Článek
Stalo se velkou módou běhat a otužovat se. Obojímu propadl, jelikož je, jak říká jeho žena, člověk průměrný a rozumu mdlého. Nechává se strhnout davem a ovlivnit okolím a dělá to, co ostatní. Běh je pro něho však velké utrpení. Do dorostu hrával fotbal a běhání vnímá dodnes jako trest. Přišels pozdě na trénink, tři kolečka navíc. Nedávals pozor, když trenér něco vysvětluje, dvě kolečka navíc. Je součástí poznamenané generace nekvalifikovaných fotbalových trenérů mládeže. Před padesáti kily (nabral od té doby pochopitelně jen svalovou hmotu) býval výborný běžec. Furt běhal nějaký kolečka navíc. Pak s fotbalem přestal a začal hrát futsal, tam se ofsajdy nepískají. Měl přezdívku Chodec a jeho místo bylo u levé tyčky soupeře.
Běh nesnáší a běžce nenávidí. Jsou krásní a mají dokonalé postavy bez tukových laloků a drahé hodinky s velkým ciferníkem, které jim měří úplně všechno, i to, kolikrát byli na toaletě. Ženy mají bílé, muži černé. Ukážou se jim grafy, kolik uběhli, jaký při tom měli tep, jaké převýšení překonali, jaký průměr měli na kilometr a který byl nejrychlejší a oni si mohou srovnat s časy, které na daném úseku běžel někdo jiný. Zdravá mysl ošlehaná čerstvým vzduchem v lese na louce nebo na polní cestě. Jsou svobodní, dokud se nezačnou měřit a propočítávat se. Když se zeptáte běžce, za kolik něco uběhl, tak nečekejte odpověď za pětačtyřicet minut nebo za hodinu a šest minut, jak by odpověděl normální smrtelník. Běžec vám řekne čas, který držel na kilometr. Podle toho je vždycky poznáte. „Ól ranrs ar bjútyfl“ mají napsaný na tričku, na ručníku nebo na pytlíku. Dostávají je na závodech, masových akcích, kde stojí startovné osm set korun a pokud se zaregistrujete půl roku dopředu, tak možná dvě stovky ušetříte. Za to se pak můžete spolu s pěti tisíci dalšími blázny proběhnout po městě a plácnout si s diváky a slyšet své jméno v tlampači v cíli, pokud máte štěstí a nepřimotáte se do hromadné skupiny při doběhu. Pepek běžce rád nemá ještě proto, že vypadají spokojeně a nezadýchávají se tolik u činností, u kterých se zadýchává on. Jediné, co mu na nich sympatické je, že „flusají“ na zem, to mu jde pěkně a taky se umí hezky zpotit, ani nemusí vyběhnout do prudkého kopce. Vlastně už první kapka z něj teče při obouvání tenisek doma.
Kdysi dávno trochu běhával a párkrát zkusil i „nějakej pouťák“, tedy závod lokálního významu, jak říkají „závoďáci“. Jeden takový hec se jmenoval Právnická vysočina. Start býval v Bílovicích u Brna a okruhem přes Soběšice, Vranov a lesem do Adamova a pak k Býčí skále a přes Babice zpátky do Bílovic. Jeho nejlepší čas byl těsně pod tři hodiny, což sice nevypadá jako příliš dobrý čas, ale je třeba zmínit velké převýšení. Rekord na té trati, který rekordem zůstane navždy, neboť nyní se už ten pochod právníků nekoná, drží syn učitele pracovního práva Galvase, který těch čtyřiadvacet kilometrů pokořil za hodinu a dvacet šest minut. Pepík v těch prudkých kopcích šel pěšky nebo jen tak vyklusával pomalostí chůze. Držel se Mary a černého pána, až v závěru mu oba o několik minut utekli. Mara je nadšenec, který sice sportovat neumí, ale je zarputilý a dal se na běhání už dávno a zlepšuje se, protože (běžci prominou) k běhání nepotřebujete žádnou dovednost, ani chytrost a šikovnost kolektivních sportů, tam nečtete hru a nepředvídáte situace, ale jen tupě zvedáte nohu a sunete dopředu a druhou a znovu a tak pořád dokola několik hodin v kuse. Ano, připouští, že běh se nedá šidit a tu trasu prostě musíte urazit. Babička na zahrádce, která ho slyšela funět po „výběhu“ z lesa do Babic měla strach, že umírá a ptala se, jestli nemá zavolat sanitku, že takto ještě nikdy živého člověka sípat a hekat neslyšela. Mara černého pána šmikl ve finiši, protože je advokát a řekl mu, že už nemá síly na finiš a pak ho trochu měl a pána ošulil.
Dost pomáhá znalost tratě, protože když už „raner“ nemůže, vzpomene si, že za tou další zatáčkou bude klesání, kde si odpočine a když pak vydrží do posledního kopce, tak do cíle už je snadný doběh po louce.
Lepší, než samotný běžec, je Pepa teoretik sportu. Mladí běžci sice mohou mít lepší kondici, než starší a zkušenější, ale jsou závody, zejména ty delší a obtížnější, které se rozhodují hlavou a tady mají výhodu zase ti starší. Navíc vytrvalost, jak známo, se věkem, na rozdíl od rychlosti, neztrácí. Hledal Boha a našel ho v uběhnutých kilometrech, pravidelné porci a počtu, ta pravidelnost mu dodávala řád odvahu a sebevědomí. Tenkrát měl pocit, že existuje-li Bůh, musí být běžec anebo alespoň velký fanoušek a patron běžců. Uvolněné endorfiny z nich dělají šťastné bytosti závislé na běhání a hledání té správné cesty. A tak se nakonec i z něj po letech stává tak trochu běžec. Nemá sice hodinky jako oni, nikdy už neudržím tempo čtyři minuty na kilák jako oni (nejspíš ani pět), ale protože si je neměří, tak mu to je jedno. Nikdy nebude tak vychrtlý jako oni ani tak hezký, ale takhle mu to sta. Vsadil se s Nesvou o deset škopků, že dá příští půlmaraton v Olomouci pod tři hodiny. Nebo snad pod dvě? Už neví, ale o čas mu nejde. Jde o běhání. Obouvá tenisky a jde na to. Zima nezima. Vyfotí se na Facebook a bude se vychloubat nočním pohybem, aby naštval pecivále a pak se půjde do lomu na Hádech vykoupat, bývají tam od otužilců díry v ledu. Cítím, jak začíná odspoda pomalu krásnět.
Ten půlmaraton v Olmiku pak dal za dvě a půl hoďky, ale několik dnů se nemohl hýbat. No a co. „Ól ranrs ár přece bjůtyfl…“
