Článek
Princip jejího budování je založen na vynucování projevu úcty. Ovládaní jedinci musí být dotlačeni k projevům úcty tak, aby neměli jinou možnost a aby byl každý projev úcty maximálně pokorný a okázalý. Úctu projevují ovládaní lidé zpočátku proti své vůli, časem se to stane rutinou a nakonec ji projevují upřímně a rádi. Pokud si člověk nemá jak vykompenzovat pocit ponížení z toho, že se nechal vmanipulovat do povinných projevů úcty, je v člověku tento pocit zakonzervován a vytváří trvalý tlak. Způsobuje rozmrzelost a nutí postiženého člověka, aby se nepříjemného tlaku zbavil. Pokud mu není poskytnuta žádná šance na odmítavou reakci vůči nadřazené autoritě, zbaví se tohoto tlaku pouze tak, že se se vzniklou situací nekompromisně smíří. Aby mohl svoji podřadnou loajalitu považovat za oprávněnou, musí si jí zdůvodnit. Aby taková zdůvodnění byla vůbec možná, je někdy nutné používat i velmi nelogické argumenty a rozmanité konstrukce, nabízené propagandistickými zdroji. Jedině tak mohou nakonec postižení lidé dospět k hlubokému přesvědčení, že je to tak správné a že to tak má být. Sami sobě předstírají, že to vlastně žádný útlak není. Ba co víc, stejné chování vyžadují i po svém okolí a často i dost agresivně. Snaží se tím vyvinit ze své ponižující role. Postižený člověk přesvědčuje ostatní, aby projevovali úctu k despotické autoritě stejně jako on, aby mu tím potvrzovali správnost jeho chování.
My, kdo si ruskou totalitu ještě pamatujeme, jsme to prožívali v každodenním životě a zpravidla jsme si to ani neuvědomovali. Jedním z typických příkladů bylo například to, že na všech vysokých školách bylo nutné složit zápočet s Marxismu Leninismu. Studenti měli za úkol vytvořit referát o obdivné úctě k Vladimíru Iljiči Leninovi a přečíst ho před ostatními. Kdokoli chtěl dokončit vysokou školu, musel tohle udělat. A nikdy v životě jsem neslyšel o jediném člověku, který by si to dovolil odmítnout. Všichni se postupně naučili považovat takové věci za bezvýznamnou samozřejmost. Nikdy jsem neslyšel ani o člověku, který by si dovolil přimalovat soudruhu Leninovi na všudypřítomných nástěnkách například rohy. Ani ti největší grázlové na základní škole si na něco takového netroufli ani pomyslet. Dnes zpravidla jen nevěřícně kroutíme hlavami nad krutě vynucovanou úctou severokorejského lidu vůči svým vůdcům. To je vlastně výše popsaný ruský princip, dovedený k největší dosud známé dokonalosti.
V totalitních společnostech lze v určitých případech vtáhnout oběť do pocitu vynucené viny ještě mnohem silněji. Pod hrozbou perzekuce blízkých osob je oběť přinucena odhalovat ve svém okolí nesouhlasné postoje vůči despotické nadvládě. Tím oběť proti své vůli přispívá k poškozování lidí, se kterými se zná. Výše popsaný tlak na psychiku se tím ještě mnohonásobně zvětšuje. Takto krutě vynucená loajalita k vyšší moci musí vytvářet pocity, které by asi nikdo z nás nikdy poznat nechtěl. Lidem, kteří tohle zažili, tudíž nelze vyčítat jejich případnou silnou loajalitu vůči despotickému světu.
Asi neexistují statistiky, ze kterých by bylo možné odhadnout, kolik lidí, silně zasažených touto promyšlenou manipulaci, by mohlo být schopno svou vynucenou loajalitu ke svému utiskovateli ještě někdy odbourat. Podle toho, co vidíme kolem sebe to ale vypadá, že se to může stát jen velmi výjimečně anebo vůbec. Ba co víc, zlomení lidé přenášejí své názorové přesvědčení i na své potomky. Děti zcela automaticky přijímají názorové přesvědčení, ve kterém od narození vyrůstají. Podobně, jako když se učí svůj rodný jazyk.
Trvale se vymanit ze spárů ruské totality je tudíž nesrovnatelně těžší, než se může na první pohled zdát a nezbývá mi, než hluboce smeknout před všemi národy, kterým se to nakonec přece jenom podaří.
