Článek
Chodí nás tam taková podivně seskládaná partička sesbíraná kdovíodkud. Někteří jsou spolužáci, někteří bydlí blízko sebe a někteří se k nim prostě jen tak nějak náhodou přidali. A vedou se tam taková moudra, že by mohli aktéři diskusních pořadů o motorismu, sexuologii, politice, sportu, filozofii, historii a mnoha dalších oborů závidět. Však to možná znáte sami ze své zkušenosti, kdo se chodíte pravidelně saunovat.
Tady je tichá sauna.
Jednou jsme byli s chlapci (je nás celkem osm až deset, záleží, jestli se všichni „slezeme“) v takové té lepší a dražší a komerčnější sauně, kam chodí samí krásní a úspěšní lidé. Vyjímali jsme se tam jako pěst na oko a zamíchali jsme se tam mezi úplně cizí lidi. No a jak jsme byli zvyklí hlasitě hovořit a nepoužívat spisovná slova, tak se stalo, že nás tam nějaká „vytuněná“ dáma napomenula. „Pánové, tady je ale tichá sauna“. Poslechli jsme a na několik minut jsme opravdu všichni zmlkli.
Pak se však stala taková patálie, které zůstane nezapomenutelná a do výstavní knížky o sauně si ji nenalepíme. Zničehonic se ozvala rána jako hrom, to, jak se upravená zabalená slečna zvedla a bouchla se při tom o dřevěný strop do hlavy. “.iča to byla mr.a,“ komentoval to hlasitě pan Slavíček, takový náš samozvaný mluvčí. Následoval hurónský smích a příště jsme už do téhle lepší sauny, kam si chodí lidé odpočinout a zrelaxovat, nikdy víc nešli. My to totiž pojímáme trochu jinak. Tím ale netvrdím, že lépe. Prostě jsme si zvykli, že si hlasitě mezi sebou dohadujeme a volíme přitom i slova, za která by dítě dostalo ve škole poznámku.
Na druhou stranu, někdy se mi stane, že zajdu sám nebo s manželkou i do takové té normální sauny, kam chodí lidé, když nemají svou saunovou partu a nečiní mi problém, být tam v klidu a potichu a poslouchat relaxační hudbu. To je ovšem trochu jiná disciplína než naše pánská saunička.
Rovněž nejsem zastáncem názoru mít saunu doma. Kromě peněz, které se mi do toho nechtějí investovat a práce okolo se staráním se a uklízením, je pro mě sauna i taková společenská událost a vyloženě se těším, že „vypadnu z baráku“ a pokecám si s lidmi, což by se mi doma asi nestalo. Je to trochu podobný princip, jako jestli mít doma posilovnu, anebo chodit někam, kde se scházejí lidé a je to kromě sportu i tak trochu společenská událost.
Že je saunování prospěšné lidskému organismu, o tom netřeba diskutovat. A také o tom, že by měl být člověk zdravotně v pořádku a nemít potíže se srdcem, aby vydržel ty velké teplotní rozdíly. Dalším tématem, které se někdy „mezi chlapama“ řeší, je sanování a alkohol. Ze své zkušenosti vím, že dát si pivo nebo i pár piv před a během saunování a pak i po, není žádný problém. Tedy když jich není zrovna dvacet, samozřejmě, ale jen co by člověk na prstech jedné ruky spočítal, pak je to v pořádku. Neměl by ovšem vůbec pít tvrdý alkohol, to by bylo už zdraví nebezpečné.
Každý v takové saunové partě má obvykle své místo, kde pravidelně sedává a někteří velmi dbají na to, aby jim ho nikdo nezasedl.
Sauna se v poslední době stala prostředím, kde se odehrává hra známého divadelníka Luboše Baláka „Zkurvení havlisti“, kteří tam vedou své monology. Pikantní náhodou je, že v této hře alternuje herec Michal Bumbálek a já s jeho mladším bratrem Milanem chodím do sauny a on mi musí drbat kartáčem záda. Tedy nemusí, ale on sám dobrovolně chce.
Spisovatel Jaroslav Rudiš napsal knihu Český ráj o saunařích, kteří si povídají a vedou ta svoje moudra a řeší tam svá traumata, ostatně jako se řeší v každé sauně. Stejně jako my, jen on to umí lépe podat.
A nemýlím-li se, tak v sauně v Brně vznikl nápad založit Divadlo Husa na provázku, když tam chodil mladý režisér Peter Scherhaufer s dramaturgem Bořivojem Srbou na začátku šedesátých let. V sauně prostě vznikají velké věci.
Ve zdravém těle zdravý duch.
