Článek
Cestu po Londýně začínáme trochu netradičně. Na nástupišti 9¾ na nádraží King’s Cross. Místo, které zrodila fantazie J. K. Rowlingové, je dnes symbolem moderní mytologie a Mekkou fanoušků Harryho Pottera. Zároveň stojí jen pár metrů od místa, odkud se kdysi rozjížděly první parní vlaky do Skotska, tehdejší „okna do světa“ pro obyvatele viktoriánského Londýna.
O kus dál už město měkne: malé domy s barevnými dveřmi, stylová černá zábradlí, ticho přerušované jen hodně vzdáleným rachotem metra. A luxusní automobily. V těchto čtvrtích trochu dál od centra, se člověk nejlépe učí, co znamená „londýnský klid“. Zatímco v Paříži vás dějiny obklopují na každém kroku a křičí vám do uší, v Londýně šeptají. Důrazněji jen na některých místech.
Kde jinde začít, než na nástupišti 9¾ na nádraží King's Cross?
Kensington, naše základna pro průzkum Londýna, je velmi příjemná, klidná, moderní a bohatá část města.
Muzea jako katedrály poznání
Západní Londýn, především South Kensington, působí jako město ve městě. Na několika ulicích tu stojí tři z nejslavnějších muzeí světa – Natural History Museum, Science Museum a Victoria and Albert Museum.
Neogotická stavba přírodovědného muzea vypadá jako chrám, a s tímto záměrem ji i postavili. V devatenáctém století se věda v Británii stávala novým náboženstvím, a tak architekt Alfred Waterhouse postavil tuhle „katedrálu evoluce“ s věžemi, arkádami a sochami prehistorických zvířat místo svatých. Dost stylový nápad.
Vedlejší Victoria and Albert Museum je poctou lidské tvořivosti. Sbírky šperků, látek, soch i architektury připomínají, že Londýn byl centrem impéria, které do svých muzeí shromáždilo kus světa. Samozřejmě ne vždy úplně legálně, ostatně těch sporů se státy, odkud si Britové přivezli historické artefakty, je celá řada.
Londýnské Science Museum, tedy muzeum vědy a techniky, přivítá ročně miliony návštěvníků.
Victoria and Albert Museum je největší muzeum umění a designu na světě. Najdeme ho jen o pár kroků dál. Vstup do obou muzeí je zdarma.
Národní galerie na Trafalgarském náměstí je domovem více než 2300 obrazů.
Na druhou stranu v Londýně jsou víc v bezpečí než někde v nestabilních arabských zemích. I poměrně civilizovaný Egypt během nedávných nepokojů trpěl. Je to zvláštní pocit, obdivovat tuhle krásu a zároveň si uvědomovat, jaké občas nehezké příběhy za ní stojí. Jako milovník historie ale upřednostňuji zachování památek pro příští generace, a to se Angličanům daří.
Zelené plíce velkoměsta
Z muzejní čtvrti se vydáváme přes obrovský park Kensington Gardens, někdejší soukromý pozemek královny Anny, který se otevřel veřejnosti v roce 1841. Dnes tu lidé běhají, čtou a krmí labutě, nebo si jako my prostě užívají klidu. S ohledem na počet obyvatel okolních čtvrtí je zázrak, že tu není moc lidí. Park je ale vážně obří. Nedaleko stojí památník princezny Diany.
Britové mají k parkům zvláštní vztah: není to jen místo odpočinku, ale instituce sama o sobě. Je to útočiště před spěchem, stejně důležité jako třeba knihovna či divadlo. Když usednete na lavičku u rybníku Round Pond, vidíte město jinak. I to je Londýn: schopnost zastavit se a vydýchat tempo velkoměsta.
Když se setmí, dostává Londýn svou typickou tajemnou atmosféru.
V proslulých Kensington Gardens najdeme vodní díla, která jsou domovem mnoha druhů ptáků.
Tower a most přes staletí
Vydáváme se na východ, k legendárnímu Tower of London. Je to velká pevnost, symbol státnosti, moci i strachu. Postavil ji první normanský král Vilém Dobyvatel kolem roku 1078 a v následujících staletích sloužila jako královská rezidence, pokladnice i vězení.
Zdi Toweru by mohly vyprávět. O Anně Boleynové, druhé manželce Jindřicha VIII., která tu byla popravena; o princi Edwardovi a jeho bratru Richardovi, kteří tu v roce 1483 záhadně zmizeli; i o korunních klenotech, které tu dodnes střeží strážci zvaní Yeomen Warders.
Hned vedle je ikonický Tower Bridge. Tenhle dvoupatrový most byl otevřen v roce 1894, v době, kdy Británie vládla světovým mořím. Dnes po něm kráčí turisté z celého světa, dříve po něm jezdily parní vozy a kočáry královské rodiny. Málokterý most tak přesně vystihuje spojení starého a nového světa. Při pohledu na východ máme po levé straně Tower a napravo moderní zástavbu centrálního Londýna.
Asi nejikoničtější snímek Londýna, i když Big Ben by příliš nezaostal.
Normanská pevnost Tower si zachovává ráz typické pevnosti 11. a 12. století.
Při pohledu zblízka jsou ale vidět i vlivy jiných období, hlavně gotiky a renesance.
Sklo a ticho moderního světa
Za řekou se zvedá jiný Londýn The City a Canary Wharf. Místo starých doků se po roce 1990 změnilo ve čtvrť kanceláří a bank, symbol globalizace. Mrakodrapy se lesknou proti šedému nebi a na ulicích panuje zvláštní ticho.
Pro historika to je trochu studený zážitek. Takové místo bez paměti, které žije v přítomném čase. A přesto i to patří k Londýnu: připomíná, že dějiny nikdy nekončí, jen se přelévají z jedné epochy do druhé.
Navíc tu mám jeden důležitý úkol: najít pobočku legendárního knihkupectví Waterstones. Mám v úmyslu odtud přivézt nějaké knižní suvenýry. Trvá to dlouho, ale v útrobách jednoho z místních obchodních center podnik nakonec objevím. Bonus v podobě cesty do Prahy se mnou vyhrává Kazuo Ishiguro a anglický překlad vybraných děl Franze Kafky.
Canary Wharf s obrovskými mrakodrapy je svým způsobem až děsivý. Ne, nejsme na Manhattanu ani v Hongkongu, tohle je pořád Londýn.
I tady najdeme malý kousek přírody, i když je to jen pár desítek metrů čtverečních zeleně. V džungli skla, oceli a betonu je to i tak vítané.
Od Westminsteru za jídlem
Z Canary Wharf rychle mizíme zpět k řece, k ikonám, které zná celý svět. Budovy britského parlamentu, Westminster Abbey, Big Ben– tahle místa opravdu nemusíme dlouze představovat. U mostu vedle slavného ruského kola, odkud je nejlepší výhled, se mísí turisti, labutě a vůně kávy.
Westminster není jen symbolem státnosti. Je to místo, kde se psaly klíčové dějiny britské demokracie. Právě zde v roce 1940 Winston Churchill pronesl své slavné „We shall fight on the beaches“ a Londýn se stal městem, které se odmítlo vzdát Němcům.
Po dlouhém dni přichází zasloužené jídlo – rostbíf s typickým pudinkem a sklenicí cideru. Britská kuchyně možná nemá hvězdnou pověst, ale když ji ochutnáte v místní hospodě, zjistíte, že v jednoduchosti je její síla. K tomu mám jeden osobní tip: nejlepší jsou nádražní restaurace, třeba ta v prvním patře na King’s Cross.
Budovy parlamentu jsou světoznámé a rovnat se jim mohou snad jen ty v Budapešti.
Nádražní restaurace Londýna staví na hlavu předpoklad, že ostrovní kuchyně nestojí za moc. Najíte se tam výborně a za rozumnou cenu.
Wembley jako pocta fotbalu
Další den patří sportu. Wembley není jen stadion, ale opravdový chrám národní identity. Právě tady v roce 1966 Anglie vyhrála svůj dosud jediný titul mistra světa ve fotbale. Geoff Hurst tehdy vstřelil hattrick a jeho sporný gól z prodloužení proti Západnímu Německu se stal jedním z nejdiskutovanějších momentů sportovní historie. Další hattrick ve finále MS dal až Francouz Kylian Mbappé v Kataru 2022.
Právě tady, v legendárním Wembley, převzali Angličané zlaté medaile z rukou Alžběty II. Je to dodnes jediná medaile, kterou na mistrovství světa kdy získali.
Wembley patří k největším stadionům starého kontinentu. Pojme víc než 90 tisíc diváků a v době rekonstrukce barcelonského Nou Campu je dočasně na prvním místě.
Pelé, Maradona, Johan Cruyff, Franz Beckenbauer, ale třeba i Josef Masopust. Tady si pamatují každého významného fotbalistu světové historie.
Dnes se pod jeho obloukem střídají koncerty, finále a slavnosti. V zákulisí visí portréty legend – Pelé, Bobby Moore, David Beckham – a každý návštěvník má pocit, že tu alespoň na chvíli patří k něčemu většímu.
Pohříchu se trávník na stadionu zrovna opravoval po nějakém (pro nás zcela nezajímavém) boxerském zápasu, ale náladu nám to příliš nezkazilo. Člověk nemůže mít všechno.
Nemůže být vše dokonalé, že? Laik by ovšem řekl, že box na fotbalové trávníky nepatří. Jen to přidělává práci s údržbou.
Zdejší šatny jsou vyzdobené dresy anglických fotbalistů ze všech ér historie. Na Alana Shearera nikdy nezapomenou hlavně v Newcastlu.
Návrat do ospalé Prahy
Závěrečná cesta nás vede přes Victoria Station, asi nejrušnější dopravní uzel v Londýně, odkud odjíždějí vlaky i cestovatelé. My máme namířeno na letiště Gatwick. Chtěl bych o něm taky napsat něco pozitivního, ale v tomhle případě bude lepší mlčet.
Město mizí za oknem, ale rozhodně ne z naší paměti. Londýn totiž nelze „projít“ celý; dá se jen znovu a znovu objevovat. Vždy zůstane trochu tajemný, trochu melancholický. Město, které spojuje vrstvy času jako žádné jiné: kde historie neodkazuje do minulosti, ale je všudypřítomná. Dva tisíce let dějin na dosah ruky. Sotva jsme nahlédli pod povrch.
Poslední pohled na okolí Victoria Station a hurá zpět do krásné, ale přiznejme si, že o něco méně zajímavé Prahy.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
vlastní zážitek autora s návštěvou Londýna (září 2024)
