Podzimní cesta po Indonésii pokračuje

Obecně dost místních umí anglicky pár frází a člověk nabude dojmu, že může komunikovat, ale na poměrně jednoduché dotazy většinou už reagují translátorem. Řidič je katolík, což je na Floresu převažující náboženství, mají zde dokonce i českého kněze. Svaté obrázky má před sebou vyložené na přístrojové desce, takže ciferníky vůbec nejsou vidět. Cesta stoupá a klesá, celkem pěkná asfaltka. Na silnici je rušno, vidíme hodně náklaďáčků. Do kopců je celkem prudké stoupání, řidič vypíná kvůli výkonu klimatizaci. Divoce se předjíždí, ale navzájem se upozorňují klaksonem a jsou ohleduplní. Okolo zděné a dřevěné domky různé kvality, plechové střechy, dost se staví, lešení z bambusu.

Po cestě míjíme hodně stánků, někde jen voda, banány nebo ananas, někde je větší výběr. Rýžová pole v okolí, zelené, vyschlé i zavodněné, terasovité, pavučinové, některé vyhlídky opravdu stojí za to.

Ruteng. Návštěva repliky místní historické vesnice. Musíme si obléct místní úbor, který nám zakrývá nohy a čepici. Jinak nic moc, pár baráků, jeden s místními, kteří se za nás pomodlí modlitbu předků.

Předběžně domluvené doporučené ubytování řidičem vypadá super, sympatický anglicky dobře mluvící majitel, doporučuje místní restauraci a jídlo „Sate“. Prý by nám uvařili jídlo sami, ale jdou na párty. Jdeme tam, anglicky obstojně mluvící obsluha, „sate“ je maso, mají telecí a kuřecí na špejli s různými omáčkami - oříšková (spíš buráková), sójová se zeleninou s rýží. Moc nám to chutná.

Pak už zpět na „ubytko“, po cestě si dáme nějaké pochutiny a vodu za pár korun. Sedíme pak venku (mezitím nám zajistili a nachladili Bintangy). Poprvé za dva týdny tady používám mikinu, je docela chladno, přeci jen, jsme ve výšce 1200 metrů nad mořem.

Kolem deváté hodiny ráno přijíždíme do Liang Bua - hobití jeskyně. Jsme zde sami. Je to trochu zajížďka, místo je ale velmi významné. V roce 2003 zde byl objeven další lidský druh „Homo Floresiensis“. Nejprve došlo k nálezu kostí a lebek, které ale velikosti odpovídaly spíše dětem, po nálezu malé lebky s plně vyvinutými dospělými čelistmi a dalších nálezech došlo k uznání nového druhu. Jednalo se o plně vyvinutého hominida, vysokého asi 110 centimetrů s mozkem jen o něco větším, než šimpanzím. Pravděpodobně vznikl na ostrově jako samostatný druh a žil zde snad ještě před 12.000 lety, kdy ostrov z velké části zničila sopečná erupce. Ostatně fauna na ostrově Flores byla v té době velmi zajímavá - čápi marabu vysocí skoro dva metry, trpasličí sloni, obří krysy velikosti menšího psa. I místo samotné stojí za to - rozlehlá jeskyně se zajímavými krápníky, dokonce se plazivkou dá dostat do vnitřních prostor.

Po dlouhém přesunu autem, občas přerušeném zastávkami u zajímavějších míst - vyhlídka na rýžová pole s ochutnávkou místní kávy, banánovník, stromy avokáda, manga a kakaa vedle sebe, bambusové háje. Blue stone beach úplně neoslovila, možná je to tím, že se už smrákalo. Konečně v Moni - výchozím místě pro ranní výšlap na sopku Kelimutu. Koncentrace turistů se zvyšuje, nabídka v restauraci rozšířená pro Evropany - pizza, hamburger. Celkem slušně hrající kapela a místní mladíci se dávají do řeči a nabízí guida, který jako takový ale potřeba pro výstup na sopku není.

O půl páté ráno vyrážíme a jedeme hodinu autem na místo zvané Kelimutu. Nenáročná procházka, za chvíli, než slunce vychází, stojíme na vrcholu. Ranní světlo je super, žádné stíny, vše pěkně osvětlené. Objevují se opičky, opatrně chodí kolem, pak i mezi turisty, jak něco zašustí, jsou zde. Šikovné, umí si otevřít popelnici, občas nepozornému turistovi něco ukradnou.

Nádherné místo vzniklo sopečnou erupcí. Vytvořily se tři krátery, které se zaplnily vodou, která má v každém jezeře jinou barvu - od světle zelenomodré přes modrou po černou (historicky se objevily i bílá a zelená). Sopka je stále aktivní. Občas dojde k výronu do některého jezera, což pak ovlivní jeho teplotu a barvu, spolu s mikroorganismy a minerály obsaženými ve vodě. Nejvyšší vrcholek je ve výšce 1650 metrů nad mořem, hloubka nejhlubšího jezera je 167 metrů. Pro místní má hora spirituální význam. Věří, že po smrti jdou do jezer duše mrtvých lidí, do kterého jezera se rozhodne podle toho jestli byli mladí, staří nebo zlí. Slunce vychází a rychle stoupá po obloze, jak se dotkne hladiny, opravdu se její barva změní.

Ende je malé provinční městečko, kde se o víkendu nedá půjčit motorka, ale my díky vyprodaným letenkám na Bali zde musíme strávit den. Zajímavé jsou pláže s černým pískem, mimo hlavní nábřeží ale hrozně špinavé. Místní se koupou oblečení.

Zbývá nám ještě jeden týden putování.