Článek
Včas na místě srazu ráno v sedm hodin v Bílovicích nad Svitavou jsem byl pouze já. Po čtvrt hodině přijela kolegyně Klára, a nakonec s půlhodinovým zpožděním dorazil pan Marek, iniciátor celé výpravy.
„Nešla mi nasadit na rám kola nová taška, pomůžete mi s tím?“, požádal nás místo omluvy. Za vydatného brblání jsme mu ji tam dali, neboť když s někým šlapete celý den na kole, je dobré si navzájem pomáhat a nedělat si naschvály. Je mnohem lepší, když panuje uvolněná, nikoliv napjatá atmosféra, přestože nejste zrovna nadšeni z čekání nebo z hloupých řečí.
Pomoc příteli v nouzi se vyplatila, za odměnu nás pohostil při první občerstvovací stanici v cukrárně v Blansku, kde zastavujeme každý rok, když podnikáme tuhle cyklo výpravu. Dali jsme si snídani, chlebíčky, zákusek, vodu, kafe a někdo také vinný střik.
„Jedeme, jedeme, nesmíme ztrácet čas v hospodách,“ pobízel nás ten, který způsobil ranní zpoždění, jakoby chtěl dohnat čas, který ztratil. Plán byl přijet ještě za světla do Hotelu Helios v Lázních Lipová, kde jsme měli ubytování. Vloni jsme se poněkud opozdili a poslední úsek jsme dojížděli za tmy v deset večer a tomuhle jsme se chtěli tentokrát vyhnout.
Druhá zastávka následovala v Letovicích, kde jsme si dali na náměstí v cukrárně kapučíno, někdo alko, někdo nealko pivo a zmrzlinu a pokračovali jsme směr Moravská Třebová. Tam máme na náměstí vyzkoušenou restauraci se zahrádkou, kde se zastavujeme pokaždé, když tudy projíždíme. Dorazili jsme tam v poledne a jako obvykle jsme se tam plánovaně při obědě a focení památek ve městě zdrželi. Úspěšně jsme se tím vyhnuli dešti, který jsme tam přečkali a pak před ním ujeli.
oběd v Moravské Třebové, krátké focení památek ve městě a pokračování směr Jeseníky
Z Třebové dál jsme pokračovali směrem na Rudu nad Moravou, kde měla být další plánovaná zastávka, jsme místy jeli po mokrých cestách a některé polní a lesní cesty byly poněkud blátivé a pan Marek si namočil botu v kaluži, když učinil neopatrný manévr v kaluži a šlápl z kola rovnou do kaluže a pak po celý zbytek cesty povídal. „Já mám mokrou botu, já mám také mokrou ponožku,“ a jelikož ho paní Klára šikovně politovala, koupil nám zase na další zastávce něco dobrého na zub.
V Rudě nad Moravou jsme byli dříve než obvykle a „naše“ hospoda byla zavřená. Nechtělo se nám už vracet, a tak jsme tuhle obvyklou zastávku vynechali a po cyklostezce dorazili do Hanušovic, kde jsme si dali v pivovaru guláš a někteří pivo a někdo čaj s rumem a někdo jako já jen limonádu.
Po guláši v Hanušovicích jsme se pustili do Ostružné. Jelikož nedávné záplavy vymlely koryto řeky a zničily na některých místech cestu podél řeky, notnou dávku úseku jsme se šinuli po silnici až v závěru před Ostružnou jsme se napojili na lesní a polní a kamenitou cestu, po které jinak jezdíme delší část. Téměř celou dobu jsme jeli po cyklostezkách nebo menších okresních silnicích, které byly značeny jako cyklostezky, pár úseků bylo přes pole, louku, les.
V nohách jsme měli už téměř sto padesát kilometrů, a tak ty poslední kopce byly pro některé opravdu výživné. Poslední zastávka před cílem je tradičně v Ostružné, kde si dáme čaj a kofolu a někdo pivo a někdo si do toho čaje naleje rum. Před devátou večer jsme dorazili do Hotelu Helios, cíle naší etapy a místa přespání. Na rozdíl od minula se nám podařilo dorazit na místo ještě za světla a bylo jen šero, a tak stačilo mít jen zadní červené blikače. Ujeli jsme za ten den sto šedesát kilometrů s převýšením tisíc šest set metrů, kolegové šlapali na gravelech, já na horském kole, protože gravela nemám.
do hotelu Helios v Lipová Lázně jsme dorazili přesně v devět večer, z Brna jsme vyjížděli ráno a cestou se zastavili v pěti hospodách na občerstvení
Další den pršelo a bylo pošmourno, a tak jsme byli rádi, že nemusíme nikam šlapat a přímo v hotelu Helios jsme plnili úkoly, které pro nás připravila firma v rámci teambuildingu. Na večeři jsme si pochutnali na vynikajícím rautu. Z těch dobrot mi šla hlava kolem a neuměl jsem odmítnout skoro žádný vzorek, a tak se mi nafouklo břicho a přibral jsem několik kilogramů, přestože jsem předtím i další den spálil několik tisíc kalorií, ale mám už líné spalování.
člověk neveděl, co si dřív vybrat a naložit
Večerní program byl individuální a bylo možné využít místního relaxačního centra se saunami a vířivkami k odpočinku.
nedalo se uhnout očima, nedalo se odmítnout
Po večeři jsme společně shlédli na plátně smutný hokej, kdy naši dostali naloženo ve čtvrtfinále od Švédů, z čehož se někteří nevzpamatovali a pokazilo jim to zábavu a museli se opít. Kdo hokej tolik neprožíval, tak se pak bavil při muzice a chodil ulupovat dobroty, které se tam na nás smály. Co se dělo v noci neumím popsat, jelikož jsem šel před půlnocí s plným břichem spát, abych měl dostatek sil další den na výšlap na Praděd.
vyjížděli jsme z Hotelu Helios z Lipové Lázně nahoru na Praděd, něco přes čtyřicet kilometrů s převýšením tisíc šest set metrů
Čekalo nás stejné převýšení jako když jsme sem přijeli, ale na poloviční délce trati a na méně pevných cestách. Podél řeky po rovince přes Jeseník po cyklostezkách zpočátku se jevila velmi příjemná a lehká, pak se však začala postupně zvedat do lesních a terénních pasáží, které vyústilo v poměrně prudký výšlap. Poslední úsek na Praděd následoval už jen po silnici z Karlovy Studánky přes Hvězdu, kde naštěstí nebyl kvůli kyvadlové dopravě příliš velký provoz. Odpoledne jsme se postupně každý zvlášť přišourali na Praděd, protože ne všichni cyklisté z naší skupiny měli do kopců stejnou výkonnost. Cestou nahoru mě trochu štvala skupina Poláků na elektrokolech, kteří mne neustále předjížděli a pak zase zastavovali a čekali a pak předjížděli a s sebou vezli jako pytel na motorce jednoho cyklistu na horském kole bez motorku, který nic nedělal a jen se jich přidržoval uprostřed a oni ho vyváželi nahoru.
konečně jsem dosáhl vrcholu
Po půl páté jsme sjížděli dolů po kamenité cestě a jen tak tak jsme stihli v šest hodin v Šumperku vlak, kterým jsme se vrátili zpátky do Brna.
Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme už jsme tu. Pěkné to bylo a hezkou přírodu u nás máme náhodou…
