Z Brna do Monte Carla na kole za dva týdny, v kasinu uspěli sázkou na 13

Bezmála tisíc sedm set kilometrů mají za sebou přesně po dvou týdnech putování na kole z centra Brna do Monte Carla v Monaku tři čerství padesátníci Mara, Křivoš a Peťa K. Vyjeli v sobotu ráno před dvěma týdny a podle plánu dnes v podvečer dorazili k světoznámému kasinu v Monte Carlu. Těch posledních dvacet kilometrů do cíle po silnici za plného provozu nahoru dolů prý bylo snad ještě horších než všechny cyklostezky v Alpách.

Tento jejich „cykločundr“ je na počest naší tehdejší cesty k moři do Francie před třiceti lety. Tenkrát nás jelo šest, ale kvůli zdravotním potížím nás ostatních, zůstali dnes jen tři odvážlivci. Sice už si s sebou nevezou každý tři pecny chleba a deset kilo konzerv v brašnách a nespí každý den venku pod hvězdnou oblohou, jako jsme to činili ještě jako studenti před třicet lety my, když jsme tuto cestu absolvovali na favoritech. Tehdy ještě nebylo tolik cyklostezek jako dnes. Nicméně šlapat musejí pořád, žádná elektrokola, ale vlastní pohon, a také s sebou nemají doprovodné vozidlo. Auto pro ně přijede až do cíle, aby je odvezlo zítra zpátky do Brna.

Cykloturistika není jen o tupém šlapání a polykání kilometrů, ale také o legráckách, filozofických debatách, odborných diskusích, vzpomínání a kochání se přírodou a pamětihodnostmi.

Tentokrát jeli pánové více nalehko, než my před lety, a stravovali se převážně v restauracích a spávali v kempech a v chatkách anebo v penzionech, nicméně pětkrát prý spali i „pod širákem“. Nejhorší zážitek měli v Itálii u jezera Lago di Garda, kde je zastihly silné bouřky a padaly kroupy velké jako tenisáky a jen zázrakem se jim nic nestalo a neponičilo jim to kola. Prozíravě tu noc totiž nespali venku, ale zamluvili si dopředu chatku.

Všechno šlo přesně podle plánu. Denně ujeli 120 až 130 kilometrů, rekord byl jeden den dokonce kilometrů 150. Základem dlouhých cest na kole je se „nevyšťavit“ hned na začátku, nezávodit, ale jet rozumným tempem, po rovince průměrnou rychlostí 20 kilometrů za hodinu, do kopců pomalu, jenom je vyjet, šlapat je třeba v pohodě a nutné jsou časté občerstvovací přestávky. Důležité je vydržet celý den sedět, protože pokud nemáte osezenou zadní část těla, tak vám působí značné bolesti a trápíte se, nicméně to je prý otázka pár dnů a pak si na to vaše pozadí uvykne. Stejně tak záda, ruce a ramena. Defekty se jim vyhýbaly, jen třikrát lepili píchlou duši.

Během cesty měli kromě obrovských krup v severní Itálii ještě jeden velký problém – velmi brzy jim došel rum. Samozřejmě alkohol na kolo nepatří, ale prý díky rumu přežili večery, neměli „ponorku“, téměř se nehádali a jako zázrakem se ani jednou neporvali. Před třiceti lety jsme si totiž „dávali do řepy“ skoro každý večer, ale to jsme byli hladoví a unavení a neměli jsem dostatek jídla ani pití a jedli jsme z jednoho ešusu a střídali se po lžičkách, a když měl někdo větší lžíci, tak musel pauzírovat. A prý bylo všechno v klidu a míru hlavně proto, že jsem s nimi nemohl jet kvůli poraněnému lokti já, který mám přezdívku Pepa Podpalpeklo. Ani můj švagr Jirka tam nebyl, ten se také rád do bitek přidával (v Janově mi v noci chytl nohu, když jsem ho chtěl nakopnout, protože pořád zastavoval a spravoval si zadní brzdičku a neustále zdržoval) tentokrát z rodinných důvodů chyběl (sestra ho nepustila), takže se prý nepoprali ani jednou a ani si nenadávali a nejhůře si řekli „ty jeden opičáku vypelichaný“.

Prý si chtěli dokoupit ten rum, hned jak jim došel, ale ve Villachu je utavila bývalá německá závodnice a jak se před ní snažili machrovat, že umějí taky šlapat, tak se unavili, jak říká Milan s botou, co se mu rozlepila na Lysé, byli prošití jak deka a na ten rum úplně zapomněli, tak ten jediný večer se trochu pohádali.

V jednom penzionu potkali naši tři hrdinové poutníka z Kopřivnice, který jel přes Albánii do Turecka a projel sám na kole skoro celý svět. Je mu 77 let a každý den ujel minimálně 77 kilometrů. Píše o své cestě knihu Znavený poutník a pan cykloautor se jmenuje Oldřich Pavlát.

Co se týče alkoholu a silničního provozu, tak jak mne borci ujistili, piva (v Rakousku) a vína (v Itálii) si dávali často, avšak ne během dne, kdy ještě šlapou a jsou účastníky silničního provozu, byť mimo silnice.

Chlapci mají na tričku celou trasu, takže pozorný čtenář si může na fotkách detailně prohlédnout, kudy přesně jeli a kde spali. Fanynky na sociálních sítích, kam jsem pravidelně dával fotografie z jejich putování, se divily, jak to, že mají na sobě stále stejné tričko po celou dobu cesty, prý jestli jich mají víc anebo jedou jako čuníci pořád v jednom. Pánové mne ujistili, že jsou čistotní a že si je každý večer přeprali, tak jim budeme věřit, našim třem navoněným cestovatelům.

V Monte Carlu si projeli trať, kudy jezdí formule 1 v Monaku a večer pak zkusili štěstí v kasinu, kam nás před lety nepustili kvůli nevhodnému oblečení. Tak co myslíte, uspěli tam? Můžete si na to vsadit. Poradil jsem jim, jakožto bývalý expert na ruletu, že mají vsadit všechno na nulu. Tato sázka jim sice nevyšla, ale když už jim zbýval poslední žeton, tak ho dali na černou třináctku a ona skutečně padla. Umíte si představit tu radost?

Výhru pak řádně roztočili, čímž oslavili úspěšný cyklovýlet a v neděli je čeká návrat autem domů.

Takže chlapci, klobouk dolů před tím, co jste dokázali a zítra konečně vyměnit trika s mapou a alou domů za manželkami a dětmi.

Jste borci „jak sviňa“, pánové. Born to hobby cycling…