Článek
Bílovice nad Svitavou jsou malebná obec na kraji Moravského krasu v okrese Brno-venkov v Jihomoravském kraji. Ze školy víme, že se rozkládají se v Drahanské vrchovině, severně od brněnské městské části Maloměřice a Obřany. Obec leží na železniční trati Brno-Česká Třebová a protéká jí řeka Svitava. V katastru obce se nacházejí rozsáhlé lesy. Dominantu obce tvoří kostel Svatého Cyrila a Metoděje. Svým charakterem, významem i počtem obyvatel (přibližně 3700) odpovídají spíše menšímu městu než vesnici, na Moravě se říká dědině. Bílovice bývaly oblíbeným místem výletů obyvatel Brna již za první republiky. Chodívali pěšky od konečné stanice šaliny z Obřan podél řeky Svitavy do Bílovic, případně i dále. Zejména v období před druhou světovou válkou byly Bílovice oblíbeným letním sídlem a výletním místem řady českých umělců.
Často sem jezdíval a později i řadu let žil novinář a spisovatel Rudolf Těsnohlídek, autor půvabných příběhu o lišce Bystroušce. Trvale zde žil i komunistický básník S.K. Neumann, otec popleteného krále z Pyšné princezny, jehož zdejší pobyt inspiroval k básnické sbírce Kniha lesů, vod a strání. Prázdniny v tichém údolí Svitavy pravidelně trávili bratři Čapkové, do bývalého mlýna U Julinků často chodil malíř Alois Kalvoda, do Randulovy vily jezdíval sochař František Úprka, do vily rodiny Poláčků zase malířka Zdenka Braunerová. Bílovice dobře znali i básníci Jakub Deml, Viktor Dyk a František Gellner, spisovatelé Jiří Mahen a Marie Majerová, malíři a sochaři Otakar Kubín a Vencenc Makovský, herci Karel Hoger a Oldřich Nový či hudební skladatel Leoš Janáček, který svou operou proslavil Příhody lišky Bystroušky po celém světě.
V Bílovicích nad Svitavou vznikla tradice Vánočních stromů republiky. Zasloužil se o to novinář Rudolf Těsnohlídek. V roce 1919 před Štědrým dnem nalezl s přáteli v lese odložené děvčátko, které později dostalo jméno Liduška. Nedávno tam postavili rozhlednu. V místě nálezu dítěte je dnes pomníček, nachází se nedaleko hájovny lišky Bystroušky nad nově zbudovaným rybníčkem okolo něhož vede pěkný táhlý kopeček kolem Šumbery nahoru na Klajdu, který aspoň jednou až dvakrát týdně jede Pepis nahoru a třikrát, čtyřikrát měsíčně dolů. V těch místech jsou pěkné cyklostezky i jen takové úzké pěšinky pro bajkery. Spisovatel Těsnohlídek inicioval v roce 1924 první charitativní sbírku pro chudé a opuštěné děti. Ta se uskutečnila v Brně na náměstí Svobody pod Smrkem dovezeným z Bílovic. Těsnohlídkův Vánoční strom republiky byl spolu s německým Výmarem první v Evropě. Tato tradice se později rozšířila do ostatních měst. I nyní do Bílovic směřují turisté a cykloturisté cíleně nebo jimi projíždějí. Dole pod kopcem teče pramenitá voda ze studánky, kde může poutník spočinout a svlažit své rty.
bílovický kopec
Josef bydlí v Líšni a do práce jezdí téměř do centra Brna. Zpáteční cestu na kole domů si obvykle protahuje právě přes Bílovice a ten kopec postupně začíná mít rád. Když ho jel poprvé, funěl a nadával, proč musí být tak dlouhý. Teď, když ho jel letos už po padesáté, si v něm začíná nacházet podivné masochistické zalíbení. Tedy ne, že by nefuněl a že by ho vyletěl, jak raketa, jak někdy trochu lže na fejsbuku a vychloubá se přitom, jaký je velký bajker, tak to rozhodně není. Ale už alespoň dobře ví, za kterou zatáčkou jaká bude další následovat, kolik zbývá metrů, než se stoupání zmírní a člověk si odpočine a podobné pomůcky cyklisty si v něm zařezává do paměti a vytahuj v případě potřeby, kdy by už tělo, nohy a plíce chtěly začít stávkovat. Dole buď vůbec nepřemýšlí a jako stroj šlape a šlape anebo si řekne, že tentokrát si kopec užije a pojede ho na pohodu a svým tempem a nenechá se nikým strhnout k závodění. Pepík není prototypem cyklisty už jen svou váhou hrubou přes metrák, tak si umíte představit, jak ho ono téměř čtyř kilometrové stoupání musí někdy bolet. V mládí hodně jezdíval na kole a nyní se ku kolu horskému a intenzivnímu ježdění na poměry běžného cykloturisty zase rád vrací. Tu a tam se nechá strhnout a když ho někdo předjede, tak zrychlí a podvědomě s ním začne závodit. Za to může jeho mysl bývalého sportovce a dnešní doba a práce a potřeba světa neustále soutěžit. Nenechá se tak strhnout vždycky, když vidí, že je to vyšlehaný „závoďák“ anebo důchodce na elektrokole, tak zpravidla nereaguje vůbec, když ho ale někdo „šmikne“ jen o fous a je patrné, že nevypadá, že by mohl nosit puntíkatý dres krále vrchařů na Tour, obvykle zrychlí a snaží se s tím člověkem držet tempo.
Minule ho takto předjela maminka s dítětem na sedačce za sebou, starý pán, který u toho telefonoval (ten měl ovšem elektrokolo) nebo ho takto vzal běžec, kterého však ztratil před poslední zatáčkou a už ho v lese nenašel, přestože po něm pátral, aby mu porážku vrátil. Tu maminku nahoře dojel a v cílové rovince ji šmikl, to musel, jinak by to byla velká ostuda. Minulý týden ho zase předjel prošedivělý frajírek. Ptáte se, jak poznal, že to byl frajírek? Prostě to z něho bylo cítit. Měl horší kolo, ale vypadal lépe než Pepan, byl hubenější a měl pěkně vyrýsované nohy, ne však jak cyklista, ale spíš jak fotbalista, protože šlapal s kolenama od sebe jako kačena. Přeřadil na tvrdší převod a v polovině kopce před Resslovým pomníkem, kde se stoupání zmírňuje, ho sprintem vzal. To by ještě nebylo nic zaznamenáníhodného, každý člověk někdy někoho na kole do kopce předjede. Ale jak cítil tu jeho „namachrovanost“, prostě se neudržel a když projížděl kolem něho, procedil mezi zuby, „takovej dědek mě tady nebude předjíždět“ a pomalu se mu vzdaloval. Nutno poznamenat, že ten muž byl stejně starý. Něco zamumlal, čemuž Josef nerozuměl, protože silně funěl a nebyl schopen se soustředit na nic jiného, než na sebe a svůj výkon. Za chvíli mu ale ztuhly nohy a úplně mu došlo. Pán ho předjel s poznámkou, „to ti dlouho nevydrželo“ a byl tentam.
Jeho bezmoc byla k uzoufání. Nebylo pomyšlení, že by se za ním pustil, jen s pokorou došlapal tempem zmoženého dítěte nahoru a neměl síly ani zuřit. Přesto byl zpětně rád, že zkusil sprintovat, byla to změna a tělo v tu chvíli zapomnělo na únavu a hlava na starosti z práce. Kyselina mléčná v nohách a pánovy šedivé vlasy v malebné přírodě pod Klajdovkou udělaly své. Tady to má moc rád, tady bývá šťastný. Tady se mu občas povede předjet i nějakého „špekáčka“. Born to Bike…
