Článek
V té šalině neměl vůbec sedět. Protože měl kolo od blata, jel na benzínku si ho umýt a protože tam tekla zdarma mýdlová voda na vapce, ušetřil deset korun, celé ho tou mýdlovou vodou postříkal a nejspíš proto mu pak praskl řetěz a pokřivil se mu přesmykač. Mohlo to mít i jiný důvod osudovější, ale takto cyklisticky se mu to zdůvodnění líbí víc, než jakási filozofická úvaha koho a proč potkáváme a kam směřujeme. Proto byl nucen dole u Zetoru nastoupit do šaliny a jelikož s tím nepočítal, že pojede jinak, než na kole, neměl s sebou roušku. To se tenkrát všude musel nosit takový hadr na hubě kvůli čínskýmu viru. No a ani on neměl nic na hubě a líbilo se mu to umytý kolo, tak Pepka oslovil.
Chlápek, který seděl naproti němu, na první pohled vypadal docela normálně. Pane, máte hezké kolo, to muselo stát hodně peněz. A tak děkuju, ale zas tolik to nebylo, nějakých čtyřicet tisíc, když bylo nové, ale už dávno není. A nemáte možnost sehnat nějaké menší, třeba dětské, abych na něm mohl šlapat? Já mám totiž zkrácené končetiny a ukazoval mu ruce, které měl schované pod rukávem a pak i nohy, takové kratší, jako dítě. Skřet. To sám o sobě neřekl, ale byl to on. Víte, já jsem tu vůbec neměl být. Rozumím, já taky ne, ale praskl mi řetěz, řekl Pepík. Vy mi nerozumíte, já jsem neměl být tady na tomto světě. Snažili se mě jehlicí odstranit, ale nepodařilo se jim to, mojí matce, byl jsem nechtěný a otec alkoholik a jak do mě tou jehlou šťourala, tak mě poškodila a proto mám takové zkrácené končetiny. Odborně se tomu říká butambatam a něco cizího zamlel, že mu nerozuměl. To slovo mu znělo velmi neznámě, takže si ho mohl klidně vymyslet, ale třeba taky ne a jednalo se o skutečnou diagnózu, kterou však neznal. Aha to jsem nevěděl. Jako že vás píchala jehlou, injekční stříkačkou? Ne, jehlicí, takový domácký potrat to měl být, ale nepovedl se, vyprávěl mu sám od sebe ten muž, kterému najednou začaly ty jehlice šlehat z očí.
Víte pane, já nejsem žádný svatoušek, ale nemusíte se mě bát, nemám u sebe žádnou pistoli. Když někdo tohle řekne, tak trochu znejistíte. Sice mu ani za mák nevěřil, ale vyprávění ho natolik zaujalo, že zapomněl vystoupit ze šaliny. Nechtěl totiž jet na konečnou, ale vystoupit nahoře na kopci a pak sjet dolů bez šlapání, ale už bylo pozdě. Skřet ho měl ve svých pařátech. Víte, já nemám žádné školy, nikdo se o mě nestaral, ale hloupý nejsem. Umím třeba počítat a nikdo mě to neučil. A nemáte nějaké dětské kolo, které byste mi mohl darovat? Nejsem na tom teď nějak dobře s penězma. Vidíte, mám spacák a spal jsem ve stanu, ale v noci byla zima, mínus čtyři a hodil by se mi nějaký teplejší. Nemáte náhodou doma stan? Nebylo mu příjemné skřetovo somrování, možná by mu sám od sebe i dal tu desetikorunu, kterou ušetřil na vapce, ale nechtěl si ho zase až tolik připouštět k tělu, aby mu nemusel dát ještě něco dalšího a dalšího. Jistě má u sebe tu pistolu, o které hovořil, jinak by o ní nemluvil. Nezlobte se, ale já spěchám, měl jsem vystoupit už o zastávku dřív a stan ani malé kolo nemám, lhal Josef. Teda jen částečně, kolo měl, jezdila na něm dcera a chtěl ho při nejbližší příležitosti prodat sousedovi, protože už jí bylo trochu malé, ale stan opravdu žádný neměl a spacák jen pro sebe teplý a pak pro ženu středně teplý a pro děti spacáky junior s rozbitým zipem.
Spěchám, už jsem měl být doma, manželka na mě čeká s obědem, vymlouval se a přitom mluvil pravdu. Vy máte manželku? Vy se máte? Ještě Vám něco povím, držel se ho jak klíště, když vystupovali na konečné ze šaliny. Posadil se na lavičku a Pepa nemohl odjet. Něco zvláštního ho k němu poutalo, neznámá síla podivnosti přitahovala a skřet byl zase rád, že ho někdo tak pozorně poslouchá, to se mu běžně nestávalo, když obtěžoval svým povídáním lidi, teď ale narazil na někoho, koho svým vyprávěním zaujal a nechtěl o něj přijít. Třeba z toho vola něco vymáčknu, říkal si v duchu skřet a v kapse si hladil svou malou pistolku, kterou už několik živých bytostí sprovodil ze světa. Záměrně neříkáme lidí, protože to mu nikdy nikdo neprokázal. Že nechodil nikdy do školy lhal, ale přiznal, že není svatý a že někdy neříká pravdu a že občas něco ukradne, ale prý ještě nikdy žádného člověka nezabil, mu tvrdil na té konečné šaliny v Líšni ten skřet. Víte, já nejsem bezdomovec, jenom teď momentálně, rodiče mě vyhodili z baráku, byl jsem nechtěné dítě a otec chlastal a mlátil mou matku a ta mě nechtěla a vychovával mě…, ale vlastně to je jedno. A opravdu byste mi nemohl dočasně poskytnout to malé kolo, hodilo by se mi velice. A počkejte ještě, neodjíždějte, říkal jste přece, že máte přetržený řetěz a že nemůžete šlapat. Pane počkejte. Už déle nečekal a jako na koloběžce odjížděl z té konečné a přemýšlel nad tím mužem.
Když pak o něm vyprávěl doma, nikdo mu nevěřil, že si ho prý vymyslel, že má bludy a halucinace a že je výplodem jeho choré mysli a jestli není ožralý, když jde tak pozdě dom. Je třeba říct a to zamlčel, že předtím něco drobně popil, nějaký čtyři kousky na tajňačku z petky na Klajdě, protože se tenkrát normálně točit kvůli pandemii nemohlo. A když psal tu příhodu na společný viber do práce o té jehlici, která měla zamezit být na tomto světě, tak ta zlá energie ze skřeta přestoupila i na ostatní a hrubě mu vytkli, proč zasírá pracovní viber takovýma vymyšlenýma pičovinama o nějakým skřetovi. Nikdo ho nechápal, nikdo ho nechápal, kromě něj a skřeta.
