysvětlovat, co je cenzura, kdo je disident a proč je nebezpečné říkat nahlas pravdu.
Svoboda je pro nás něco, co tu prostě vždycky bylo. Dětství bez hranic, školy bez politických seznamů, budoucnost bez jakýchkoli direktiv. Nezažili jsme odpornost propagandy ani bezmoc, když stát rozhoduje prakticky o všem. Proto je pro nás možná těžší pochopit, proč se o 17. listopad vůbec bojovalo. A ještě těžší je si připustit, že bychom o to všechno mohli zase přijít.
Prarodiče: svoboda jako úleva i nejistota
Naši prarodiče mají zkušenost s tím, jaké je žít ve světě, kde nemůžete říct nahlas, co si myslíte. Zažili válku, poválečné lynče, únor 1948, čistky, sovětskou okupaci. Čtyřicet let se učili držet hlavu dole a přežívat.
V listopadu 1989 se jim doslova změnil svět. Najednou stáli v realitě, na kterou je nikdo nepřipravil. Svoboda neznamenala jen právo mluvit, ale také povinnost řídit vlastní život bez návodu a bez mantinelů.
Mnozí z nich sledovali divoká devadesátá léta se strachem. Zmizely jistoty, které jim režim přece jen poskytoval. Nový trh připomínal džungli a kdo přestával stíhat tempo, toho doba semlela. Z jejich pohledu se velké ideály někdy zvrhly v cynické podnikání a v pocit, že vyhrává ten nejbezohlednější.
Proto někteří dodnes říkají, že dřív bylo líp. Není to obvykle proto, že by toužili po návratu komunismu. Ale proto, že po revoluci přišli o místo ve světě, který začal najednou patřit jiným. Jejich vztah k 17. listopadu je plný vděčnosti i hořkosti. Chtějí, aby si svobody vážili ostatní. Jen si sami někdy nejsou úplně jistí, co vlastně získali a co ztratili.
Rodiče: doba ztracených ideálů
Pro rodiče byl 17. listopad vzpruhou. Po letech šedi a bezmoci přišla šance dokázat něco vlastního. Najednou bylo možné cestovat, studovat, budovat kariéru. Samozřejmě také podnikat. Otevřel se svět, o kterém dříve jen četli v zakázaných knihách a časopisech z Tuzexu.
Jenže z této generace zároveň zaznívá nejvíc deziluze. Mnozí věřili, že svoboda znamená spravedlnost. Že když padne režim, společnost se sama od sebe narovná. Místo toho přišla tvrdá realita privatizačních podvodů, mocenských her a nerovností. Postupně se z romantických snílků stali lidé, kteří mluví o politice jako o špinavé věci a odvracejí se od ní. Často dokonce neví, koho volit.
O ideálech revoluce už často mluví jen šeptem. Jako o něčem, co tu bylo a co se nějak vytratilo. Největší strach dnešní čtyřicátníci a padesátníci mají z toho, že jejich děti budou považovat demokracii za zbytečnou samozřejmost. A že všechno, co se tehdy podařilo vybojovat, se prostě rozplyne v nezájmu.
Pamětní deska Sametové revoluce na Albertově.
Mladá generace: Vážíme si svobody dost?
My, kteří jsme vyrostli ve světě internetu, otevřených hranic a extrémně levných letenek, jsme nikdy na vlastní kůži nepoznali opak svobody. Nikdo nám neřekl, že musíme mlčet. Nikdo nás nehlídal na hranicích. Nikdo nám nezakazoval číst, cestovat, nakupovat všechno možné, a z celého světa. Demokracie byla všude kolem nás, ještě než jsme vůbec věděli, co to znamená.
Možná právě proto nás tolik nepálí. Až příliš často kolem sebe vidím, že se zajímáme jen o vlastní komfort. A když někdo nabídne jednoduché řešení těžkých věcí, zní to pro mnoho lidí – i mladých lidí – lákavěji než nekonečné debaty a kompromisy. Někdy se zdá, že demokracie si začala klást až moc podmínek. Že vyžaduje příliš pozornosti.
A taky že svoboda je jen ozdoba, která se dá lehce odložit. Koneckonců na internetu už jsme sledovaní takovým způsobem, že kdyby se k tomu dostali vládní činitelé, máme diktaturu lusknutím prstu. Zatím je to jen diktatura konzumu.
Přitom svět kolem nás ukazuje, jak rychle se mohou věci zvrtnout. Stačí malá krize, stačí nepohodlný názor, stačí chvíle, kdy většina přijme, že menšina nesmí promluvit. Lhostejnost je možná větší hrozba než jakákoli tajná policie. A pro naši generaci představuje ztráta svobody přesně to: necítit žádné velké znepokojení ve chvíli, kdy mizí v nenávratnu.
Revoluce neskončila. Jen se jaksi rozplývá
17. listopad není datum, které patří do učebnic dějepisu a jinak na něj můžeme s klidem zapomenout. Je to datum s velkým vykřičníkem. Běh dějin se může kdykoli otočit zpátky. Často se to stane ve chvíli, kdy si společnost řekne, že jí to může být jedno.
Teď nepotřebujeme další revoluci. Spíš potřebujeme znovu pochopit tu sametovou. Její smysl nežije v symbolech a pamětních deskách, ale v každodenním zájmu o svět, který sdílíme. Probouzejme ho, jak jen můžeme.
V celosvětovém měřítku je plno zemí, hlavně na východ od nás, kde mají ke skutečné demokracii hodně daleko. Bylo by naivní myslet si, že „odkaz zahraniční revoluce“, jak poeticky nazývali komunisté puč v carském Rusku, je bezpečně na smetišti dějin. Cestu ven nachází neustále.
Svoboda je totiž jen tak silná, jak moc o ni stojíme. A otázka pro naši generaci zní jednoduše: Stojíme o ni i nadále, i když to není pohodlné?
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
