Článek
Překvapil mě úplně novým krasavcem, kterého si pořídil. Vestaj. Slyšel jsem o té rase poprvé, ale nechtěl jsem vypadat jako nevzdělaný neodborník, když cítím pravý opak, a tak mu říkám „jasně, přesně, to je typický Vestaj, ty uši a ten ocas.“ Dělal jsem chytrého a majitel psa se jen tiše smál pod fousy. A čtenáře upozorňuji, že zde bude spousta odboček, které se psem Vestajem nijak nesouvisejí, ale týkají se přírody a živých tvorů, které mám tak rád. Tak se svobodně rozhodněte, zda chcete číst dál či nikoliv.
Můj kamarád pejskař je i velký rybář a bývalý pytlák, to už tak bývá, že když je někdo pytlák, tak se později stane myslivcem nebo rybářem nebo obojím jako můj otec. Ten také nejdříve chodil tajně střílet zajíce a vrány, nevím sice k čemu mu byly, ale pálil po nich vzduchovkou, a protože byl výborný střelec, tak se mu často podařilo z okna trefit vránu, která seděla na protější větvi, přímo do oka a ta se skácela k zemi a on, když ji uklízel do popelnice, tak jen prohodil „chudák havrošek zemřel hlady.“ Byl hodný, a tak nechtěl, abychom jako malé děti brečely pro mrtvé černé ptáky. Později se stal myslivcem.
Můj kamarád pejskař nejdříve pytlačil v potoku a chytal do prstů pstruhy a okouny, ale brzy mu to bylo málo a tak si později pořídil rybářský lístek a já s ním chodím někdy chytat. Tahá jednu za druhou, dívám se na něho, je jako virtuos na koncertě filharmonického orchestru a já mu jen obdivně zapaluji cigarety a pomáhám mu podebírat ty obrovské ryby. Máme už spolu naučený takový systém a grif a dokážeme to i potmě, ale lepší je si na ty ryby posvítit. Na vše v životě je dobré si posvítit. Naučil jsem se ty macky nabrat pěkně do podběráku, aby se ten velký kapr, amur, tolstolobik nebo úhoř nevysmekl, což se dříve občas stávalo a těsně u břehu se utrhl a on mi pak vynadal a za trest jsem s ním příště nemohl jít čapat.
Jednou jsem se fotil s trofejním kouskem, mohl mít tak patnáct kilo, ale nestačili jsme ho změřit ani zvážit, protože než se tak mohlo stát, tak mi ta krásná obrovská ryba při focení vyklouzla zpátky do vody, žbluňk a byla pryč. Možná by ho stejně pustil, ten můj kamarád, ale změřit jsme ho teda alespoň mohli, toho giganta, abychom věděli, kolik měl, možná mohl mít i dvacet kilo. Že mi vyklouzl a v letu jsem ho nechytil, není dobrá vizitka pro mne coby futsalového brankáře, že mi takto vypadávají předměty z rukou, ale zase jsem rád, jakožto ochránce přírody, že jsem zachránil život jednomu tvorovi, a tak z toho mám napůl dobrý (ochránce přírody) a napůl špatný (mizerný brankář) pocit.
Ale zpět k tomu nádhernému psisku, o kterém jsem tu začal psát a které si můj kamarád pořídil. Jmenuje se Alík a je to čistokrevný Vestaj. Přesně tak jako Alík vypadá totiž každý Vestaj. Má podobnou srst, oči, uši a krk a také ocas a trup a tlapky typicky vestajovsky tvarované a je milý a přítulný, ale když mu šlápnete na nohu nebo ho zataháte za ocas, tak si nenechá nic líbit. Jednou ho vzal můj kamarád na tábor tatínků, na který jezdíme už patnáct let se svými dětmi a jak byl už kdosi v noci znaven a trošku se motal a byla z něj cítit lihovina, tak ten někdo, myslím, že to byl muž s přezdívkou Dědek, šlápl tomu Vestajovi na nohu a ten se tak lekl, že kousl toho Dědka rovnou do chlouby. Dědek zavyl, spadl na zem svíjel se a šel si lehnout, ale pak za námi přišel a ukazoval nám, že měl stopy po psích zubech na svém orgánu, ale dopadlo to nakonec všechno dobře a nikomu se nic nestalo a Dědkovi se pak za rok narodila malá Mánička, takže to nemělo vliv na funkci ta unáhlená a zbrklá a nepřiměřená reakce Vestaje, který málem udělal z Dědka Babku, ale naštěstí ne.
A co je to vlastně za rasu ten Vestaj? Inu dlouho mi to vrtalo hlavou, ale asi po měsíci jsem se toho mého kamaráda zeptal a řekl jsem mu, že jsem nikdy neslyšel o psí rase Vestaj a co že to je, že jsem ji nenašel ani ve slovníku a nic o ní nevěděl ani facebook, ani notebook ani Wikipedie. Dokonce ani má paní o ní neslyšela, a to už je co říct, protože ta ví víc než celý internet dohromady.
Zasmál se ten starý pytlák, byl rád že mne celou dobu vodil za nos a mezi zuby procedil. „Vestaj je vesnické tajemství.“
