Článek
Překvapil mne úplně novým krasavcem, kterého si pořídil. Vestaj. Slyšel jsem o té rase poprvé, ale nechtěl jsem vypadat jako nevzdělaný psí neodborník, když cítím pravý opak a tak mu říkám „jasně, přesně, to je typický Vestaj, ty uši a ten ocas…“ dělal jsem chytrého a majitel psa se jen tiše smál pod fousy.
Je velký rybář a bývalý pytlák, to už tak bývá, že když je někdo pytlák, tak se později stane myslivcem nebo rybářem nebo obojí jako můj otec. Ten také nejdříve chodil tajně střílet zajíce a vrány, nevím sice k čemu mu byly, ale trefoval je ze vzduchovky a protože byl výborný střelec, tak se mu často podařilo z okna domu trefit vránu přímo do hlavy a ta se pak skácela k zemi a on když ji uklízel do popelnice, tak jen prohodil „chudá havrošek zemřel hlady“, abychom jako děti nebrečely pro mrtvé černé ptáky a teprve později se stal myslivcem.
Ale to jsem odbočil od vyléčeného pytláka mého kamaráda Koudyho, se kterým chodím někdy na ryby. On chytá a já se na něho dívám a pomáhám mu podebírat macky do podběráku, máme už spolu naučený postup a dokážeme to i potmě bez čelovky, ale lepší je si na ty ryby posvítit, na vše je dobré si v životě posvítit, abych přesně viděl, jestli jsem se trefil a podebral ho doprostřed do podběráku a ne krajem majznout po hlavě toho kapra, amura, tolstolobika nebo co zrovna máme u břehu.
Anebo jak jsem se minule fotil s trofejním kouskem, mohl mít tak deset patnáct kilo, ale nestačili jsem ho změřit ani zvážit, protože než by se tak mohlo stát, tak mi ta krásná obrovská ryba při focení vyklouzla zpátky do vody. No on by ho asi stejně pustil zpět ten můj kamarád, ale změřit jsme ho alespoň mohli, ten trofejní kus, takhle musím říkat, že mi vypadl metrový kapr při focení, vyklouzl, což není dobrá vizitka pro mne jakožto futsalového brankáře, že mi takto vypadávají předměty z rukou, ale zase jsem rád, jakožto ochránce přírody, že jsem zachránil jednoho statného kapříka macka jako tele před uhynutím a před snědením, tak z toho mám napůl dobrý (jaké ochránce přírody) a napůl špatný (jako mizerný brankář, kterému vyskakují z rukou kapříci) pocit.
Ale pojďme zpět k tomu nádhernému psisku, které si můj kamarád pořídil. Jmenuje se Alík a je to čistokrevný Vestaj. Přesně tak jako Alík vypadá každý Vestaj, má podobnou srst, oči, uši a krk a také ocas a tlapky typicky vestajovsky tvarované a je přitulný, ale když mu šlápnete na nohu nebo ho zataháte za ocas, tak si nenechá nic líbit. Jednou ho vzal s sebou na tábor tatínků, na který jezdíme už patnáct let se svými dětmi a roli vedoucích a maminek a kuchařů a programových vedoucích a hospodářů a hlavních vedoucích si plníme sami sobě a hlavně našim dětem, neboť jsme tam přece jen kvůli nim. A jak byl už kdosi v noci unaven a trošku se motal a byla z něj cítit lihovina, tak ten někdo, myslím, že to byl muž s přezdívkou Dědek, šlápl tomu Alíkovi Vestajovi na nohu a ten se tak lekl, že kousl toho Dědka rovnou do chlouby. Dědek zavyl, spadl na zem svíjel se a šel si lehnout, ale pak za námi přišel a ukazoval nám že měl stopy po psích zubech na svém orgánu, ale dopadlo to nakonec všechno dobře a nikomu se nic nestalo a Dědkovi se pak za rok narodila malá Mánička, takže to nemělo vliv na funkci ta unáhlená a zbrklá a nepřiměřená reakce Vestaje, který málem udělal z Dědka Babku, ale naštěstí neudělal.
A co je to vlastně za rasu ten Vestaj, ptáte se možná čtenáři, znalí psích ras a rodokmenů a vyznavači přírodních vědomostí souvisejících zejména se čtyřnohými miláčky. Inu nejdříve jsem dělal chytrého, když jsem Koudymu říkal, že ten jeho pes je typický Vestaj, ale pak jsem šel s pravdou ven a řekl jsem mu po čase, myslím tak po měsíci, že jsem nikdy neslyšel o psí rase Vestaj a co že to je, že jsem ji nenašel ani ve slovníku a nic o ní nevěděl ani facebook, ani notebook ani Wikipedia, a dokonce ani má paní o ní neslyšela a to už je co říct, protože ta ví víc než celý internet dohromady.
Zasmál se ten starý proradný starý pytlák a mezi zuby procedil.„Vestaj je přece vesnické tajemství.“
